Jenže přišel ten teplý červnový večer. Diegova Argentina se ve čtvrtfinále mistrovství světa v Mexiku postavila proti Anglii, již jsem neměl, bůhvíproč, rád. Bylo jasné, kdo je pro mě favoritem.

Maradona také vyhrál, Angličany pokořil dvěma góly. Jeden dal rukou, druhý po spektakulárním sólu. Pro mě však ten večer skončil slzami a ztrátou idolu.

Fotbalový podvod jsem mu nikdy neodpustil, od té chvíle byl jen jedním z mnoha skvělých fotbalistů. I ve finále jsem přál Německu. Chápete? Německu…

Ten postoj mi vydržel 34 let, do středy. Když přišla ta černá zpráva, bylo jasno, ocitl jsem se zpět v klukovských letech: Maradona se vrátil tam, kam patří. Je to prostě Bůh.