Zemětřesení

Ze Střezivojic k nám domů vede pohodlná polní cesta, jež se po několika stech metrech vnoří do úvozu, kterým prudce běží dolů, aby vzápětí vyběhla nahoru, ke svěžím kokořínským loukám a remízkům. Úzký úvoz je sevřen příkrými zelenými břehy, hustě porostlými vysokými kopřivami a bodláky. Slunce se už sklánělo za obzor, když jsem se ocitla v nejnižším místě prašné cesty, nad hlavou jen výseč modrého nebe a po stranách výhružně vztyčené žahavé trifidy.

Najednou zaslechnu vzdálené hřmění. Pomyslím si: „To mi tak ještě scházelo, přijde bouřka a domů tak daleko.“ S tím zvukem je spojeno jakési dunění, co se přibližuje, obklopuje mne, zneklidňuje a trvá. Vzduch se chvěje zvláštním napětím. Nelze určit, odkud hluk přichází. Zda zezadu, zepředu, či z polí nad úvozem. Napadlo mne jediné, že naši zemi, jež je obrušována do kulata už od prvohor, postihlo zemětřesení.

Zem se chvěje. Hřmot stále sílí. Čas se zastavil. Hrůza už nemůže být větší. V náhlé panice se najednou nemohu pohnout a jen stojím v koleji cesty jak ten pověstný solný sloup a očekávám, kdy cesta začne pukat, trhlina ji rozerve a mne pohltí hluboká, černá díra. Trhlina se neobjevuje, ale zem se chvěje čím dál tím víc, děs se nedá vydržet. „Co mám dělat? Jak utíkat, když nohy zdřevěněly?“ Uzavřena v nejnižším místě úvozu, jako dušička ve vodníkově hrnku, najednou zařvu k nebi „proboha co se děje?“ Mozek v té chvíli našel další možné vysvětlení nevysvětlitelného a to, že k bojové operaci vyjely tanky T 34 a valí se úvozem přímo na mne. 

Dunění je přímo ohlušující. Blíží se ke mně. Vzrůstající hřmot mi tepe v uších. Jsem strachem bez sebe, hluk nelze ničím vysvětlit, je nevídaný, neslýchaný a nikdy neprožitý. V očekávání nejhoršího, otáčím hlavu k nebi a vtom vidím, jak se nahoře na horizontu cesty, orámována modro zlatou září nebe, zjevuje hlava letícího černého koně.

Mohutný masiv jeho těla se rytmicky zdvihá, šíje a nohy nataženy vpřed, vlající hříva, pootevřená tlama, rozšířené nozdry, tmavým okem probleskuje bělmo a kopyta buší do ztvrdlé země. Co skok, to dálka. Cval. Let. Už jsou vidět i hlavy ostatních koní. Hřebec pádí vepředu, letí a třicetihlavé stádo cválá za ním. Řítí se jako horká a dravá řeka do úzkého trychtýře úvozu. Letí, tělo na tělo, plec vedle plece, barvy srstí, vlajících hřív a ohonů se mísí. Černý hřebec je už téměř u mne a já stále stojím, neschopna pohybu. V poslední vteřině mne zachrání podvědomí. Uskočím do kopřivové stráně a v tom samém okamžiku mne na šířku dlaně míjí horká, zpocená těla pádících kolosů. Cítím jejich pot i jejich ohromnou sílu, znásobenou rychlostí. Zem pod jejich kopyty duní jako v té písni o zelených pláních. Vidím lesknoucí se srst a nádhernou hru svalů. Hřbety koní se houpavě nadnášejí jako lodičky na vlnách, nahoru a dolů, nahoru a dolů, hřívy a dlouhé ocasy vlají kolem jejich chřípí a nohou.

Svobodní koně bez uzdy a ohlávky přeletěli úvoz v několika vteřinách. Zvířený prach ještě tančil v posledních paprscích slunce, když koně, letící tryskem za černým hřebcem, zmizeli v mlžné dálce. Dusot kopyt utichl. Zrnka prachu dosedla do svých postýlek a já v tu chvíli jsem si s pokorou a vděkem uvědomila, že mně bylo dopřáno zažít něco tak zvláštního a nádherného.

Autor: Ivana Výborná