„Nikdy by mě nenapadlo, že bych se pro někoho opravdu mohl stát dárcem. Na svůj vstup do registru, což bylo cca před sedmi lety, jsem už dávno zapomněl, až najednou zazvonil telefon,“ vypráví Radek Sršeň.

Samotnému darování předcházela řada testů, vyšetření a injekcí, vlastní odběr ve Fakultní nemocnici v Plzni trval zhruba tři a půl hodiny. „Mám úžasnou ženu, dvě krásné děti a všichni jsme zdraví. Darováním dřeně jsem mohl tak nějak skrz osud oplatit někomu, kdo takové štěstí nemá,“ řekl.

Že příjemkyní je žena a že je z České republiky, je vše, co Radek Sršeň ví. Jinak vše je anonymní pro obě strany. Podle svých slov Radek Sršeň nezapomene na slova primáře: „Dal jste naději pro vás neznámému člověku, který žádnou naději neměl. Dal jste mu třeba deset procent naděje, že bude moci žít normální život a mít obyčejné starosti.“

Možná se dárce a příjemce jedou setkají. Po pěti až deseti letech, pokud obě strany souhlasí, je to možné.