Tachometr jejich luxusního autobusu ukazoval přesně 4198 ujetých kilometrů, a to už je pěkná vzdálenost i dlouhá doba strávená na cestách na to, aby si s sebou přivezli to, co opravdu nelze koupit, ale musí se prostě prožít – zážitky. Nejen o muzice, ale právě o zážitcích, partě skvělých lidí, nových přátelstvích a navzdory velké únavě i o radosti ze společně stráveného času, o tom všem byla jejich výprava na festival do Ruska.

Úsměvně největší dopravní zácpa, která orchestr na jeho cestě zastihla, byla hned na začátku v domovském Kolíně. Kvůli zpožděním hudebníků, způsobenými dopravními komplikacemi, musela být zrušena i poslední zkouška před odjezdem, nicméně se podařilo ve středu 18. září vyjet podle plánu přesně v 17 hodin. K autobusu se přišli rozloučit nejen rodiny členů orchestru, ale také mnoho jeho příznivců a samozřejmě i pan dirigent, který raději zvolil cestu letadlem. Všichni byli plni očekávání, nadšení, elánu a všem se na tvářích objevoval úsměv. A jak to bylo dál?

Ještě ve středu večer proběhla poslední zastávka na území Česka v Náchodě a v noci ze středy na čtvrtek byly dvě zastávky na území Polska. Ve čtvrtek následoval přejezd Litvy s naplánovanou zastávkou na Hoře křížů, která je nejen křesťanským poutním místem, ale hlavně také byla v minulosti symbolem odporu Litevců vůči sovětskému režimu. Při návštěvě tohoto poutního místa člověk vnímal zádumčivou atmosféru umocněnou zataženou oblohou a mírným deštěm. Tato polední přestávka byla naštěstí završena obědem, a tak se zase brzy rozhostila dobrá a veselá nálada a cesta pokračovala dále směrem do Lotyšska.

V lotyšském hlavním městě Rize strávili muzikanti celkem čtyři hodiny prohlídkou nádherného historického centra, obrovského tržiště a procházkou kolem řeky Daugavy a mnozí zavítali do restaurací, kaváren či hospůdek, aby se před další noční cestou trochu posilnili teplým jídlem nebo kávou se zákuskem. Již mírně unaveni, ale stále s cestovatelským vzrušením se všichni vrátili včas k autobusu a ve 21 hodin se pokračovalo dále směrem na Estonsko a dále k ruským hranicím.

Na území Estonska se zdrželi jen velmi krátkou dobu a jen z důvodu, aby přechod hranic do Ruska byl právě z estonského území, kde bylo možné očekávat jednodušší průběh celních úkonů. Na ruské hranice autobus dorazil přibližně hodinu po půlnoci v pátek a celkové zdržení nakonec zabralo „pouhých“ dvě a tři čtvrtě hodiny. Orchestr byl tentokrát dobře připraven a po zkušenostech z cesty do Moskvy před devíti lety, kdy zůstal na ruských hranicích celých osm hodin, byly připraveny veškeré možné i nemožné seznamy, předem vyplněné všechny nezbytné formuláře a odděleně uložena zavazadla, hudební nástroje i uniformy.

Po opuštění hranic již následovala klidná jízda směrem k Petrohradu s jednou malou zastávkou na první benzínové stanici od hranic asi 120 km před Petrohradem. Překvapivě byla tato stanice dobře vybavená, zásobená a čistá a její obsluha byla velmi milá a přátelská. Poslední část cesty po E95 proběhla klidně bez jakékoli větší dopravní zácpy a ve 12 hodin vyložili řidiči hudebníky na Palácovém náměstí.

První den v Petrohradu byl ohromující a milovníci výtvarného umění si opravdu přišli na své. Celé odpoledne až do 17.30 si mohli prohlížet všechny expozice v Ermitáži a Zimním paláci, kochat se nádhernou architekturou v blízkosti palácového náměstí a zažít atmosféru moderního ruského velkoměsta, kde byly všechny ulice čisté a lidé usměvaví a nápomocní. Následoval přejezd autobusem na hotel, ubytování a večeře, a poté si každý zvolil, jak bude odpočívat. Většina zvolila sprchu a konečně po tak dlouhé cestě zasloužený spánek v posteli.

Následující den, sobota 21. září, začal snídaní s ovesnou kaší. Kromě kaše byli k dispozici i další menší chody, takže trochu najíst se mohli opravdu všichni. Na hudebníky čekalo první vystoupení na festivalu a také průvod. Protože se jednalo o festival nejrůznějších pouličních umění od pantomimy, přes loutkové divadlo, scénický tanec, pouliční divadlo, klasické ruské tance a písně až k hudbě všech žánrů, bylo i místo konání pro orchestr sice neobvyklé, ale o to útulnější, a to v botanické zahradě – doslova ve všech jejích zákoutích a prostorách.

