Vyčnívá a to bezpochyby Dominik Lakatoš, hokejista Vítkovic, který si zahrál za reprezentaci do dvaceti let, s Libercem získal mistrovský titul a ve třiadvaceti letech má stále nejvyšší ambice.

Ve fotbale je to slabší: ve druhé lize kope Jiří Miker za Pardubice, v Chrudimi se snaží prosadit někdejší sparťan David Surmaj. Přitom především na nižších úrovních Romové ukazují, že fotbal je pro jejich kreativní náturu perfektní.

Důkaz? Ve východních Čechách je skoro legendou Radek Gorol, ofenzivní záložník třetiligových Živanic. „Lepšího hráče jsem netrénoval,“ řekl o něm známý kouč Bohuslav Pilný. Přesto Gorol nikdy nevylétl mezi elitu, byť například v pohárových zápasech s ligovými soupeři (Sparta, Jablonec) často demonstroval svou výjimečnost.

Démon z Neratovic

Není to ojedinělý příběh. Týká se vlastně také nejznámějšího romského fotbalisty (i jeho syna) posledních let. Josef Gabčo, to jméno je ve fotbale a ve futsale pojem. Táta válel v 90. letech za Neratovice, byl zvolen romským fotbalistou desetiletí.

„Byl to démon,“ vzpomínal kouč Luboš Urban, který útočníka s neuvěřitelnou dynamikou a tvrdou střelou vedl v jeho městě či později ve druholigovém Xaverově. O Gabčovi se vědělo, zkoušely ho Blšany, ptala se Slavia, Bohemka. Ale… Vždy byl „na cestách“ jen chvíli a vrátil se do Neratovic. Tam byl král, říkali mu Ronaldo podle slavného Brazilce.

„Žije život pro jeden den a nezajímá se, co bude další,“ vysvětloval Miroslav Držmíšek, funkcionář Xaverova, proč se forvard s takovým potenciálem nevyšvihl výš. V překladu: Gabčo měl potíže s váhou, hrál automaty, byl náladový. Jak ho trenér nepostavil, urazil se. „To jsem byl úplně vedle,“ vykládal kdysi v rozhovoru pro magazín Hattrick.

Vše se sečetlo a jméno Gabčo se nikdy neobjevilo na nejvyšší úrovni.

Pepíček mladší 

A nebo ano ale až později. Josef mladší, Pepíčkův syn, to ve futsalu dotáhl do první ligy, do reprezentace do jedenadvaceti let, vedle svého Mělníku působil také v supersilné Spartě. V nejvyšší soutěži se stal uznávaným borcem, světe div se, kanonýrem.

Zvládl to i přesto, že během kariéry zažil nejeden rasistický útok. „Setkal jsem se s tím nesčetněkrát, převážně u fotbalu. Nadávají mi do cikánů a že jsem černá huba. A musím říct, že když jsem byl mladší, trápilo mě to. Dnes už se tomu zasměju a jsem tak nad věcí, že mě to spíš nabudí. Kolikrát mě někdo rasisticky uráží a já jeho týmu pak nasypu tři góly,“ vykládá Gabčo junior, jehož zápasy často sleduje i táta.

„Já tohle chování pochopit prostě nedokážu, je to hnus. Vůbec nechápu, jak si tohle můžou dovolit třeba fanoušci na ligových stadionech. Jejich týmy často mají ve svých řadách hráče černé pleti a jiného uráží. Podle mě to z české scény nikdy nezmizí a je to ostuda. Naštěstí se mě vždy zastali spoluhráči, za což jim patří velké díky.“