Dostálek není trenér pro zákopovou válku. Zatím se nehádám, říká

Úplně do někoho jsem se takhle nezamiloval, že chci být jako on a měl ho jako vzor. Od každého z trenérů, které jsem zažil už jako hráč nebo jako asistent, se snažím vzít to dobré. Co vím, že na hráče fungovalo. S čím hráči nebyli až tak úplně ztotožnění, těm věcem se snažím vyhýbat.

Jaká trenérská zkušenost vás tedy obohatila?

Utkvělo mi v paměti, když jsem dva roky zpátky byl v Německu na stáži u trenéra Domenica Tedesca, který potom přešel do Schalke a teď trénuje v Moskvě. Mně se neskutečně líbilo, jak měl propracovanou práci s detailem. To se snažím i na hráče tady přenést, aby pracovali s detailem v situacích, které jsou v zápase důležité. Myslím si, že to je jedna z věcí, které se chci v trenérské kariéře podržet.

Šmicer o koronaviru, očkování i balíku za Simu: Vždy přijde někdo nový

Které věci na hráče nefungují?

Nebudu konkrétní. Hráči toho rádi zneužívají, nebudu se do toho pouštět. To je jedna z věcí, které jsem se naučil na pozici asistenta trenéra.

Říkal jste, že nejste trenér pro zákopovou válku. Je váš ideál fotbalu to, co jste v Brně hráli za Lužánkami pod Karlem Večeřou a Petrem Uličným, tedy okamžitě napadat a útočit?

Mně by se hodně líbilo hrát takový náročný fotbal. Samozřejmě dneska je fotbal jiný, hráči jsou jinak vedeni už od mládeže, mají jiné návyky. Dnes je taktiky v mládežnických kategoriích už tolik, že si to kluci přenášejí do dospělého fotbalu. Tenkrát jsme tolik taktiky neměli. Nepamatuju si, že bychom řešili taktické varianty na dvouhodinových trénincích. Prostě jsme vlítli na hřiště, trenér nás k něčemu nabádal, honil nás po hřišti a my lítali. Samozřejmě takový fotbal už se nehraje, všechno se to někam posunulo. Taktiky je v české lize strašně moc, a proto se tomu musíme přizpůsobit.

Jaký styl fotbalu je vám nejbližší?

To není o mně. Snažím se dostat z mužstva, co jde. Typologicky je každý hráč nějaký, snažíme se tomu přizpůsobit rozestavení a taktiku směrem k soupeřům. Neříkám, že proti každému soupeři budeme hrát jinak, ale musíme se přizpůsobit tomu, že jinak hrajete v obranné fázi, jinak v útočné. Vycházíme z pozice šestnáctého týmu první ligy s devíti body a abychom se zachránili, potřebujeme uhrát body. Ty můžeme získat jedině tak, že mužstvo bude naprosto perfektně pracovat do defenzivy v deseti lidech a pak z toho můžeme vycházet do útočné fáze. A máte na výběr.

Jaký?

Buď se tam dostanete postupným útokem, nebo rychlým protiútokem. Taky je to otázka individualit na hřišti. To není o tom, že postavíte jednoho hrotového útočníka. Na hřišti máte deset hráčů, kteří můžou dát gól a já nikomu nebráním. Na Maltě byla situace, kdy Kuba Šural fantasticky vyvezl balon z pozice stopera a musel jsem ho dořvat, aby pokračoval. Nemá návyk, aby jako stoper, když získá balon, šel dát gól. To jsou věci, které potřebuji do hráčů dostat.

Změnil jste po třech podzimních kolech v roli hlavního kouče názor, že je potřeba body spíš ubránit?

Máme před sebou dvacet ligových kol. Když tolikrát uhrajete 0:0, tak dvacet bodů k záchraně stačit nebude.

Podezřelé momenty v baráži. Rozhodčí se mi vysmíval, vzpomíná Magera

Zjistil jste za tu dobu, že máte menší kvalitu v mužstvu, než jsou vaše představy o hře?

Vždycky musíte vycházet z reality, která v kabině sedí.

A jak vnímáte realitu?

Byl jsem součást toho týmu. I s trenérem Machálkem jsme před každým zápasem od pondělí do neděle řešili, jak to poskládat, jak vybrat nejlepší sestavu, každý z nás asistentů v realizačním týmu měl možnost názoru. Někdy jsme se shodli, jindy neshodli, většinou jsme měli nějaké pře, ale to je základ, takhle má realizační tým fungovat. Dneska to máme takhle. S každým z trenérů se bavíme, jestli ten hráč má hrát, na jaké pozici a co po něm chceme. Až najdeme nějaké ideální řešení, nebo když ho nenajdeme, rozhodnutí udělám já.