Člověk nevěděl, kam se podívat dříve, na každém rohu vystupovali nějací umělci nebo umělecké spolky od malých dětí, přes mládež až po dospělé, ale hlavně naprostá většina představení byla interaktivních a aktivně zapojovala přihlížející do dění. Tak tomu bylo i při společném tančení typických ruských tanců, kdy si umělci doslova přišli pro mnoho hudebníků Harmonie 1872 Kolín – byli jednoznačně rozlišitelní v šedých stejnokrojích orchestru. K tomu všemu se podával čaj připravený přímo venku pod přístřeším v ruských samovarech, ve kterých se topilo dřevěným uhlím a servírovali se vždy 3 druhy různého čaje. To, čemu se údajně v západní Evropě říká černý čaj, byl podle výkladu podaného spolu s vynikajícím čajem, čaj červený.

V pravé poledne začal slavnostní průvod celou botanickou zahradou, kde bylo často zapotřebí důvtipu a rychlého přeskupování útvaru orchestru podle šíře cest a cestiček, po kterých se průvod pohyboval. Počasí nebylo úplně nakloněno hudebnímu výkonu, občas mírně sprchlo, ale bezprostřední veselá nálada všech účinkujících a občasné prokouknutí slunečních paprsků skrz mraky přehlušila jakékoli chmury. Navíc na hudebníky čekal oběd v restauraci botanické zahrady a ten byl opravdu „proevropský“ a vydatný. Jen salát z červené řepy s majonézou většina snědla samostatně a až pak bylo vysvětleno, že ten salát měl být zamíchán do polévky. Po obědě a krátkém odpočinku a sledování dalších účinkujících za popíjení čaje přišel na řadu i první koncert orchestru, který byl plný klasické české dechové hudby.

Harmonie 1872 Kolín byla jediným dechovým orchestrem na tomto festivalu a diváci to náležitě ocenili. Za mocného aplaudování se muselo dokonce dvakrát přidávat. Po skončení koncertu se hudebníci přesunuli autobusem k jednomu z největších petrohradských chrámů – k Chrámu svatého Izáka. Tento chrám je nejvyšší pravoslavnou katedrálou v Petrohradu a druhou nejvyšší na světě. Jeho prohlídka, byť jen zvenku, byla impozantní. Před touto katedrálou si orchestr pořídil první společnou fotografii ve stejnokrojích a mnozí neodolali a nakoupili suvenýry, ale v rozporu s očekáváním to nebyly matrjošky, nýbrž zdobené lžíce a lžičky. Po krátké prohlídce města z autobusu se už všichni těšili zpět na hotel, večeři a osobní volno.

Neděle 22. září byla sice druhým dnem účinkování orchestru na festivalu, ale začala výletem do Petrodvorce, kam muzikanty doprovodily tři profesionální průvodkyně a provedly je nejen zahradami Petrodvorce, ale i jeho interiéry a vše doplnily výkladem často okořeněným vtipnými poznámkami a někdy i záludnými otázkami z historie, na které ale členové orchestru vždy dokázali odpovědět, a tak si orchestr zasloužil i uznání profesionálních průvodkyň.

Návštěva Petrodvorce byla zakončena výhledem na Finský záliv a město Petrohrad, a poté byl naplánován přesun do místa konání festivalu, do botanické zahrady. Tam všichni nejprve dostali „pozdní“ oběd v krásné dřevěné restauraci a potom se chystali na závěrečný slavnostní koncert celého festivalu. Už během příprav na koncert bylo vidět, že přišlo mnohem více diváků a spousta z nich se hudebníků v uniformách ptala, kdy se začne hrát, aby jim náhodou koncert neunikl.

Závěrečný koncert obsahoval i několik sólových instrumentálních nebo zpěvem doprovázených skladeb a nadšení diváků nebralo konce. Byl to prostě velký úspěch a zadostiučinění muzikantům, že byli diváky tak vřele přijati a odměněni dlouhým potleskem. Po závěrečném koncertu následoval přesun zpět na hotel, kde byla k večeři servírována pohanka – tentokrát jako příloha k masu a mnozí jí dokonce přišli na chuť. Po večeři následoval jen krátký odpočinek, protože na celý orchestr čekala noční plavba po Něvě.

