Před vánočními svátky si sbalil své věci, zamkl kancelář na stadionu U Nisy a opustil trenérské angažmá ve Slovanu Liberec. Fotbalový trenér František Šturma z Křince byl téměř rok a půl trenérem třetiligového B – mužstva a po nevydařeném podzimu, kdy je tým v ČFL na sestupovém 16. místě, sám nabídl rezignaci.

„Cítil jsem, že už mančaftu asi nemám co dát, navíc jsem měl dojem, že některé věci nemůžu ovlivnit,“ vysvětlil své rozhodnutí šestatřicetiletý kouč, který dříve vedl všechny věkové kategorie mj. až po mužstvo dospělých Semic včetně účasti v ČFL v roce 2001. Poté působil několik let u mladšího dorostu Mladé Boleslavi i v nejvyšší soutěži této kategorie.

V létě 2007 dostal od tehdejšího trenéra Slovanu Liberec Michala Zacha nabídku dělat mu asistenta u prvoligového A–mužstva. „Bylo pro mě velkou ctí přijmout tuto nabídku, celkově si práce ve Slovanu Liberec velice vážím,“ říká bez hořkosti František Šturma, který se po trenérských rošádách v průběhu podzimu 2007 ocitl v rozehrané soutěži v roli hlavního trenéra B–mužstva, tehdy nováčka ČFL. Tým se na jaře podařilo zachránit, následující podzim už opět nevyšel podle představ.

Trenér Šturma tak momentálně ve svém bydlišti v Křinci od trenéřiny, které se věnoval takřka bez oddechu 18 let, odpočívá, užívá si dovolené a věří, že nějaká trenérská nabídka v dohledné době přijde. Nebyla by od věci, František Šturma totiž systematicky pracuje na rozšíření své trenérské erudice a absolvoval již několik zahraničních stáží, které jsou z jeho strany soukromé a on sám si je hradí.

„V roce 2005 jsem absolvoval stáž v Petrohradu u trenéra Petržely, v roce 2007 to bylo v květnu deset dnů v Juventusu Turín, a teď naposledy koncem roku 2008 spolu s mladším kolegou Lubošem Prokopcem, který je trenérem dorostu Hradce Králové, jsme strávili týden na stáži v Laziu Řím,“ vypočítává Šturma.

Co vás vede investovat své peníze do těchto akcí?

Každý trenér se učí celý život, metody se mění a já chci zachycovat nejnovější trendy. Zkrátka zjistit, jak to chodí v zahraničních klubech a pokusit se to pozitivní prosadit u nás, i když nepopírám, že je to mnohdy velice těžké.

Jak vaše stáž probíhala?

Bylo to velice příjemné, trenér A–mužstva Lazia Delio Rossi se nám věnoval, zodpověděl veškeré naše dotazy. Kromě toho se nás ujali oba čeští fotbalisté, kteří v Laziu působí – David Rozehnal a Libor Kozák, a ve všem potřebném nám pomohli. Stihli jsme vidět možnosti přípravy i přípravu samotnou všech věkových kategorií Lazia, od mládeže přes juniorku až po A–mužstvo, kromě toho jsme zhlédli tři soutěžní zápasy Lazia. Výhru v Ligovém poháru nad AC Milan 2:1, výhru juniorky nad Anconou 5:0 a prohru v mistrovském ligovém utkání áčka s Interem Milán 0:3.

Jak jste se domlouvali?

V komunikaci problém nebyl, protože já se italsky domluvím a občas vypomohl kolega Prokopec, který hovoří anglicky.

Co vás v italském klubu nejvíce zaujalo?

Těch věcí bylo víc. Především vynikající tréninkové možnosti v centru Formello asi dvacet kilometrů severně od Říma s čtyřmi travnatými plochami, plus dvěma menšími travnatými a jednou plochou s umělou trávou. A potom mládežnickou síť Lazia od minipřípravky po starší dorost s tréninkovým centrem mládeže v jiné části Říma. Rozhodně nás zaujala návaznost všech týmů od mládeže až po áčko, nejvíce mě zajímalo propojení juniorky s A–mužstvem.
V tom je oproti Česku asi největší rozdíl. V každém ročníku dva tři hráči, kteří se neprosadili, skončí, a nahradí je jiní, které pro Lazio vyhledává celkem jedenáct skautů. Každý fotbalový ročník Lazia se tak rok od roku zlepšuje a do béčka pak tímto sítem projde až patnáct komplexně vybavených hráčů. V A–týmu je teď 28 hráčů, z toho 18 prošlo přípravným systémem v Laziu a ostatní byli doplněni podle potřeb trenéra a svých fotbalových dispozic odjinud – z jiných evropských zemí nebo třeba z Jižní Ameriky.

V čem je rozdíl třeba v konkrétní práci na hřišti?

Určitě v tom, že mládežnická družstva nehrají dlouhodobé soutěže systémem postupů a sestupů, ale hrají formou turnajů. Tím není na trenéry ani na hráče vyvíjen takový tlak jako u nás. V Česku se nutí už od mala fotbalisté zakopnout balon, neudělat chybu. Co kdyby se, nedej bože, prohrálo, sestoupilo?
Hráči se u nás doslova bojí řešit některé herní situace fotbalově. Tam, v Itálii, je to naopak. Fotbalisté se snaží řešit situace jeden na jednoho, můžou si to dovolit. Je tam víc volnosti, žádné řvaní ze strany trenérů. Někdy mě až zarazilo, co si tam hráči během přípravy dovolí, že se mezi sebou volně baví na hřišti, to by u nás asi neprošlo. Ale je to tam tak nastavené. Hráči jdou potom do dospělých týmů lépe individuálně vybaveni, jsou plní sebevědomí a v tom se rodí ta obrovská kvalita italského fotbalu, fotbalu země mistrů světa.