Každý ví, že v tomhle se sčítání lidu „mýlí“: V Česku žije mnohem více Romů, než oněch 4458, kteří uvedli, že jsou romské národnosti. Jisté naopak je, že pouze necelých čtyři a půl tisíce Romů se se svým původem ztotožňuje, nebo jsou na něj nějakým způsobem hrdí.
To je povážlivé. Představme si, jak by nám zatrnulo u srdce, kdyby se k české národnosti hlásilo nějakých tři sta tisíc lidí v desetimilionové zemi. Proč nechtějí být ti ostatní Čechy? Stydí se za to? Bojí se, že by jim takové přiznání mohlo přivodit oplétačky s úřady nebo se sousedy? Nebo se jen prostě špatně cítí ve své kůži a prahnou po jiné?
Počet těch, kdo chtějí být považováni papírově za Romy, navíc klesl. Sčítání lidu tak ilustruje, co je všeobecně známo, leč neřešeno. Většině Romů se u nás dobře nevede. Není potřeba rozebírat, zda si za to mohou sami, nebo zda je většina utlačuje. Pokud je totiž jejich původ přítěží, jasně to svědčí o tom, že v pořádku není ani většina, ani menšina. A tedy ani společnost.
Nová vláda má další podnět k přemýšlení. Jistě, dálnice. Jistě, digitalizace. Šetřit a šetřit. Nepatří ale spokojený život pro Romy také k nejdůležitějším úkolům?