„Zdraví je to nejcennější, co člověk má a pokud se s ním něco doslova a do písmene podělá, pak jdou veškerá životní přání, touhy a cíle do kytek,“ moc dobře ví jeden z velkých talentů českého fotbalu a sympaťák, jenž oslaví na konci června třicáté narozeniny.

Pocházíte z fotbalové rodiny, proto není divu, že i vy sám jste se dal na dráhu fotbalisty.
Děda i tatínek hráli fotbal, tak jsem k tomu byl veden od malička a jsem za to rád. Fotbal miluji.

Máte za sebou docela zajímavou kariéru. Přibližte ji.
S fotbalem jsem začínal v pěti letech doma v Českém Brodě. Když mně bylo devět, přišel za mnou pan Salamánek, který se v Brodě a zároveň na Spartě staral o trávník s otázkou, jestli nechci zkusit jít na nábor do Sparty. Tak jsme s tátou na Letnou jeli a vyšlo to.

Převážnou část kariéry jste prožil na Letné, kde byla od začátku velká konkurence. Jak moc složité bylo udržet se v kádru Sparty?
Ze začátku to bylo složité, jako devítiletého mě do Prahy vozila celá rodina, babičkou počínaje, sestrami konče. Když mně bylo dvanáct let, přešel jsem do Prahy na školu a už cestoval sám. Z přípravky, kde jsme všichni začínali, jsem se do profi fotbalu prosadil pouze já a Pepa Hušbauer, zbytek postupně odpadal. Jenom škoda, že jsem nikdy nedostal šanci zahrát si v áčku.

V roce 2007 jste se z Letné přestěhoval do Plzně.
Ve Spartě nebylo v té době moc šancí dostat se do A týmu, tak jsem volil tuto cestu, jelikož jsem chtěl hrát první ligu.

Dokonce jste prošel mládežnickými výběry.
V reprezentaci jsem se dostal do výběru devatenáctiletých, kde jsem odehrál celý ročník. V následujících letech, kdy jsem pravidelně hrával první ligu, přišla pozvánka i do reprezentačního výběru do 21 let. Bylo to těsně před mistrovstvím Evropy v Dánsku. Tenkrát jsme absolvovali generálky na ME s Francií a Běloruskem. Právě s Běloruskem se mně zápas opravdu vyvedl. Dokonce jsem vstřelil branku a byl vyhlášen hráčem utkání. Dá se říct, že to byl můj životní zápas! Po těchto dvou zápasech pak přišla i vysněná pozvánka na Euro do Dánska. Jenže potom mě bohužel můj tehdejší mateřský klub nechtěl pustit. Oznámil mi, že musím na vyšetření kolena, se kterým jsem odehrál celou jarní sezonu. A tam přišla ta nejhorší zpráva, jakou jsem mohl dostat: Nikam nejedeš, musíš na operaci.

V létě 2011 přišly větší zdravotní trable. Šlo jim předejít?
Asi ano. Absolvoval jsem dvě operace kolena – menisky, přetržený vaz a to nejhorší chrupavka. Pak mě ještě koupil pan Starka do Příbrami, zkoušeli jsme to rok, ale bohužel to koleno nevydrželo každodenní zátěž, proto jsem s profi fotbalem musel nadobro skončit.

Každý sportovec, i fotbalista, má nějaké ambice. Jaké byly ty vaše?
Rozhodně jsem se chtěl prosadit do nějakého TOP klubu u nás a potom jít hrát do zahraničí, což je sen snad každého hráče.

V současné době oblékáte dres Českého Brodu, který hraje divizi. Dokonce ho společně s vaším otcem trénujete.
Srdcem jsem Broďák, proto jsem tady, jiná možnost nebyla. Hraji a s tátou i společně trénujeme áčko. Do budoucna se ale chci více věnovat trénování. V červnu skládám zkoušky A licence, tak to snad klapne.

Dokonce se proslýchá, že byste se po konci aktivní kariéry chtěl dát na dráhu rozhodčího. Je to pravda?
Z toho rychle sešlo, jelikož mě to moc nebralo a dal jsem se na trénování.

Když se nevěnujete fotbalu a trénování, jaká je vaše další náplň?
Kopané není nikdy dost. Pracuji ještě pro jednu agenturu, takže o víkendu jezdím na jiné zápasy sledovat hráče. Fotbal je prostě můj život. A zbytek volného času věnuji přítelkyni a rodině.

(Mojmír Strachota mladší)