V Německu si dokonce s kamarádem otevřel fotbalovou školu. Spolupracoval také s agenturou známého manažera Zíky. V současnosti už se Luboš Kořínek trénování nevěnuje. Nejen o tom, proč dal přednost manažérské práci v areálu vyhlášeného jezera v rodné Lhotě na pomezí Prahy-východ a Mělnicka, se rozpovídal v rozhovoru pro Deník.

Překvapuje mě, že jste trénování pověsil na hřebík. Jak k tomu došlo? Nevěřím, že o vaše služby nebyl zájem…
Ještě v Německu jsem trénoval na naší akademii a řešil nabídky z některých mládežnických bundesligových klubů, které mně poskytly možnost působit u nich už dříve bez smlouvy. Nejblíže jsem měl k Leverkusenu, kde jsem měl možnost být i blízko A-mužstva a pravidelně navštěvovat každý jejich zápas. Když se rozneslo, že uvažuji o návratu do Česka, ozvaly se dokonce dva kluby z regionální soutěže z Essenu a Bonnu, kde jsem bydlel.

Odmítl jste? Proč?
Když jsem do Německa odcházel, bylo mi 49 let a neuměl jsem ani slovíčko Němčiny. Usoudil jsem, že už tak mi ten nahoře dal velkou možnost absolvovat Harvard fotbalu. Na to, co je pro mě v trenéřině podstatné, tedy psychologie a mentální koučink vůbec, je nezbytné řeč dobře umět a na hráče působit v rodném jazyce. Přenášet emoce a vše, co k tomu patří, v Němčině, pro mě bylo nemožné. Po tom, co jsem ve fotbalovém i profesním životě prožil, jsem nechtěl být za věčného auslendra (cizinec přijíždějící za prací, pozn. red.). Rozhodl jsem se vrátit a akceptoval nabídku na fotbalového manažera, která mě na určitý čas absolutně pohltila.

Jaký byl návrat do fotbalového prostředí v Česku?
Musel jsem si zvyknout s veškerou pokorou, že jsem dostal možnost, jak já říkám, kousnout si do řízku a pak se musel vrátit ke konzervám. Myslel jsem si naivně, že bych mohl být součástí něčeho, co napomáhá ten rozdíl s vyspělými fotbalovými zeměmi zmenšovat. Bohužel jsem ale zjistil, že se každý týden ty nůžky víc a víc rozevírají.

Proč si to myslíte?
U nás je spousta skvělých trenérů a odborníků, kteří by se v cizině hodně rychle prosadili, ale v našem prostředí je to moc těžké. Naše předzápasové a pozápasové tréninky, směřování týdenního tréninkového procesu místo k výchově a obrušování talentu k víkendovému výsledku, k tomu spousta žabomyších válek, kde je často na prvním místě jájismus a ego. Je to nemyslitelné.

Působíte teď zcela mimo fotbal jako jednatel a manažer areálu jezera ve Lhotě. Jak jste se k téhle práci dostal?
Po tom, co jsem vám teď odpovídal, si spousta lidí asi řekne, že jsem se na stará kolena zbláznil. Ještě v červnu minulého roku jsem v podstatě netušil, že se dneska budeme o něčem takovém bavit. V té době se začala ve společnosti Jezero Lhota, ve které moje rodina a já vlastníme podíly a pozemky, protože ze Lhoty pocházím, řešit nespokojenost s vedením tohoto areálu. Byl jsem zvolený jako jednatel, a když se hledal někdo, kdo by na to mohl dohlédnout, objevily se hlasy, že by bylo ideální, kdybych to dělal já.

A vy jste kývl…
V první moment to vůbec nepřipadalo v úvahu, protože jsem se zrovna rozhodoval o nabídce sportovního ředitele jednoho druholigového klubu. Navíc jsem se účastnil ambiciózního projektu v energetice. Ale jak už to v mém životě bývá často, konečná rozhodnutí nedopadnou podle prvního dojmu nebo reakce. Uvědomil jsem si, jaký mám k tomuto místu vztah, co všechno jsem tu prožil. Navíc tu mám rodiče a tetu, kteří bohužel nemládnou a pro které by mohlo být dobře, že jim budu nablízku. Přes spoustu kostlivců, které musím denně řešit, věřím, že náš areál má velký potenciál. Do budoucna bychom z něho rádi udělali místo, kam se budou lidé nejen v letních měsících rádi vracet. Už teď vymýšlíme, jaké sportovní a kulturní aktivity by se nejen v rámci Cecemínska daly pořádat. Třeba u nás bude slavit Slavia titul. (smích)

Takže jste fotbalový stadion vyměnil za vodní plochu?
Ano, místo hřiště jezero o rozloze 21 hektarů, místo tribun písečné pláže. K tomu parkoviště pro 2500 aut, pět vstupů a pokladen, jedenáct stánků, pět toalet.

