Osobnost Deníku
Přečíst článek >

„Křížové vazy v koleni jsou prevít. V mém případě si postavily hlavu dokonce hned třikrát," dodal šestadvacetiletý Šmejkal.

Připočteme-li k nim navíc trable s chrupavkou, meniskem…

To už bylo dílo zkázy dokonáno. Beze zbytku. Na vrcholovou kopanou jsem mohl zapomenout. Protože by koleno náročnou kondiční zátěž, potažmo tu zápasovou, neustálo.

Bylo to pro vás určitě těžké období. Jak na něj vzpomínáte?


Obdivoval jsem trpělivost všech, kteří mně pomáhali ve chvílích, kdy se lámal fotbalový chlebíček. Radou, povzbuzováním a v neposlední řadě i svou odborností. Díky ortopedům jsem natolik fit, že mohu kopat alespoň divizi. Navíc za svůj mateřský klub. Vztah k němu mi není šumafuk. Všem lidem, kteří mi drželi palce, bych chtěl ještě jednou poděkovat.

A tak jste se vrátil domů, do Českého Brodu, i když jste dostával nabídky z vyšších soutěží než divize?

Táta je pragmatik, což je moudro, které jsem trochu podědil. Na divizi stačím, i když toho mívám v závěrečných minutách plné kecky. Beru proto jako samozřejmost, že trenér Zdeněk Andrlík gestem naznačí, jestli bych chtěl dolů nebo ne. Zejména v momentech, kdy je o výsledku v náš prospěch už rozhodnuto. Tím neříkám a netvrdím, že jsem nepostradatelný.

Pohled na tabulku v divizi B nevěstí pro více než polovinu mužstev nic dobrého.

I ti NEJ pamětníci marně vzpomínají, kdy byla ta či ona soutěž tak vyrovnaná. Domnívám se, že se o záchranu bude válčit až do posledních kol.

Nic jistého nemá ani Český Brod.

Jsme optimisté a věříme 
v záchranu. To je povolené, 
v žádném případě v naší kabině ale není přehnaný optimismus. Musíme být pokorní.

Koho favorizujete na postup do ČFL?

Jednoznačně Louňovice, které se jako nováček s nikým a s ničím nepářou. Především pak předvádějí pohlednou a pro diváky atraktivní kopanou.

A co třeba druhý Vyšehrad?

Tamější jezdci, kteří mají naproti ostatním doma výhodu umělé trávy, Louňovice nepřeskočí. Ani náhodou a na to vezměte fotbalový jed (směje se).

Není tomu zase až tak dávno, kdy se českobrodský SK vzpamatovával z kolapsu. Skeptici dokonce nad existencí fotbalu Na Kutilce lámali hůl. Jak jste tuto situaci vnímal vy osobně?

Ten čas si mnozí dobře pamatují. Pamatují si naštěstí i to, kdo dnes náš klub vede,  prezident Luboš Holý, který v mládí rovněž Na Kutilce vyrůstal a oblékal dres SK. Má po boku stejně obětavou a nadšenou fanynku kopané v paní Ivetě Librové. Jsem moc rád, že se ti, kteří tvrdili, že to po roce šéf Kutilky zabalí, šeredně zmýlili.

Když jsme s Lubošem Holým dělali pro náš Deník rozhovor, nechal se při svém nástupu slyšet, že nemíní s realizačním týmem nic uspěchat. A neuspěchal, ba naopak.

Dotáhl do konce to, co jiní ani nezapočali. Obnovu hlavní budovy, zázemí. V neposlední řadě se stará i o chod mládežnických celků. Tady je zapotřebí smeknout před jejich trenéry, mezi nimiž nechybí ani paní Iveta.

Kdo vás přivedl k fotbalu?

Táta, který také hrával fotbal v Mladé Boleslavi. Díky tátovi jsem nemusel chodit nikam do neznáma. U nás se totiž už od rána nemluvilo o ničem jiném, než o kulatém nesmyslu (smích).

Podle toho, kde jste všude byl, tak jste si vybral správný sport.

V mládežnických kategoriích jsem hrál v pražské Spartě, pak o mě projevila zájem Plzeň. Ve Štruncových sadech jsem si na své konto připsal třicítku startů. Potom jsem si totéž zopakoval v Příbrami a nakonec na ostravském Baníku.

Jako divizní fotbalista máte určitě víc času pro volný čas. Co vy a osobní život?

Mám přítelkyni, navíc i solidní zaměstnání, což je v současnosti veledůležité.

A co děti?

Dítě? Na to je čas, protože (rozesmál se) děti by neměly mít děti.

(Mojmír Strachota)