„Fotbal šíleně miluju. Kvůli tomu jsem do Lošan taky šel. Oslovili mě, ale nejdřív jsem řekl, že ne, že trénovat už nebudu. Pak jsem ale zavolal našemu brankáři a řekl jsem mu, že kdyby mě nechali si deset nebo patnáct minut zahrát, tak bych k nim šel,“ vysvětluje s úsměvem Machurka.

Ten v jednasedmdesáti letech neváhá naskočit do zápasu jako náhradník, na podzim ale zvládl odehrát i kompletních devadesát minut. „Chodím, když je málo lidí. Už jsme to trochu dali dohromady, takže máme nějaké náhradníky. Na podzim se ale stávalo, že jsme hrávali v jedenácti. Jednou jsem se já a další kluk zranili, takže dohrávali v devíti,“ vzpomíná Machurka.

„Lošany mají teď 25 registrovaných hráčů, ale bohužel je vždycky spousta omluvenek. Teď na poslední zápas bylo třeba sedm náhradníků. V Polepech byla jen jedenáctka a já,“ doplňuje velký milovník kopané, kterému je víceméně jedno, kde na hřišti naskočí.

„Celý život jsem hrál útočníka, potom záložníka. Nastupuju, kde je potřeba. Nastupoval jsem i v obraně, tam jsem ale musel kolikrát zabrat a natáhl jsem si sval. Tam se to nedá vypustit. Jinak by mi to bylo celkem jedno,“ krčí rameny Machurka.

Sám toho ve svém životě zvládl hodně. Zahrál si na všech deseti úrovních soutěží u nás a na každé z nich vstřelil aspoň jednu branku. V první lize strávil tři roky v pražské Slavii, slibně rozjetou kariéru ale zastavily zdravotní problémy. Paradoxně jim nyní Machurka přisuzuje svoji fotbalovou dlouhověkost.

„Mám v uvozovkách výhodu, že mám celoživotní žaludeční problémy. Nemůžu se pořádně najíst, takže jím málo a častěji. Díky tomu mám sedmdesát kilo na skoro sto osmdesát centimetrů. Jsem lehký, nemám nic se svaly, koleny ani kotníky,“ vysvětluje.

„Není to už ale nic moc. Teď v Polepech jsem třeba zavinil góla. Bylo to 0:1, v poslední minutě jsem zavinil gól a prohráli jsme 0:2. Motal jsem se tam jak vítr v bedně,“ hodnotí kriticky.

Z pozice trenéra navíc Machurka sebe i ostatní hráče už dlouhá léta známkuje. Na školní stupnici už se ale prý dlouho nedostal na lepší známku než na čtyřku.

A jak dlouho ještě plánuje Machurka ve svém oblíbeném sportu pokračovat na soutěžní úrovni? „Já to neřeším. Jsem v Lošanech a muselo by se to tam hodně zlepšit, abych se nikam nedostal. Pokud mi občas dají líznout, tak si rád třeba čtvrthodinku zahraju,“ usmívá se.

Přestože z fotbalového veterána láska k fotbalu doslova čiší, najdou se v současnosti věci, které ho na stavu amatérské kopané trápí. Je to hlavně menší zájem mezi mladými. „Oproti dřívějšku je na amatérské úrovni šílený rozdíl v tom, že nejsou lidi a hrají hráči, kterým je čtyřicet nebo padesát let. Dřív když někomu bylo pětatřicet, tak říkal, že hrát nebude a dá přednost mladým, kterých čekalo na místo deset,“ vysvětluje a dodává příklad ze svého klubu.

„Mezi dvaceti a třiceti lety máme snad čtyři kluky. Jinak je tam několik hráčů malinko přes třicet, zbytek přes čtyřicet let. Máme 25 lidí a polovina je nad 40 let. Trénujeme jednou týdně, kluci se ale stejně nescházejí. Průměrná účast na tréninku je tragická. Přijde čtyři pět hráčů, pak jsem tam já a dva jedenáctiletí kluci, kteří chodí pravidelně,“ mrzí Machurku, který si sám potrpí na řádnou docházku.

„Když někomu řeknu, že za čtyřicet let jsem chyběl pětkrát na tréninku, tak mi to nevěří. Pro mě neexistuje, že bych vynechal. Je to se mnou těžké, manželka si ale zvykla, že jsem chodil na každý zápas a každý trénink,“ zakončuje Machurka, který už se těší, až se v televizi na konci roku podívá na mistrovství světa v Kataru.