Nejkrásnější tvrz se nachází nedaleko Votic. Pozůstatky paláce obklopuje voda

Krajina Voticka je taková milá. Mírné kopečky, lesíky a louky, mezi nimi prosvítají bílé a žluté věže venkovských kostelíků a všechno zpovzdálí hlídá bájný Blaník. A pro hradologa, nebo spíše tvrzologa, je to kraj zaslíbený, protože stopy nějakého panského sídla tu najdeme pomalu v každé dědině. Jak jsem napsal v úvodu, ta nejpěknější stojí na ostrůvku v rybníce ve vesničce Kouty.

Nový Herštejn hlídá Kdyňsko. Je ale taky domovem přízraků zazděných panen

„Mezi Smilkovem a Otici jest v údolí zastrčená ves Kouty, jen dvůr poplužní nad vesnicí stojící o něco výše vyniká. Hned za dvorem jsou zříceniny bývalého zámku Koutského, posud objaté širokým příkopem nad ním, který býval nejširší na západě a nejužší na východě. Příčina toho je ta, že objímal prvotně tvrziště nevelké,“ píše ve svých Hradech pan profesor Sedláček.

Dochovalo se jen torzo

A přední znalec hradní architektury, Tomáš Durdík, jej o téměř století později doplňuje: „S Kouty se v predikátu setkáváme poprvé v roce 1368, to znamená, že tehdy zde nějaké sídlo, po němž se někdo psal, existovalo. V roce 1394 je tady doložen Jaroslav Vejhák z Křečovic a v jeho rodině tvrz zůstala až do pokročilé první poloviny 16. století.“

Koutská (nebo koutecká, jak je libo) tvrz zanikla nejpozději v roce 1813, jak se traduje – ve skutečnosti to bylo spíše o něco dříve. Zůstalo nám po ní, na ostrůvku v rybníčku, přístupném dřevěnou lávkou, nebo za dob bez dešťů i suchou nohou, torzo zdiva paláce, zachované do výšky až druhého patra. Přesněji řečeno, dochovala se torza dvě a mezi nimi ohniště a lavička, na které se dá příjemně posedět a třeba posvačit.

Nejmenší královský hrad. Jenčov byl loveckou chatou krále železného a zlatého

V dobách, kdy na tvrzi kypěl život, sestávala (alespoň dle záznamu z roku 1546) ze tří částí: Starého domu s vížkou u mostu, Nového domu a prostoru, který byl zván Hostinicí. Stavební analýzy ale ponechme učeným odborníkům a nekazme si procházku mezi zteřelými zdmi bádáním nad něčím, co už za nás vybádali druzí. Zahleďme se třeba skrz okno na hladinu rybníka, zaposlouchejme se do kuňkání žab a spokojme se s tím, že je tady opravdu krásně.