Kliknutím zvětšíteMount Elgon (4321 m. n. m.) je vyhaslá starověká štítová sopka, která vznikla nejméně před 24 miliony let. Obrovská, masivní hora se tyčí nad suchými pláněmi Keni a Ugandy.
Se stoupajícím terénem se postupně mění klima a vegetace, ve výšce asi dva až tři kilometry nad mořem začíná hustý les s mnoha vzácnými rostlinami i živočichy. Ti tu hledají úkryt, aby unikli nesnesitelnému horku plání.
Tady je prostředí mnohem přívětivější. Lesem protékají potůčky a na koncích starověkých lávových jazyků se tvoří nevelké vodopády. Síla padající vody je však znát. Během těch tisíců let dala základ malým jeskyním, a z jedné takové se s největší pravděpodobností začala formovat i nechvalně známá Kitum. Koneckonců, u jejího vchodu je vodopád dodnes.
Velkolepé sloní dílo
Když byla objevena, lidé předpokládali, že značné množství prohlubní, škrábanců a rýh podél jejích zdí je dílem krumpáčů starých Egypťanů, hledajících tu zlato a diamanty. Jenže poznamenané části jeskyně jsou ve skutečnosti výsledkem něčeho mnohem neobvyklejšího.
Velcí býložravci, jako jsou sloni nebo buvoli, často vyhledávají přírodní minerální ložiska, aby si doplnili příjem soli, zvláště pokud ji nezískají v dostatečném množství z dřevin či přírodní vody, kterou pijí. Není neobvyklé najít slony hltající půdu a olizující kameny s vysokým obsahem sodíku. V Národním parku Mount Elgon ale sloni posunuli tuto aktivitu ještě dále.
Zdá se, že nejprve sahali po slaných útesech v prohlubních za vodopády. Jak spotřebovávali vrchní slanou vrstvu, postupovali dále, a prohlubně se postupně zvětšovaly, takže časem byly prostřednictvím sloních klů vytesané celé jeskyně.
Výzkum například ukazuje, že tato silná zvířata skutečně svými kly dokážou štípat skály a odpadané kusy žvýkat jako lahodné bonbóny. V průběhu let tak sloni „vytvořili“ i jeskyni Kitum. Nebyli sami. „Dolovat“ sem mířila také jiná zvířata jako buvoli a antilopy, i když mohutným slonům se nemohla rovnat, a tak většinou musela vzít zavděk zbytky, které po nich zůstaly.
Zvířata sem přicházejí doplnit zásoby minerálních látek a soli dodnes. Jeskyně je velmi prostorná, takže se sem najednou vejde okolo sedmdesáti slonů. Svými kly neúnavně dolují potřebné stopové prvky.
Pomsta?
Ve své nejširší části měří Kitum už 100 metrů, což je více než šířka fotbalového hřiště. Je však fascinující i z mnoha dalších důvodů. Najdete v ní unikátní zkamenělý deštný prales. Ze stěn a stropů vystupují velké kmeny stromů, větve, fosilie kostí krokodýlů, pravěkých hrochů či předků dnešních slonů.
Strašidelnou atmosféru doplňují masivní pavučiny mezi zkamenělými dřevinami, zachycující nejrůznější hmyz a můry. Země je pokrytá souvislou vrstvou výkalů, ať už třeba sloních, či guánem – slizovitou zelenou hmotou natrávenou kaloni, kteří zde v tisícových koloniích visí ze stropu. V hlubších částech jeskyně pak přechází v guáno černé, pocházející pro změnu od dalších kolonií netopýrů, živících se na rozdíl od býložravých kaloňů hmyzem…
V jedné části je jeskyně přerušená rozsedlinou, představující smrtící propast pro malá slůňata, přicházející sem s rodiči. Jejich mumifikovaná těla vytváří na dně šedou masu. Puklina však pro zvířata není jediným rizikem. Pytláci tu během 60. až 80. let objevili zvyky místních slonů, začali se ukrývat u vchodu, číhali na slony blížící se k jeskyním a následně je masakrovali. Tehdy se populace místních chobotnatců dramaticky snížila z 1200 na pouhých 100.
