„Na to, jak kluci bojovali a vydali ze sebe všechno, je to krutý výsledek. Když jsme hráli na Admiře, tak doma měla daleko větší tlak a tam jsme prohráli góĺem pět minut před koncem 1:2. Bohužel jsme dnes neproměnili jasné tutovky, zvlášť tu první za stavu 0:0, a to rozhodlo o vývoji zápasu. Branky jsme dostali po nedůsledném bránění, což kvalitní soupeř okamžitě trestá," posteskl si trenér Kolína Vladimír Zeman.

„Abych řekl pravdu, tak jsme měli před zápasem obavu, že vyhrát v Kolíně nebude úplně jednoduché. Důkazem toho byla hned jejich první šance, kterou jsem se štěstím chytil. Byli jsme od začátku lepší, ale koncovka byla mizerná. Oddechl jsem si až po třetím gólu, to už jsem věděl, že vyhrajeme," řekl po utkání usměvavý brankář Admiry a odchovanec kolínské kopané Dominik Zeman.

Nastoupili jste proti sobě. Jak jste tuto situaci vnímali?
Vladimír Zeman (otec): Je to zvláštní pocit a ne zrovna příjemný. Když se v jiných zápasech Admiry dívám na syna, tak fandím Admiře a přeji úspěch klukovi i celému týmu. V tomto případě to samozřejmě nejde, se svým týmem chci vyhrát, ale zároveň nechci, aby syn udělal nějakou minelu a svému týmu to pokazil. Těžko se ten pocit popisuje a raději bych takové zápasy nezažíval.
Dominik Zeman (syn): Já jsem to vnímal tak, že to byla pro mě větší motivace než v jiných zápasech. Šel jsem do toho zápasu s větší zodpovědností a s cílem tátu porazit. Snažil jsem se být dobře připravený a celý zápas soustředěný. Asi by mě hodně mrzelo, kdybychom tady prohráli a ještě po mé nějaké chybě.

Proběhlo před zápasem nějaké špičkování? Došlo i na nějakou sázku?
VZ: Před zápasem ani po něm k žádnému špičkování nedošlo. Brali jsme ten zápas opravdu vážně, protože jim jde o první místo a nám zase o lepší umístění v tabulce. Jen jsem mu řekl, ať před svojí bránou před dobíhajícími útočníky chodí do kliček, že jim to řeknu a oni na to budou připravení a seberou mu to. A stejně ty kličky dělal a vycházely mu.
DZ: Táta mi jen říkal, ať chodím do kliček a že to kluci budou vědět. Byl jsem na to připravený a přiznám se, že jsem šel do rizika, protože jsem chtěl něco ukázat a do kliček jsem chodil. Dělám je často, tak jsem si věřil, i když jsem věděl, že to útočníci budou předpokládat. Na špičkování po zápase nebyla moc nálada, protože jsem viděl, jak ta vysoká prohra kluky dost mrzí.

Bylo to vaše druhé setkání jako soupeři. Jak dopadl první vzájemný duel?
VZ: Při vzájemném utkání v Praze byly pocity trošku jiné a špičkování probíhalo i mezi trenéry, protože v té době jsme byli druzí v tabulce a Admira první. Furt klukům říkali, že jsou tak dobří, protože pijí vodu z Labe a že nám do toho Labe asi něco nasypou. V Praze jsme měli aspoň k remíze daleko blíž, vlastně pouhé čtyři minuty a pak by následovaly penalty. Škoda, to by byl teprve mazec.
DZ: Oba zápasy jsem vnímal úplně stejně. Byly pro mě takovými výjimečnými zápasy, ve kterých jsem nechtěl prohrát. Žádné, že jednou táta a jednou já, chtěl jsem tátu prostě v obou zápasech porazit.

Jak vidíte jeden druhého, co se týká fotbalu?
VZ: Dominika jsem trénoval vlastně od přípravky a když mi jednou během tréninku na hlavním hřišti vyhloubil asi dvaceticentimetrovou díru do trávníku, tak jsem v tu chvíli zapochyboval, jestli je pro něj fotbal ta správná volnočasová aktivita. Do brány se postavil v nejstarší přípravce a začalo se mu tam dařit daleko víc než v poli. Na krajském finále Coca – Cola Cupu si ho vyhlídl skaut ze Slávie a tím asi začala jeho brankářská kariéra. Ve Slávii a následně v Mladé Boleslavi získal obrovské zkušenosti, které teď zúročuje v Admiře. Je jen na něm a na jeho přístupu, kam jeho kariéra dojde a kde se zastaví. Já mu jen přeji, aby zůstal u fotbalu minimálně tak dlouho jako já a aby se mu dařilo.
DZ: Táta byl můj první trenér a až teď si začínám uvědomovat, jak to měl se mnou někdy těžké. Uznávám ho jako trenéra, protože vím, kolik času už dost let věnuje trénování dětí. Už jsem si s ním zkusil trénovat malé děti a chytlo mě to tak, že jsem si udělal céčkovou trenérskou licenci. Myslím si, že bychom mohli někdy v budoucnu spolu vytvořit trenérskou dvojici a společně trénovat třeba nějaké žáky.

Jak jste spokojení s dosavadním vystoupením vašeho týmu v sezoně?
VZ: Sice jsme teď momentálně na desátém místě, ale ve srovnání s minulými roky je to nebe a dudy. Kádr se obměnil a v daleko větší konkurenci než v žácích sehráváme utkání s těžkými soupeři vyrovnaná nebo jen s jejich mírnou převahou. Bohužel naší celoroční slabinou je neproměňování jasných příležitostí a nedůsledná obrana. Jinak parta kluků je výborná a moc bych si přál, aby spolu zůstali i dál.
DZ: V Admiře jsem dost spokojený. V Praze studuji a hřiště máme hned u školy, navíc jsme první, tak co víc si přát. Máme dobrou partu a do týmu jsem okamžitě zapadl bez sebemenších problémů. Doufám a věřím, že to bude má první sezona v kariéře, kdy s nějakým týmem vyhraji soutěž.

Pohled babičky a maminky zároveň

Ludmila Zemanová Je to divný pocit, když se dívám na to, jak proti sobě hrají můj syn a můj vnuk. V tom, komu fandím, mám jasno, je to Kolín. Chci, aby Kolín neprohrál a zároveň, aby Dominik nedostal žádný gól. Syn mi řekl, že v tom případě přichází v úvahu pouze bezbranková remíza a že by pak stejně byly penalty. A to by se mi líbilo. Když jsem pak ale viděla, že Kolín a tedy syn už prohrává 0:4, tak jsem si říkala, že by mohl Dominik tak dva góly Kolínu pustit, aby to nevypadalo tak hrozně a že mu za to něco koupím. (smích)