„Táta hrával taky fotbal, za Zlín a Slavii. U toho ale vystudoval vysokou školu a za bývalého režimu coby inženýr chemie dostal práci na Kubě, kde jsme strávili čtyři roky. Po návratu domů jsem stejnou dobu byl ve Zlíně, než si mě vyhlédla Sparta, kam jsem odešel ve čtrnácti letech,“ připomíná bývalý obránce, který pracuje v rodinné firmě a fotbalem se ještě baví v Polešovicích, kterým občas vypomůže při zápasech krajské I. B třídy. Letos v říjnu mu už ale bude pětačtyřicet let.

Českou ligu sledujete? Chodíte na zápasy? Jste v kontaktu s bývalými spoluhráči?
Občas se na nějaký zajímavý zápas, když hrají třeba týmy s první trojky, podívám. Pořád fandím Plzni, kde mám stále nějaké menší vazby. Paradoxně dva mí bývalí spoluhráči Fillo a Procházka hrají nyní ve Zlíně. Když mám ale o víkendu čas, sleduji zahraniční soutěže. Zajímá mě hlavně anglická a španělská liga. Pořád jsem fanouškem Barcelony, je to klub mého srdce, byť v současnosti prožívá složitější období. Když jsem pracovně ve Španělsku a mám čas, chodím se dívat na její zápasy. Musím říct, že evropský fotbal je trošku někde jinde, má vyšší úroveň, tím ale českou soutěž nijak neshazuji.

Sám jste ji hrával deset let. Kde to pro vás bylo nejlepší?
Mám to tak napůl. Vždycky jsem fandil Spartě, která mě ve čtrnácti letech koupila ze Zlína. Prošel jsem v ní všemi mládežnickými kategoriemi, trenér Petržela si mě pak v sedmnácti nebo osmnácti letech vytáhl do áčka. Byl jsem členem kádru, ale tenkrát bylo hrozně těžké se prosadit. Vždyť za Spartu hráli Nedvěd, Řepka, Horňák, Frýdek a další borci této generace. Sparta tehdy byla nejlepší, ligu vedla o parník. Navíc doba byla taková, že spíše hrávali mazáci, vedle kterých se mladíci mohli na tréninku učit. I když jsem ve Spartě žádnou stopu nezanechal, byl pro mě zážitek s těmi kluky trénovat, zblízka se na ně dívat.

Titul se Spartou vám ale nikdo nevezme, ne?
V análech jsem vedený. (úsměv) Tenkrát se dokonce poprvé a naposledy rozdávali za titul prsteny jako ve Stanley Cupu. Jsem ale normální člověk, žádnou zásluhu si na něj nepřisuzuji. Na druhé straně jsem si užil oslavy, viděl všechny zápasy a v tom posledním v Liberci si dokonce pár minut zahrál. Trenér Chovanec mě tam v závěru poslal, abych nasál atmosféru. Pro mladého kluka to byl neopakovatelný zážitek.

Přebil i pobyt s rodiči na Kubě, kam jste za komunismu vycestoval jako šestiletý kluk?
Z té doby si vybavuji opravdu hodně věcí. Úplný kulturní šok to nebyl, protože režim v obou zemích byl stejný, jenom na Kubě se všechno odehrávalo v lepších klimatických podmínkách. (úsměv) Pro mě bylo skvělé, že jsem žil u moře, neustále bylo teplo. Chodil jsem do české školy. Díky tátovi jsem tam hrával fotbal s dospělými, za míčem jsem ale na plácku běhal i s cizinci, což mi v kariéře taky pomohlo.

Co nyní vlastně děláte?
Už během fotbalové kariéry jsem se připravoval, že budu pracovat v rodinné firmě. Obchodujeme s obklady a dlažbami, často jezdím do Španělska. Už když jsem hrál za Plzeň, pomáhal jsem tátovi třeba s návštěvami architektů a podobně. O to to pak bylo pro mě jednodušší, když jsem profesionální kariéru ukončil. Stejné práci se věnuji dodneška. Dělám ji už asi patnáct let. Kancelář máme ve Zlíně, ale často objíždím klienty, jsem na cestách. I když uplynulé dva roky s tím kvůli covidu zamíchaly. Kontakt nebyl takový, jako před pandemií, ale stále cestuji do Španělska, byť kancelář a základnu mám tady ve Zlíně.

Poznávají vás lidé z branže?
Fotbal v Česku není tak populární jako jinde ve světě. Nedá se srovnávat třeba se Španělskem, kde hráče vnímají úplně jinak. Ale je pravda, třeba spolupracujeme s Keramikou Soukup, která sponzorovala nebo stále podporuje Viktorii Plzeň, kde jsem sedm let hrával. Lidé to vědí, takže se občas stane, že se představím a na fotbal se zeptají, ale není to nic dramatického.

Máte na fotbal pořád čas? Za Polešovice jste na podzim odehrál jenom tři zápasy.
Být na mě, tak už bych ho vůbec nehrál (smích). Vždyť mi letos bude pětačtyřicet let. Ale není to o tom, že by ho člověk neměl rád neměl, ale tělo už se ozývá, stárne. Navíc mám hodně práce, rodinu. Polešovice navíc leží od Zlína trošku dál, takže když tam jedu na zápas, strávím tím celý jeden ze dvou volných víkendových dnů. Mám malou holčičku, radši bych ten čas věnoval jí. Navíc Polešovice hrají relativně nízkou soutěž, je tam hodně místních šikovných kluků, takže by měli hrát především oni.

Jak jste se tam vlastně dostal? Zlákaly vás na dobré víno?
Alkohol moc nepiji, takže s vínem by u mě neuspěli. (úsměv). Díky práci se dlouho známe s předsedou klubu Tomášem Bartošíkem. Zabýváme se stejnými věcmi. Tomáš věděl, že hraji za Provodov, lanařil mě delší dobu. Výhledově jsem mu slíbil, že až tam jednou skončím, přijdu jim pomoct. Bohužel se to sešlo až na stará kolena.

Tréninky stíháte?
Udržuji se sám. Chodím jenom běhat, což mi pomůže vyčistit hlavu, odreagovat se. Od nového roku mám ale výpadek, trošku jsem to šidil. Čím jsem starší, tím víc se musím nutit. Mám strach, že to na tom hřišti půjde vidět.