Máte chuť si jako hlavní trenér nechat poradit, nebo si stojíte tvrdošíjně za svým?

Zatím nedošlo k situacím, abychom se museli pohádat o některém z hráčů. Opravdu vycházíme z toho, jaký máme kádr. Možnosti jsou omezené a snažíme se z toho v týdnu vybrat hráče, kteří vypadají nejlíp. Ale to není jen o tom, že někomu se podaří tři tréninkové jednotky a řeknete: Ty jo, dáme ho do sestavy a bude hrát. To má souvislosti se součinností, jestli může hrát vedle druhého, jak si spolu rozumí, jaké má návyky směrem do defenzivy, je to trochu alchymie.

Přijdete mi jako přemýšlivý trenér, jehož v zápase moc věcí nevykolejí, nebo se musíte držet?

Je to samozřejmě součást výchovy i na škole, tam nás učili, jaké jsou trenérské typy a každý si může vybrat, co je mu blízké. Někdy to ve mně bublá, někdy bych hrozně rád vybuchnul, ale není to tak jednoduché. Někdy vás rozčílí situace na hřišti, že došlo k nespravedlnosti, ale nenaděláte s tím nic. Snažím se, aby to hráči vnímali tak, že jedna taková situace nerozhoduje utkání, je tam spousta jiných, kdy se to dá napravit. Hlavně je potřeba pořád zůstat koncentrovaný. To platí i pro nás trenéry, nemůžeme se nechat unést, protože pak na situace nahlížíte jinak. Emoce vám trochu můžou vidění a úsudek změnit.

V tomto ohledu taky přenášíte dál, co platilo na vás jako hráče?

Vzpomínám si na situace z hráčské éry, kdy trenér vybouchnul, rozkopal kabinu. Mně by se to taky někdy hrozně líbilo, ale myslím si, že to stejně k ničemu není. Někdy je potřeba na hráče zvýšit hlas i v momentě, kdy je mužstvo je funkční, aby se neuspokojili, zůstali pořád koncentrovaní, přemýšleli. Člověk musí udělat, co ani nechce, spíš je to taková hraná věc. Ale moje kariéra je tak strašně krátká, že tyto věci spíš beru z předchozího období, kdy jsem ve Zbrojovce vedl béčko v Juniorské lize. Tam to bylo podstatně jednodušší, protože hráči byli pokorní.

Změnila se doba v tom, že dnes musíte s fotbalisty jednat víc v rukavičkách?

To není jen fotbalové prostředí, to je celá společnost v naší republice. Vidíte, jak jsou dnes mladí lidi vychovávaní a je jedno, jestli je to politika, sport, kultura…

Sparta na pranýři. Pět hříchů pana trenéra Kotala

Co se ve vás odehrává, když například Jan Hladík vyklusává v Teplicích po standardní situaci, zůstane za obránci a místo odpískání ofsajdu obdržíte gól. Chcete ho ihned střídat, jak to občas řešil trenér Machálek?

Honza Hladík tam přišel pár minut předtím. Není řešení střídajícího hráče znovu vystřídat, když udělá chybu. Občas měl trenér Machálek v tomhle štěstí, že se toho nebál, ve druhé lize do toho hrábnul po třiceti minutách, někdy po dvaceti a hráči zpozorněli. Nevím, jestli se tohle dá praktikovat i v nejvyšší soutěži. Samozřejmě na to musíte mít i kvalitu, abyste mohli po dvaceti minutách vyndat hráče, o kterém jste byli v týdnu přesvědčeni, že se pro něho rozhodnete. Spíš nahlížím na případ, že pokud někdo má zdravotní problém, musíme do toho sáhnout, což se stalo třeba s Čermákem proti Slovácku. Jinak nejsem ten temperamentní trenér, že hráče přímo po chybě chce vystřídat.

To je rozdíl mezi trénováním a koučováním, kdy situaci vidíte víc trenérsky?

Myslím, že to je trochu spojené. Trenér Machálek měl k dispozici realizační tým, práci jsme dělali společně v tom, že určoval, jak se věci budou mít, a my chystali servis. Momentálně jsem v pozici hlavního trenéra a máme o jednoho asistenta míň, takže jsme zapojeni v tréninkovém procesu s Maléřem a Doležalem ve třech, a proto neplním roli kouče, ale trenéra.

V koučování se ještě necítíte tak pevně?

Koučink je samotný zápas. Je to vrchol týdne, devadesát minut utkání, ale potřebujete na zápas mužstvo nachystat. Tam je práce podstatně důležitější než koučink v zápase.

Koučováním nedoženete práci, kterou jste neudělali v týdnu?