Část zvířat má tu prožitou hrůzu ve svých genech dodnes a ze strachu se už jeskyním vyhýbá. Ostatní se naučili přicházet tiše, obezřetně, a v noci se mezi stěnami jeskyně skrývají, jak jen to obří sloní stádo dokáže. Pověrčiví lidé by už v tuto chvíli mohli vyvodit jediné: Vrací se z jeskyně lidem to zlé, co zdejším zvířatům udělali?
Jeskyně v anamnéze poprvé
V roce 1980 vstoupil do jeskyně Kitum šestapadesátiletý Francouz žijící v Keni. Chvíli se tu, fascinovaný tou přírodní krásou, zdržel. Možná rukou přejížděl po vystupujících krystalech, možná omylem sáhl do netopýřího guána, možná se zakuckal prachem, který tu v suchém prostředí víří. To už nikdo nezjistí.
O sedm dní později ho začala nesnesitelně bolet hlava, pak dostal vysoké horečky a téměř nepřetržitě zvracel. Jeho tvář se propadala a zežloutla, oči získaly krvavou barvu, ztrácel orientaci. Bezradní přátelé mu pomohli nastoupit do letadla, aby mohl navštívit nemocnici v Nairobi. Na palubě dál zvracel černou tekutinu, začal krvácet z nosu i očí.
Napůl v deliriu doklopýtal k taxíku a zmohl se na jediné slovo – nemocnice. Laskavý taxikář ho dovezl na místo, už bylo ale příliš pozdě… Masivní krvácení způsobilo protržení tlustého střeva, pacient během chvíle prakticky ležel v tratolišti vlastních vnitřností. Zlá entita, která vznikla v jeskyni Kitum, zničila svého hostitele a začala hledat nového.
To, že jde o virus marburg, blízkého příbuzného eboly a jeden z nejničivějších virů, s nímž se lidstvo kdy setkalo, určili vědci až poté, co se od pacienta nakazil místní lékař. V panice se snažili odvrátit epidemii nemoci, při níž umírá více než 80 % nakažených.
Jeskyně v anamnéze podruhé
Francouz, jemuž dal později přírodovědec a spisovatel Richard Preston ve své knize Zákeřná ebola jméno Charles Monet, žil samotářským životem, nebylo snadné vystopovat možné zdroje jeho nákazy. Prokazatelná byla právě jeho návštěva v jeskyni Kitum.
V knize autor píše: „Po útoku na Charlese Moneta a doktora Musokeho zmizel virus z dohledu a nikdo nedokáže říci, kam. Dokonce se mohlo zdát, že úplně zmizel z povrchu zemského. To ale patogeny nedělají. Jen se někde schovávají…“
Sedm let poté se marburg na scéně objevil znovu. Patnáctiletého chlapce, syna dánských charitativních pracovníků v Keni, pojmenoval Preston ve své knize Peter Cardinal. Hoch přes rok studoval na internátní škole v Dánsku a o prázdninách přiletěl navštívit rodiče.
Nejvíce se těšil na to, jak coby amatérský geolog bude zkoumat zdejší kameny a jeskyně. Krystaly jeskyně Kitum ho fascinovaly. S kladívkem v ruce jí procházel, odlamoval si vzorky skály do své sbírky.
Preston píše: „Virus pravděpodobně vstoupil do jeho krevního řečiště drobnou rankou na ruce. Kluk se nejspíše píchl do prstu o krystal, potřísněný močí nějakého zvířete, nebo o rozdrcený krunýř nějakého brouka…“
Jisté je, že chlapec po pár dnech dostal horečku a otok plic. V důsledku akutní dechové tísně modral a musel být připojen na respirátor. Lékaři si všimli, že nadměrně krvácí z injekčních vpichů a selhávají mu játra. Na kůži se mu začaly objevovat modré a černé fleky, jak se pod ní tvořila velká ložiska krve. Navzdory lékařské péči takto vykrvácel.