Přesně ve 22.30 vyjížděl autobus od hotelu, následovala noční projížďka Petrohradem s několika zastávkami, aby bylo možné správně nasát atmosféru osvětleného města, a nakonec následovalo nalodění na výletní loď. Plavba byla naplánována tak, aby se vždy projíždělo v blízkosti mostů, které se v daný okamžik zvedaly pro noční říční provoz. Byla to nádherná podívaná a po ukončení plavby se mnohým ani nechtělo zpět na hotel, nebýt chladného nočního počasí. Do hotelu se všichni dostali krátce před půl čtvrtou ráno. 

Celý pondělní den 23. září byl věnován prohlídkám památek a zajímavých míst Petrohradu. Ihned po snídani se všichni vydali autobusem na Zaječí ostrov k Petropavlovské pevnosti, kde spolu s průvodkyněmi absolvovali prohlídku areálu pevnosti a Chrámu svatého Petra a Pavla. Na závěr prohlídky chrámu si hudebníci vyslechli v jedné z kaplí mužský kvintet mnichů, z jejichž zpěvu až mrazilo v zádech. V jejich repertoáru jsou jak ruské lidové písně, tak chvalozpěvy a písně, které se zpívaly při korunovacích carů. Jeden z hudebníků pak po jejich vystoupení trefně poznamenal „chceš-li slyšet nejhlubší bas, zajeď do Petrohradu zas“. Návštěva pevnosti byla zakončena přihlížením výstřelu z děla oznamujícího pravé poledne.

Před návratem do hotelu se ještě celý orchestr zajel podívat k zakotvené Auroře, která stala jedním z nejfotografovanějších objektů z celého Petrohradu vůbec. Po obědě na hotelu se všichni vydali pěšky k nejbližší stanici metra a podstatnou část odpoledne strávili projížděním metra a prohlídkou jeho nejzajímavějších stanic. V údajně nejkrásnější stanici petrohradského metra „AVTOVO“ se člověk cítil jako v prostorách některé z našich operních nebo divadelních domů se secesní výzdobou. Všude mramor, dekorativní zdobení, lampy, lustry, štukové stropy a mozaikové podlahy, pompézní sloupy se skleněnými ornamenty – prostě vše, co by člověk v metru vůbec nečekal. Navíc v metru je možné za jeden zakoupený žeton jezdit neomezeně dlouho.

Nicméně i pompézní krásy je někdy až moc, a proto si mnozí vyrazili na nákupy do moderních obchodních center a někteří si dokonce zajeli fandit na večerní hokejový zápas mezi místním klubem SKA Petrohrad a moskevským CSKA Moskva. Tento zážitek pak označili jako za jeden z největších včetně kvůli nehodě v metru zdlouhavému návratu zpět na hotel.

Posledním dnem pobytu v Petrohradu bylo úterý 24. září, kdy po snídani a odhlášení z hotelu následovala okružní jízda Petrohradem s průvodkyní a zastávkami u Chrámu Kristova vzkříšení – chrámu, který v představách Čechů odpovídá stoprocentně představám o ruských zdobených pravoslavných chrámech s mnoha věžičkami. Další zastávkou byla návštěva Smolného Kláštera s katedrálou Vzkříšení Kristova. Poté se již autobus vydal směrem na výpadovku, kde byli nejprve na zastávce městské dopravy s přímou linkou na letiště vyloženi ti, kteří se z rodinných nebo pracovních důvodů potřebovali vrátit domů dříve, a proto zvolili návrat letadlem.

Ostatní pak pokračovali dále k obchodnímu centru a tak měli poslední možnost utratit zbylé ruble za dárky pro své blízké. Po posledních nákupech pak již následovala cesta k hranicím, kde vyřízení celních formalit a kontrola celníků trvala dvě hodiny a pak se již všichni těšili na návrat domů zpříjemněný dvěma většími zastávkami cestou přes Litvu, a to v hlavním litevském městě Vilnius a dále u vodního hradu Trakai.

Autobus s hudebníky se do Kolína vrátil ve čtvrtek 26. září přibližně v 10 hodin dopoledne a kromě rodinných příslušníků na ně čekali ti, kteří se vraceli domů dříve letadlem a všechny přivítali podle starého slovanského zvyku chlebem a solí. Únava byla patrná na všech, ale všem bylo také možné z tváří vyčíst, že to stálo za to. To vše bylo umocněno pocitem bezpečí díky bezproblémové a pohodové dopravě a také vědomím, že na všechny čekají rodiny, které je v jejich aktivitách s orchestrem podporují.

Skvělí muzikanti, výborní dirigenti Petr Stříška i Irena Pithartová, pečlivá organizační příprava, ale hlavně bezvadná parta je to, čím tento zájezd do Petrohradu spolu s bezpočtem zážitků pro orchestr Harmonie 1872 Kolín bezesporu byl.

Hana Jarošová