Nechybí vám ale přece jen kabina, fotbalová parta, adrenalin na lavičce během zápasů?
Moc mi chybí kabina a samozřejmě ty asi dva dny po dobrém výsledku, ale zase mám možnost být nad věcí. Díky všem možným stanicím lze sledovat zápasy z celého světa. Do doby, než se objevil covid, tak i naživo. Pokud mi to program dovolí, jezdím se dívat na vnuky, kteří působí v Libiši. Momentálně také spolupracuji na některých konceptech s FK Pardubice.

Na jakou trenérskou štaci vzpomínáte s odstupem nejvíce?
Na to se nedá odpovědět. Každá mi něco dala a vzala. Za každou jsem byl moc vděčný, protože díky nim jsem získal zkušenosti, které spousta ostatních neměla možnost získat. Jako trenér jsem v dospělém fotbale díky Ovčárům a Mělníku mohl absolvovat všechny soutěže od okresního přeboru až po ČFL. V mládeži ve Slavii, Teplicích a samozřejmě potom i v Německu všechny kategorie od přípravek, žáků až po dorost, s Global Sportsem jsem poznal a dokonce i pracoval s velkými osobnostmi nejen z Česka, ale i z Itálie, nebo Anglie. Jak se říká, na to špatné se zapomíná. Na to dobré vzpomínám všude hrozně rád a jsem za to vděčný.

A odchovanci, na které jste nejvíce pyšný?
Vím, co teď asi očekáváte, že tady začnu sypat jména, která hrají ligu, nebo v reprezentaci.

Sem s nimi.
Trénoval jsem ve Slavii ročník 2003 a v Teplicích 1999. Sami si asi můžete najít, kde teď kdo z nich působí. Já jsem ale nejvíce pyšný na všechny ty, kteří dodnes milují fotbal a hrají ho na jakékoli úrovni. A také pro mě je největší odměna, když před zápasem, nebo po něm, mě některý z nich zahlédne na tribuně, nebo u klandru a přijde mě pozdravit a zeptat se, jak se mám.

Zůstáváte v kontaktu s lidmi ze „slavné“ ovčárské party, s níž jste došel ze třetí třídy prakticky až do třetí ligy?
Tu slavnou sestavu, která byla vlastně od I. B třídy až po divizi, vám odříkám třeba o půlnoci včetně náhradníků. Ale že bychom se nějak vídali nebo scházeli, to ne. Každý má v současné době své starosti. Ale věřím, že díky tomu, že jsem se teď tak trochu vrátil do svého hnízda, se potkáme častěji.

Jeden z nich se v Ovčárech postaral se svou rodinou o obrodu tamního fotbalu. Tým okolo Klobásových znovu hraje třetí třídu, v níž jste tenkrát začínali. Co na to říkáte?
Je vůbec zázrak, že v Ovčárech ještě zůstal fotbal. Že tomu tak je, je hlavně díky rodině Klobásových a jejich nejvěrnějších kumpánů. Mám k tomu blízko, protože Standu Klobásu (Jihlava) jsem od malička ať oficiálně, nebo ne zastupoval a říkal mu své názory na jeho kroky v kariéře. A skoro vždy přijde nějaké rýpnutí k jejich zápasovým i pozápasovým aktivitám. Zase se vracím k tomu, že je potřeba smeknout před všemi, kteří hlavně na vesnici nebo malých městech drží fotbal nad vodou. Pamatuji doby pánů Kuncla, Lucika, Tauchmana, Štrupla, Maška, Urbana, Vávry, Kulatky a samozřejmě Slávy Ondráka – omlouvám se těm, na které jsem zapomněl. I když k nim spousta lidí měla různé výhrady, tak bez nich by nikdy fotbal neexistoval. A je potřeba si uvědomit, že i dneska je ještě spousta těch, kteří dávají peníze do žumpy jménem fotbal místo toho, aby si doma postavili nový plot, nebo s rodinou absolvovali cestu kolem světa.

Když už jste nakousl tu žumpu… Co říkáte kauze, kterou na podzim rozpoutalo zatčení bývalého místopředsedy FAČR Romana Berbra a dalších lidí?
Nejsem ten, který může nějak objektivně hodnotit různé osoby. Mám informace většinou z médií, nebo jedna paní povídala. Tím, že jsem měl možnost, a moc jsem si to chránil, abych nemusel být na fotbale závislý, nebyl jsem pro tuhle sortu lidí zajímavý. Spousta lidí tu možnost neměla, nebo příležitost byla tak silná, že se jí nedalo ve spojení s jejích charakterem odolat. Kdo si chtěl splnit své sny a pracovat ve velkoklubech, nebo pískat ligu, často prostě jinou šanci neměl. Nemám právo hodnotit osoby, ale taky nejsem naivní a vím, jak to dokonce od nejnižších mládežnických soutěží často chodí.

To mě zajímá…
Pamatuji, když jsem jel třeba v autě se Slávou Ondrákem a v handsfree se ozvalo: Tady Berbr, tak koho na neděli chceš? Nebo jenom v našem okolí kauzy s Vaškem Zejdou, Milanem Matějčkem, nebo Jirkou Kabylem. Oni sami nejlépe vědí, jak to bylo. Já to samozřejmě tuším taky, ale na jejich ochranu: naskočili do vlaku, ze kterého se nedalo vystoupit, i kdyby chtěli. Něco za něco.