V dnešní době to je o tom, že na stadionu nejsou lidi, hráči vás slyší, o to je vše pro nás jednodušší. Pokyny se dostávají snadno k hráčům. Jsou hráči, kteří jsou zabednění, jak berani, můžete na ně křičet desetkrát a hlavu na vás neotočí. Přitom to s nimi nemyslíte zle, chcete jen předat pokyn. Prostě necukne. To je někdy na zbláznění s takovými hráči. Mužstvo se ale koučuje líp, protože diváci tam nejsou, atmosféra není a všechno je slyšet.

Když například Zbrojovku vedl legendární Josef Masopust a hráči mu tvrdili, že něco nejde, vzal balon a ukázal to. Funguje tohle také u vás?

Když je potřeba, abych něco ukázal, ukážu to, ale to není o tom, abych vzal balon a posadil ho do šibenice. Ukážu nějaký náběh, situaci podle mých představ, jak to vidím a chci, aby to dělali. Rozeběhnu se, dostanu přihrávku, převezmu, aby věděli, kde si mají přebírat levou nohou, kde pravou, aby to bylo od hráče, ne do hráče, aby hledali prostor směrem ven od protihráče. To jsou věci, které nemám problém jim ukázat, když řeknou, že tomu úplně nerozumí. Ale bavíme se tady o prvoligových fotbalistech.

Věkem nejste o moc starší něž někteří vaši svěřenci, musíte si držet odstup?

Řeknu vám to z pohledu jak hráče, tak trenéra. Věk absolutně nehraje žádnou roli, to je o hráčích, aby respektovali trenéra. Když budou mít pětadvacetiletého kouče, který vystuduje trenérskou licenci a klub ho uvede do pozice, musí ho respektovat a je úplně jedno, jestli mu je sedmdesát let nebo pětadvacet. V Německu to funguje, přicházejí mladí trenéři, kteří fotbal nikdy nehráli, vystudovali školy na jedničky. Přijdou, mají koncepci, jak to chtějí dělat, vedení klubu se s tím ztotožní, tak je potřeba, aby to trenér přenesl na hráče. Plní to, proč by to nemohlo fungovat i u nás?

Jiskřivá klasika pro Kometu! S pěti obránci skolila vedoucí Spartu

Naše mentalita je jiná…

Samozřejmě je jiná, nejsme tak disciplinovaní jak některé jiné národy, ale mně není pětadvacet a i když nepatřím k velezkušeným trenérům, neznamená to, že by mě hráči neměli respektovat. Na druhou stranu, proč by mě měli respektovat jen proto, že jsem hrál fotbal. To už je dávno. Tady jsou hráči, kteří vůbec neví, že jsem kdysi hrál.

V Brně snad nikdo takový není…

Asi byste se divil. Kdybyste mezi nimi prošel a zeptal se, jestli ví, kde jsem hrál a kolik jsem toho odehrál, kolik mám startů v lize, tak vám z deseti lidí dá devět špatnou odpověď. Když jim položíte pět otázek, věřím tomu, že na čtyři špatně odpoví.

Trenér Machálek se pokusil z mužstva vyhodit záložníka Ondřeje Vaňka. Bylo pro vás důležité dostat ho na svou stranu?

Ondra Vaněk je součást týmu, nechci ho posazovat na nějaký piedestal, že je před ostatními. Samozřejmě musí prodávat výkonnost, kterou má. Kvalitu, která v něm je a kterou od něho očekáváme, musí prodávat v zápase. Samozřejmě je dost důležitý hráč pro výstavbu útočných věcí, potřebujeme po něm, aby byl ještě víc aktivní do finále, protože to nám hrozně chybí. Góly nemůžeme chtít jenom po hrotovém útočníkovi nebo podhrotovém a křídelnících, musí se zapojit celé mužstvo a Ondra je důležitý člen, aby se tam dostával. Střelu má výbornou, taky nadstandardní myšlení, jenom ho potřebujeme dokopat, aby byl víc ve fázi, kdy se rozhodují zápasy. To je v šestnáctce soupeře nebo těsně před ní.

Skoro po sedmi letech se do Brna samozřejmě vrací jiný Luďa, říká posila Pernica

Máte to postavené tak, že takový fotbalista buď bude hrát, nebo v mužstvu nemůže být?

Vedli jsme s Ondrou rozhovor před začátkem sezony, bavili jsme se, jaká je moje vize směrem k němu. Řekl mi, jaké má představy a myslím, že se na tom shodujeme.

Je nadšený z trenérské změny.

Tohle samozřejmě slyším nerad, hráči musí respektovat toho, kdo je v ten moment jejich vedoucí. I pro nás je potom nepříjemné, když se musí řešit nějaké věci, které narušují chod toho týmu.