Vítězem posledního ročníku klání Kroužků kvality (tedy skupin zaměstnanců) se stal tým Mišmaš z lakovny. Vyřešil poměrně namáhavou montáž a demontáž zátek oplachových rámů na oddělení PT/ED. Tato práce znamenala mít u každé zátky 235 sekund ruce nad hlavou. Mišmaš to zkrátil na devět vteřin tím, že instaloval speciální ventily, které jsou jednoduché na montáž i demontáž, mají podstatně delší životnost než zátky a navíc ještě jsou levnější.

Svůj tak nápad prezentoval přímo v Japonsku, kde se sjeli autoři zajímavých nápadů z cca pěti desítek továren Toyota z celého světa. „Prezentaci jsme nacvičovali i na hotelovém pokoji v předvečer hlavní přehlídky," smál se vedoucí týmu Robert Koch. „Dopadli jsme, myslím, dobře, měli jsme kladné ohlasy," dodal. Na zaměstnance TPCA se přišli podívat i dva bývalí prezidenti TPCA – Satoši Tačihara a Jasuhiro Takahaši.

Na přechodu vám cvrlikají ptáčci

Pětičlenný tým včetně koordinátorky kroužků kvality Terezy Konvalinkové Japonsko takřka očarovalo. „Je to úplně jiný svět. Hned od chvíle, kdy člověk vystoupí z letadla a nasedne do autobusu. Řidiči mají kloboučky, vestičku, rukavičky, všude jsou lidé zdvořilí, uklání se," popisuje Robert Koch. „Prakticky nepotkáte odpadkové koše. Lidé odpadky nechávají u sebe a vyhazují je až doma. Všude je úžasně čisto. Na přechodech pro chodce místo našeho známého klapání zní hlas cvrlikajících ptáků," dodává Tereza Konvalinková.

První seznámení s Japonskem měl tým v Nagoji, čtvrtém největším městě Japonska (cca 2,5 milionu lidí), kde přistával. Následoval přejezd Toyota City, pojmenovaném skutečně po Toyotě, protože je tam hned sedm továren. „Pro nás byla Toyota City ohromné město, Japonci mu říkali málem vesnice," usmíval se Robert Koch.

„V Nagoji jsme si prohlédli nádherné paláce a chrámy, úžasný byl i více než 240 metrů vysoký mrakodrap, který slouží jako vyhlídka. Ale zážitek pro nás byla i jízda metrem. Žádná špína, žádné počmárané stěny, nic poničeného. Ve vagónech metra jsou dokonce i roletky. U nás by byly během hodiny počmárané nebo rozlámané. Na metru je vidět, že je velmi staré, ale pečlivě udržované. Kdekterého Evropana by určitě napadlo, že by úplně klidně mohl jezdit zadarmo. Nikdo tam nehlídá, žádní revizoři, žádné kontroly jízdenek. Japonci jsou ale poctiví," popsal Robert Koch a vzpomenul na další odlišnost.

Peněžky čouhají z kapes

„Tak, jak u nás nosíme v zadní kapse kalhot peněženky, Japonci to dělají také, ale oproti nám obrovské. Nosí je tak, že jim tři čtvrtě peněženky kouká z kapsy. To by český kapsář měl celý rok Vánoce. Ale tam je naprosto jiná mentalita," říká. Samozřejmostí je přesnost – vlaků, autobusů - na minutu. „Mají tam i pruhy, kde přesně zastaví metro, fronta stojí od značky, kde přesně zastaví dveře. Pozorovali jsme to, nikdy se řidič nespletl. To není jako naše dobíhání na vlak přes půl perónu," smál se Robert Koch a přiznal, že první den pobytu v Japonsku bylo třeba se trochu aklimatizovat. Přece jen osmihodinový časový posun je znát. „Člověk nemůže jít spát, protože by se vrátil do svého koloběhu, takže jsme byli vzhůru a přizpůsobili se tamnímu času," popsal.

S přesností a řádem souvisí i další zkušenost. „Najít první volnou restauraci bylo náročné. Japonci mají prostě pořadník. I když člověk viděl, že v restauraci místo je, museli jsme počkat, až na nás přijde řada v pořadníku, i když v něm zrovna nikdo nebyl. Pak přišla obsluha, vyvolala naše jména a usadila nás ke stolu. Evropan by si rovnou sedl, ale Japonci musí mít ve všem řád a pořádek," doplnil.

