V civilu pohodový hovorný usměvavý chlapík, skvělý táta dvou dětí. Na fotbalovém trávníku však pravý bouřlivák, který dokáže spoluhráče vyhecovat, ale i pořádně zpražit sprškou plamenných výrazů. Přesně takového hecíře fotbalisté Kolína po pádu do divize potřebovali.

Sedmatřicetiletý veterán Zdeněk Houštecký, který jídal i prvoligový chlebíček v Českých Budějovicích a v Jablonci a má bohaté zkušenosti i z druhé ligy, se do Kolína vrátil po třech letech. Z Krče, kterou v uplynulé sezoně potkal rovněž sestup. Ale z druhé ligy do třetí.

„Měl jsem i jiné nabídky a čekal jak se vše vyvrbí. Ale Kolín jednal nejseriózněji. Jsou tu fajn lidi, kteří mi přirostli k srdci. Proto jsme to upekli na poslední chvíli v pátek a já v sobotu hned mohl nastoupit v prvním mistráku proti rezervě Hradce Králové,“ vypráví holohlavý „Houšťa“, který z Krče přišel na přestup. „A zadarmo. Takhle jsem tehdy do Kolína přišel taky, pak mě bez finanční kompenzace pustili do Prahy a teď to proběhlo znovu stejně,“ pochvaluje si jednoduchost transakce záložník, v minulosti i útočník.

Proč jste vlastně odešel z Krče?

Tak to nikdo nečekal, protože s Jurajem Šimurkou jsme kamarádi, hráli jsme spolu na Viktorce Žižkov. Jenže mám hodně práce (Zdeněk Houštecký provozuje několik prodejen značkového sportovního zboží – pozn. red.) a dvě děti, kterým bych chtěl věnovat více času. Proto jsem dal přednost nabídce z nižší soutěže, než je třetí liga.

Jaké jiné nabídky jste měl?

Bylo jich více. Ale nakonec jsem do poslední chvíle trénoval na pražském Motorletu. Jenže tam jsem necítil to, co cítím tady. Tedy zájem. Trenér Kocourek i klubový šéf Hervert mi v uplynulých čtrnácti dnech stále volali a zjišťovali mojí situaci. Víte, já bych býval šel do Kolína hned, ale upřednostňoval jsem Prahu, kde bydlím. Dojíždění je pro mě velká časová zátěž. Nakonec to ale tak stejně dopadlo. Ale nelituju. Naopak. V Kolíně jsem vždycky byl rád, jsou tu dobří lidé, parta, areál. Kluci mě berou takového, jaký jsem a myslím, že se to ukázalo i v utkání proti Hradci na hřišti.

Libujete si, že vás spoluhráči berou takového, jaký jste. A vy jste známý jako hodně impulsivní hráč. Někteří škarohlídi tvrdí, že spíše mužstvo dovedete rozhádat, než ho povzbudit. Co vy na to?

V týmech, kde jsem byl delší dobu, si na mě kluci zvykli a nebyl větší problém. Mančaft pochopil, že nikomu nenadávám, když vidím snahu. Pak to klidně ten hráč může i pokazit. Ale musí zabrat a chtít chybu napravit. Rozčílí a vytočí mě spíš to, když se na to spoluhráč vykašle, anebo neplní stanovené pokyny. Třeba proti Hradci: hned v desáté minutě musel za zraněného Šourka naskočit jeden z těch mladších kluků. No, jak se jmenuje, Honza…

Neuberg.

Jo, jasně, díky. Ještě všechny celým jménem neznám. No a ze začátku bylo patrné, že Honza je jako v Jiříkově vidění, že to pro něj bylo dost složité. Ale myslím si, že i já jsem na něj zapůsobil pozitivně a ve druhé půli to od něj bylo super. Dobře zachytával balony a moc mužstvu na hřišti pomohl. A je na něm vidět, že i když něco zkazí, tak má snahu to okamžitě napravit. To ho pak člověk určitě povzbudí. Ale kdybych viděl, že tam přijde a bude si hrát na fotbalistu a bude to flákat, tak pak dostane céres.

Trenér Kocourek řekl, že se vaší prudší povahy neobává. Že se vzájemně znáte a že si vás ohlídá a usměrní.

Ale jo, to jo. (smích) Vidíte, a to je právě o těch lidech. S trenérem Kocourkem se známe a máme k sobě takový přístup, že víme, co od sebe můžeme čekat. Já jsem do Kolína přišel pomoct a hlavně si zahrát fotbal a mít z něj ještě radost. A třeba proti Hradci se mi to dokonale povedlo, moc mě to tady bavilo a doufám, že se nám bude takhle dařit i nadále (Kolín vyhrál 4:0 – pozn. red.). A hlavně jsem vydržel celých devadesát minut!

Takže jste na svůj věk v dobré kondici?

Já se udržuju. Bude mi sedmatřicet let, ale naštěstí slouží zdraví, takže relativní klid. Teď v Krči jsme běhali desetkrát kilometr a pořád to dám okolo tří minut a pětačtyřiceti až padesáti vteřin. Takže pořád pod čtyři minuty, což je podle mě v pohodě.

Takže se fanoušci nemusí ve vašem případě obávat nějaké lenosti na hřišti?

Ne, tak to vůbec ne. Ale samozřejmě musím přiznat, že třeba za stavu 3:0 už člověk některé věci podceňuje a nedává do toho všechno, jak kdyby to bylo 0:0. Taky jsem při zápase s Hradcem pocítil, že se zezadu mlaďas ozve a napomene mě, abych to nevypouštěl. Ale v tom případě je to správně. Takhle musí mančaft fungovat, aby se o patnáct let mladší kluk nebál staršímu spoluhráči něco vytknout, když to objektivně vidí. Tyhle věci dělají partu.