Osobnost Deníku
Přečíst článek >

„Samozřejmě mám radost. Nikdy jsem nic nevyhrál, tak se to tímhle snad zlomí. Překvapila mě už nominace. Ve vítězství v takové konkurenci jsem ani nedoufal,“ uvedl mladý 27 letý gólman.

Konkurence byla opravdu těžká. Kdybyste hlasoval vy osobně, komu byste dal hlas?
Na hřišti i mimo něj mě asi nejvíce baví Martin Kedršt.

Znáte se osobně s některým nominovaným hráčem?
Z kolínského dorostu se znám dobře s Milanem Váchou, Petrem Šourkem a právě Martinem Kedrštem. Ostatní pouze jako soupeře. Myslím, že Štěpán Růžička mi dal jednou čtyři branky (smích).

Věděl jste o anketě? Prožívali jste to například v klubu?
Dřívější ročníky jsem nesledoval vůbec. Snad jen vím, že některý vyhrál Lukáš Seifert, se kterým se znám z ročního působení v rozpadajícím se AFK Kolín. Jinak o nominaci v klubu příliš lidí nevědělo. Nejsem vyloženě typ „chlubiče“, takže o to větší bylo překvapení v kabině, když Martin Kutil přišel s tím, že se Býchor bát nemusíme, když máme Fotbalistu okresu 2017 (smích).

V kolektivních sportech platí, že se při podobném úspěchu nebo ocenění platí něco do společné kasy. O kolik budete chudší vy?
V klubu máme stanovený sazebník pokut. S takovým oceněním se v něm ale nepočítalo. Proto pokladník Honza Špinka mladší určil, že karton šampaňského by mohl odpovídat. Samozřejmě „růžových“. Pro pana Sixtu.

Chytáte za Krakovany, které hrají okresní přebor. Jaké máte ambice?
Před sezonou jsme posílili o několik hráčů z vyšších soutěží. Navíc se po dlouhé době dali zdravotně do kupy Lukáš Neruda a Luděk Tlučhoř, duše a stálice týmu. Proto jsme si stanovili cíl skončit do třetího místa. První polovina soutěže nás ale nezastihla ve střelecké pohodě, a i když jsme příliš branek nedostávali, ztráceli jsme zbytečně body s týmy ze dna tabulky. Tomu je doufejme konec, a snad budeme hrát nahoře, až do posledních kol.

A vaše osobní?
Ve fotbale jsem si toho vyzkoušel už dost. Takže žádné vyšší ambice než hrát pro zábavu s kamarády v Krakovanech už nemám. Jestli to bude ve třetí třídě, okresním přeboru nebo třeba I. B třídě na tom už nezáleží. Navíc si už nedokážu představit, že bych šel na trénink nebo domácí zápas jinak než po svých.

Působíte na Kolínsku, ale vaše kariéra mohla směřovat jiným směrem. Když jste v dorostu chytal za Kolín, trénoval vás Jindřich Trpišovský, nynější kouč Slavie Praha. Když v Kolíně končil, odešel k dorostu Sparty. Chtěl, abyste šel s ním. Vy jste odešel na zkoušku, ale po čtrnácti dnech jste na nabídku rezignoval. Proč?
V první chvíli se všechno zdálo jako pohádka. Vždyť v té době jsem hrál fotbal nějakých tři a půl roku. Začal jsem s ním až ve třinácti letech díky kamarádovi a ikoně krakovanského fotbalu Stanislavu Šindelářovi. Jenže potom začnete přemýšlet: život v Praze, změna školy, přátel. Navíc mě fotbal nebavil natolik, abych ho musel dělat každý den pět hodin. V kabině se řešilo jen, kdo má hezčí náušnice, kdo má smlouvu na dvacet tisíc, kdo na pětadvacet tisíc. Nakonec mi z toho vyšlo, že to sice nikdo nepochopí, ale že zůstanu v Kolíně, kde to mám rád, mám svoje místo a třeba ta šance ještě někdy přijde. Nepřišla.