A váš názor na současné snahy o očištění českého fotbalu třeba ze strany hnutí Fotbalové evoluce?
Složitá otázka bez jednoduché odpovědi. Můj názor? Praktiky, které u nás ve fotbale jsou, jsou v každém z nás zakořeněné a dané. Zvykli jsme si na to, že to tak je a že s tím nejde nic dělat. Chceme hrát, trénovat, dělat fotbal. Teď najednou zatknou pana Berbra, který je vnímán jako původ všeho zla, a myslíme si, že to zítra bude jiné. Mé přirovnání je úplně jasné.

Povídejte.
Byl tady komunismus, komunisti, papaláši. Mnozí z nás jsme se v takovém prostředí narodili a žili. Přišla revoluce, cinkání klíčů, jiní lidé ve vládě, jiný prezident. Dneska je to přes třicet let a pořád jsou mezi námi komunisti, ať ti, kteří se k tomu jasně hlásí a jiní už nebudou, nebo ti, kteří se v rámci budoucnosti oklepali a začali jinak. Ale do listopadu 1989 byli, třeba i proto, že jim nic jiného nezbývalo a chtěli zůstat na svých pozicích a uživit rodiny.

A paralela s fotbalem?
Když budeme chtít najít do fotbalu nové vedení, lidi, funkcionáře, musíme počítat s tím, že vlastně nemáme šanci na svaz, do krajů, okresů ze dne na den najít lidi, kteří se nikdy v rámci svého působení nemuseli ohnout, nebo přizpůsobit praktikám, které tady byly. A nikdo si nemůže myslet, že se otočí vypínačem a všechno bude jinak. I ve fotbale je napříč republikou spousta chartistů typu Tondy Baráka, Ondry Lípy, nebo Tomáše Marušky, ale jenom z těch nové vedení na všech úrovních nesložíme.

Nějaké východisko?
Pojďte zapomenout na to, co kdo byl a dělal, dejte každému šanci, ať začne od nuly, a pojďte to změnit. Pracovitost a loajalita za minimální odměnu v krátké době ukáže, kdo to myslí vážně a kdo ne. Stejně tak kdo na to má a nemá. A podle toho volte a rozhodujte.

Těší vás, že jedním z mála prvoligových klubů, který se přihlásil s podporou evoluce jsou Teplice, tedy vaše bývalé působiště?
V Teplicích je známý dlouhodobý názor pana Šedlbauera na praktiky v českým fotbale, nikdy se jím netajil. A to je přesně ono, pan Šedlbauer je skvělý manažer a sklář v tom nejlepším smyslu, ale myslím si, že měl díky AGC možnost nebýt tím pravým funkcionářem a měl možnost a moc ovlivnit lidi kolem sebe. A ti pak také podle toho vystupují s jasnými názory na poměry v českým fotbale.

Kdo patří mezi vaše favority na složení nové vlády českého fotbalu?
Ruda Řepka – jazykové vybavení, pozice na UEFA, je reprezentativní, komunikativní, člověčina a paradoxně zkušenost z FAČR. Josef Fousek – měl jsem možnost zjistit hlavně ve světě a na nejvyšších mezinárodních fotbalových úrovních, jaká je to světová persona. Honza Nezmar – skvělý hráč, manažer, který se vypracoval z nuly, svůj charakter dokázal při odchodu ze Slavie. Tonda Barák – do sportovního úseku a mládeže není v republice lepší volba. Vláďa Šmicer – vždycky co na srdci, to na jazyku, doma i ve světě vyhlášené štístko, svojí povahou umí osekat ostré hrany, obrovská mediální podpora, Ondřej Lípa – jeho zkušenosti z různých medií ukazuji, že má na to, aby vše podpořil na nějaké pozici tiskového mluvčího.

Na závěr příjemnější fotbalové téma. Jako velký příznivec Slavie musíte prožívat šťastné období…. Co říkáte na současnou nadvládu sešívaných?
Po letech půstu mi to samozřejmě dělá velkou radost. Moc fandím realizačnímu týmu. Jsou to vesměs kluci, kteří vyšli z úplně obyčejných poměrů a svou trpělivostí a pracovitostí došli k tomu, že byli ve správný čas na správném místě a příležitost už nepustili. Teď si už jenom přát, aby to vydrželo co nejdéle. Protože víme, že co ve fotbale platí dnes, nemusí platit zítra.

Jak moc vám komplikuje život koronavirus a s ním spojená opatření?
Co se týká koronaviru, mám zatím štěstí a jde úplně mimo mě. Celý den jsem venku, nebo v autě. Roušku používám vlastně jen při nákupu. Okolí mé rodiny působí v gastronomii, tam je to bohužel katastrofa. Nedozírné následky má za mě i ve fotbale. Dříve bylo nemyslitelné nebýt týden na tréninku. A teď? Jakýkoli sport v televizi je pro mě absolutně nezajímavý. Pro nějaký zážitek není ani tak důležitá úroveň jako atmosféra. Nezbývá než věřit, že nám to všem nijak neovlivní zdraví a všechno se co nejdříve vrátí do normálu.