Jídlo jako takové je v cizí zemi vždy velkou samostatnou kapitolou. V případě Japonska počínaje už samotným výběrem. „Jídelní lístky byly většinou jen v japonštině, v angličtině málokdy. Výhodou byly ale vystavené makety jídel ve výlohách. Dokonce se jedna firma specializuje přímo na výrobu maket a jsou opravdu naprosto identické s tím, co potom dostanete na talíři," popisuje Tereza Konvalinková. „Nejdříve jsem si myslel, že v restauraci každý den uvaří a od každého jídla jednu porci vystaví, ale ne, jsou to opravdu umělé makety. A žádná lživá reklama. Co vidíte na maketě, to opravdu dostanete. A velké porce," dodal kolega.

Rýže, ryby, bambusové výhonky, mořské řasy

Vlastní jídlo je v Japonsku pro Evropana samozřejmě něco naprosto odlišného. „Já jsem snědl všechno, co mi dali na talíř," smál se Robert Koch. Už snídaně se ale s naší kontinentální nedá srovnat. Obsahuje hodně ryby - uzené, pečené, nakládané v soli, v sojové omáčce. Dále rýže, bambusové výhonky, mořské řasy. „Nebo taková hnědá sojová omáčka. Plavalo v ní cosi, co vypadalo pro nás Evropany docela divně, ale když to člověk ochutnal, byla to vejce," dodal Robert Koch další zkušenost.

A co by to bylo za návštěvu Japonska, kdyby člověk nezavítal do sušibaru, kde nechyběl vláček, který rozváží talířky s mnoha druhy této tradiční japonské pochoutky. „Jsem milovník suši, ale to, co známe jako suši u nás v Čechách, se s japonským suši nedá srovnat. Měl jsem asi sedm talířků, každý cca za 100 jenů, tedy kolem 20 korun. Nejdražší bylo pivo. Ale mají ho dobré. Dokonce jsme měli s sebou kolegu pivaře, který řekl, že je japonské pivo lepší než české. Mluvím tedy o točeném pivu. Nicméně pivo se tam vaří z dováženého českého chmelu a pivovar prý stavěli plzeňští sládci," zmínil Robert Koch.

Po visuté lávce nad hlavami dělníků

Součástí pobytu byla i prohlídka továrny Motomachi. „U nás jsou vláčky, které vozí návštěvníky při prohlídce, tam je všechno na zavěšených lávkách, takže chodíte nad hlavami dělníků a operátorů a vidíte jim opravdu přímo pod ruce, vidíte celý systém. Ten je prakticky totožný jako u nás v TPCA. Zajímavé byly i vozíky, které jezdí samy bez řidiče, převážejí například karoserie. Na cestě je značení, které vozík vede," popsal Robert Koch a připomněl i závěrečnou párty.

„Všichni jsme dostali kimona, univerzální velikost, i já ho dopnul. V japonském podání párty znamená od osmi hodin nejdéle do jedenácti večer. Přesně. Žádné přetahování," řekl. „Moc se nám líbilo představení Wadaiko, které bylo součástí párty - tradiční bubny, na které bubeníci bubnovali opravdu celou silou těla, úžasně synchronně," zavzpomínala Tereza Konvalinková.

Domů si Mišmaš z Japonska přivezl spoustu zážitků i samozřejmě něco na památku. „Letos jsem si řekl, že nebudu kupovat dárky, ale přivezl jsem pokrmy na ochutnání. Doma jsem pozval kamarády, sešli jsme se v cca 20 lidech a celý večer ochutnávali. Tři kamarádi snědli celou tubu wasabi," smál se Robert Koch, který se do Japonska jako člen vítězného týmu kroužků kvality podíval už podruhé.

„Vždycky to záleží na práci celého týmu. I samozřejmě na tématu," dodal. V aktuálním ročníku soutěže Kroužků kvality je Robert Koch opět přihlášený. Ale vavříny vítězství chce už přenechat také někomu jinému. A podívat se třeba do Turecka. To byla tento rok odměna pro tým na stříbrné příčce.