Mnohokrát citovaný Gottwaldův historický projev připomenu v krátkosti jen několika jeho úvodními slovy: „Občané, občanky, soudruzi a soudružky, právě se vracím z Hradu od prezidenta Beneše, který mé požadavky přijal“. A bylo to! Nastal jednačtyřicetiletý pokus o vybudování socialismu v naší zemi.

Jak tu změnu ten či onen vnímá, nechám na individuálním zhodnocení. Nemám v úmyslu tak dramatický politický obrat v daném článku rozebírat, od toho jsou jiní. Jen si moc dobře uvědomuji, že téměř kompletní výměna ministrů u vládnoucích vesel s sebou přinesla nejistotu živnostníkům, sedlákům a všem těm, kteří svoje hospodaření budovali po celé generace.

Průmysl pokračoval po určitou dobu na dobrých technologických základech meziválečného Československa. Naopak, k řídícím funkcím znárodněného průmyslu se často dostali nevzdělaní diletanti, kteří „bodovali“ jen díky své silné loajalitě k vládnoucí straně. Za zinscenované politické procesy padesátých let můžeme jako národ cítit hanbu i nyní, po několika desetiletích.

Donedávna generace dříve narozených, se slzami v očích, vzpomínaly na „krásné budovatelské časy“, kdy dvouletky, pětiletky a úderky dominovaly. Velkou roli v těchto vzpomínkách hraje samozřejmě fakt, že tehdy dvacátníci, na počátku devadesátých let senioři, míchali dohromady události té doby se svým bezstarostným a zdravým mládím. Útrapy Hitlerovy války skončily a kdo by tedy nevěřil v novou nadějí na lepší život?

Dodnes jsem se oficiálně nedozvěděl, proč bylo zakázáno, nám občanům, žijícím východně od železné opony, „nahlédnout na sousedský dvorek“ Něměcké spolkové republiky, Rakouska a dalších svobodných zemí! Odpovědi ve smyslu, aby tam našinci neviděli tu životní úroveň, mě nikdy neuspokojila a vždy mně připadala úsměvná.

Je pravda, když se mně po mnoha úsilích v roce 1982 podařilo navštívit svět svobody a demokracie, spadla mi čelist. Žádné fronty, obchody plné zboží, usměvaví a milí lidé… Chvílemi jsem cítil, že jim je mě, hocha z druhé strany barikády, líto. Ale já jsem byl hrdý na to, že jsem Čech a nikdy by mě ani nenapadalo zůstat „venku“. Tak proč nás zde drželi jak divokou zvěř v klecích! Nevím.

Každá doba s sebou nese svá specifika, ale já jsem přesvědčen o tom, že čest a charakter člověka má hodnotu vždy, ať vládne kdokoliv.

Vladimír Stibor