Až do poloviny 19. století byly čepce v českém lidovém prostředí jednou ze základních součástí oděvu vdaných žen. Běžně se nosily měkké čepce zhotovené z jemného bílého plátna. Vdané i svobodné ženy si jinak samozřejmě na hlavu vázaly také různé typy šátků a roušek. Nošení čepce mělo nemalý symbolický význam. Důležitou součástí svatebního obřadu bylo „čepení nevěsty“, které vyjadřovalo její přechod do společenství vdaných žen. Po svatbě se považovalo za naprosto nepřípustné, aby se žena na veřejnosti nebo obecně před cizími lidmi objevila bez pokrývky hlavy.
Rodinný šperk
Zlaté čepce byly vzhledem ke své nákladnosti součástí nejslavnostnějšího oblečení rychtářek, bohatých selek, mlynářek a dalších nejvýše postavených obyvatelek českého venkova. Oblékaly se pouze do kostela na mši, na poutní slavnosti, svatby a podobně. V případě nepříznivého počasí se chránily převázáním jemnou bílou rouškou. Na křtiny, pohřby, taneční zábavy, návštěvy u kmotrů a dalších význačnějších příbuzných se oproti tomu nosily měkké bílé čepce, kterých měla většina žen k dispozici několik. Zlatý čepec ovšem i nejbohatší majitelky mívaly pouze jediný. Byl vnímán jako rodinný šperk, a jako takový byl předmětem dědictví.
Skanzen - Muzeum lidových staveb v Kouřimi