Nikdo si nemůže být jistý
Rok po jeho smrti vědci prokázali, že zabijácký virus marburg, stejně jako ebola, může cestovat vzduchem. Na jaře 1988 pak začala společná americká a keňská operace, vedená Eugenem Johnsonem z Institutu lékařského výzkumu armády USA pro infekční choroby (USAMRIID).
Členové týmu, oblečení ve vysoce odolných skafandrech proti biologickému riziku a vyzbrojení moderní výzkumnou technologií, prohledávali Kitum, odebírali vzorky netopýrů, ptáků, hlodavců i dalších zvířat, posbírali na 70 tisíc jedinců různého druhu kousavého a bodavého hmyzu.
Sbírali kusy netopýřího guána i sloních výkalů, škrábali povrch stěn. Johnson si prý byl jistý, že zpátky do laboratoře přiveze jednoho z největších zabijáků přírody. Jenže nepřivezl. Marburg opět jako by se vypařil.
Hned po smrti Petra Cardinala byla jeskyně Kitum uzavřena, ale poté, co vědecký tým neuspěl s odhalením pozitivních vzorků, ji africké úřady opět zpřístupnily. Ačkoliv přesvědčivé důkazy o přítomnosti zkázonosného viru předloženy nebyly, mnozí odborníci poukazují na obrovskou schopnost eboly, marburgu a dalších příbuzných virů bravurně se skrývat.
„Předpokládá se, že podobné jeskyně jako Kitum mohou být doslova sklady spících virů, které jsou za určitých dosud neznámých okolností aktivovány živými bytostmi, vstupujícími dovnitř,“ napsal Richard Preston. Jako odborník stojící u fascinujícího příběhu jeskyně Kitum nakonec neodolal a vypravil se do ní také.
Základnu si postavil v místě, kde 16 let předtím tábořil Charles Monet. I on během své obhlídky, oblečený ve skafandru 4. stupně biologického rizika, zkoumal jeskyni skrz naskrz. Možné nebezpečí spatřoval v případě ostrých krystalů soli lemujících části zdí, rojích můr a dalšího hmyzu, létajícího kolem ústí jeskyně, pavouků, co se mohou nakazit virem od hmyzu, který pojídají, a následně infekci přenést na člověka.
Riziko mohou stejně tak představovat i úlomky skály na zemi, netopýří trus, nízké stropy s ostrými výčnělky, o něž je jednoduché se poranit… A tisíce dalších potenciálních úkrytů, kde virus právě spí a čerpá sílu na svoji novou akci. Každopádně jeskyně Kitum Prestona přesvědčila o tom, že je pro virus ideálním domovem.
„Je neobvykle suchá a prašná, což jsou pro viry skvělé podmínky. Obecně totiž nepřežívají dlouho ve slunečném ani ve vlhkém prostředí, ale na suchých a tmavých místech mohou dlouho spát a čekat, až najdou vhodného hostitele. Dalším faktorem je, že do jeskyně přichází mnoho zvířat, velkých i malých, včetně opic, leopardů, krys či rejsků. Mezidruhové kontakty a uzavřený prostor vytvářejí základní podmínky pro to, aby virus přeskakoval mezi druhy.“
V případě jeskyně Kitum a hory Elgon je ale zajímavá ještě jedna věc. Oblast leží u trasy Kinshasa Highway, odkud se v 70. letech minulého století začal šířit AIDS. „Původ AIDS je stejně temný jako původ eboly, ale většina odborníků souhlasí, že oba viry se pravděpodobně dostaly k lidem prostřednictvím primátů ve stejné oblasti kolem hory Elgon,“ upozorňuje Preston.
Od doby, kdy byla jeskyně Kitum znovu zpřístupněna veřejnosti, ji navštívilo mnoho zvědavých lidí – a bez jakýchkoliv následných zdravotních důsledků. Existují ale hlasy, poukazující na to, že si na tomto místě nikdo nemůže být jistý. A že na jemu podobných, stejně nenápadných, tiše čekají na svoji příležitost viry tisícinásobně smrtonosnější než koronavirus SARS-CoV-2, který dokázal během jediného roku obrátit svět naruby.
7
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
