Poté vyměnil dres za uniformu a sám se v ní zúčastnil armádní mise. V roce 2009 sloužil v Kosovu, na území bývalé Jugoslávie. Šlo o mírovou štaci, přesto musel být pořád ve střehu. „Nesmíte natrefit na nějakého šílence,“ tvrdí Hendrych, který v zimě zamíří na další zahraniční cestu. Tentokrát do Litvy, kde Češi pomáhají střežit vzdušný prostor.

Do armády vyrazil před třinácti lety prakticky rovnou z trávníku. Na sklonku kariéry v nižší německé soutěži zjistil, že se fotbalem neuživí. A tak se přihlásil vojenským náborářům, uspěl při testech, složil přísahu a začal v Jincích u Prahy opravovat techniku. Auta, tanky… Co bylo potřeba. Dostal se oklikou k profesi mechanika, jímž se vyučil.

Pak odešel na pardubické armádní letiště. „Už hlavně dohlížím na mladé,“ vtipkuje bývalý útočník Drnovic, olomoucké Sigmy a Opavy, kde prožil nejlepší fotbalové časy brankou ve Frýdku-Místku zařídil na jaře 1995 památný postup mezi ligovou elitu.

Liga? Byli jsme populární

„Byli jsme populární, žili jsme s fanoušky. Hrál jsem po boku skvělých hráčů, tým těžil i z dobré party v kabině,“ vyjmenovává faktory opavského úspěchu. „Doma jsme vyhrávali, neuspěla u nás ani Sparta se Slavii. Slavný Fardův gól Petru Koubovi od pokladen nikdo netrumfne,“ vzpomíná.

I když ho čtyřicítka dávno minula, fotbal dál aktivně hraje. Diváci ho vídají v I. B třídě Pardubického kraje v dresu Horního Jelení. Tuto sezonu prý naposledy. „Je čas přepustit místo mladším,“ říká Hendrych. U fotbalu chce zůstat jako trenér. „Práce s těmi nejmenšími mě úplně pohltila,“ říká.

Z dětí se raduje i proto, že je čerstvým dědou. „Zaskočilo mě to. Přece jen v mém věku. Ale samozřejmě jsem pyšný,“ uzavírá Hendrych.