Nelitujete toho s odstupem času?
Lituji toho, že jsem vůbec šel na zmíněnou čtrnáctidenní zkoušku a vzal tím místo klukům, kteří by si té šance vážili více než já. To mi vyčítal i Trpišovský. Ale upřímně můžu říct, že si za svým rozhodnutím stojím, a kdybych se mohl vrátit, udělal bych to naprosto stejně.

Hodně těžce to prý nesli váš táta a děda. Oba dříve působili například v AFK Kolín. Je to i po letech živé téma?
Samozřejmě to pro ně bylo obrovské zklamání. Od té chvíle je můj fotbal přestal zajímat. Nedokázali pochopit moje myšlení, a asi ani do dnes úplně nechápou, co jsem to provedl. Teď po deseti letech už je všechno jen v rámci popichování a občasné narážky. Ale stále se tomu tématu při rodinných večeřích snažím vyhýbat.

Zatímco vy hrajete okresní přebor, Jindřich Trpišovský trénuje Slavii Praha, kam přišel z Liberce. Sledujete jeho kariéru a co na jeho vzestup říkáte?
Nepřekvapuje mě to. Je to neskutečný psycholog a navíc má pohled na fotbal, který u nás nemá obdoby. Dokáže natolik semknout tým, že hráči pro něho pak udělají maximum, nikdo si nedovolí vypustit jediný souboj. Hodně si zakládá na individuálním a osobním přístupu ke každému hráči. Moc jsem fandil týmům, které vedl. Tedy až do jeho příchodu do Slavie. Té bych nepřál, ani kdyby ji trénoval můj táta (smích).

Jste spolu v kontaktu?
Někde na něho mám snad ještě číslo, ale v kontaktu jsme přestali být prakticky ihned po mém odchodu. Občas jsme prohodili pár slov, když se jezdil dívat na to, jak si vedeme s Kolínem v 1. dorostenecké lize, kterou vykopal. Když jsem odcházel, řekl mi v lehké nadsázce, že jsem první člověk, který kdy odmítl pražskou Spartu. Jestli já byl první, pak Jindřich Trpišovský byl druhý, v době, kdy odmítl odejít z Liberce, alespoň něco s ním mám společného (smích).

Jste sportovně založená rodina. Táta hrál fotbal, sestra dělala atletiku, následně ragby. Je u vás doma sport číslo 1?
Dalo by se říct, že ano. Už ne v takové míře jako dřív, ale tím, že bydlíme všichni v Krakovanech, kde obec žije odjakživa fotbalem a fotbal se tu dělá dobře a poctivě, tak neexistuje víkend bez sportu. Alespoň tedy pro mě. Sestra už aktivně nedělá žádný sport.

Příjmení Douděra je v Deníku hodně populární. Vaše sestra před pár lety získala cenu nejhezčí ragbista roku? Nepřipomínala vám občas svůj kus slávy?
To ocenění jsem jí přál, jsme si dost podobní, takže ta cena krásy lichotila trošku i mně (smích). Ale samozřejmě, že v rámci některých narážek a fórků mi to připomínala. Naštěstí teď je moje cena novější a proto budu mít navrch (smích).

Nyní si nemůžete nic vyčítat. Oba máte svoje ocenění. Panuje mezi vámi řevnivost? Mezi sourozenci to tak občas bývá.
Řevnivostí bych to určitě nenazval. Jednak nevím, co to znamená, a navíc spolu máme super vztah (smích). Samozřejmě, že se v mnoha věcech lišíme, všechno ale přebije to dobré a nikdy nejsme v rozepři příliš dlouho. Všechno většinou vyřeší naše společná vášeň – kino, nejlépe horory.

Kterému klubu fandíte a kdo je vaším vzorem?
Chce se mi říct Jevanům. Za jejich obdivuhodný smysl pro fair play, kterým už řadu let udivují všechny týmy napříč okresním přeborem. Ale ve skutečnosti nemám oblíbený tým. Samozřejmě mimo všech oddílů Krakovan. Nějaké hráčské vzory jsem taky nikdy neměl. Stylem se mi vždycky líbil Casillas. Ale třeba bývalý brankářský kolega Honza Kubizňák. Jeho věčně pozitivní přístup a bezstarostnost jsem chtěl vždycky mít.