Mé rodné kameny poskládané jsou do tvaru města s věžemi prostřeleného řekou

Už ve školce se nás na to ptávali. Seděli jsme v kroužku a jeden za druhým odpovídal naučenou formulku na otázku „Kdepak bydlíš?“. Stěží jsem napočítala do pěti, ale číslo třináct set padesát jedna jsem znala bezpečně. O Antonínu Kalinovi jsem neměla nejmenšího ponětí, ale právě jeho jméno jsem s naprostou jistotou kladla před ten čtyřmístný jazykolam. Bylo to jasné a známé jako básnička. Museli jsme vědět, kde bydlíme, aby nás mohli přivést zpátky, kdybychom se někdy rodičům ztratili. A ono je to vlastně pořád stejné. Už nejde tolik o to, kde bydlíme, ale musíme vědět, kde jsme doma, aby nás to vrátilo na zem, kdybychom se v životě tak nějak ztratili.

Doma jsem v domě, který stojí na základech ze skály, na břehu řeky Labe, kousek od ostrova. Ten dům není hezký, když se to tak vezme, ale moc hezky je v něm. V jednom bytě v pátém patře. Voní to tam jako nikde jinde a všechno tam na mě mrká známostí. Je to tikot starých hodin, vlající záclony, sluneční světlo dopadající na stěny zkrz žaluzie, pískot konvice na vodu a rozpadající se rohože v barvě písku. Jsou to ti, které mám nejradši. A jsou to okna a to, co je za nimi. Elektrárna, rok od roku mi milejší, plácek s topolem, starý kostelíček, rybárna, kaštan a sakura, která už nepokvete. Plavební komora, světla aut na mostě a slunce vycházející za elektrárenským komínem. A pak okna na straně druhé, okna hledící na slunce, když se loučí, na město a na řeku. Na ostrov a starý most, kudy chodí spousty lidí.

Doma jsem v Kolíně. Je to moje město, moje ulice a zvuky a pohledy, co mám pod kůží. Šla jsem v pátek městem. Byl večer po slunečném dni. Slabě foukalo a zněly zvony z věže od Bartoloměje. Lidé se procházeli po náměstí, sem tam vzlétli holubi, obkroužili náměstí a zase usedli na střechy. Kolín není krásný na první pohled. Není to prvoplánová krasavice mezi městy. Ale je to báječné místo k žití, a kdo si uvědomí jeho krásu a šedivou poetiku a komu začne vonět Labe a zalíbí se mu ševel holubích křídel nad střechami, ten je ztracen tak jako já.

Doma jsem na mostě. U nás na mostě, co má v zábradlí oblouky a svislé mříže a na jehož konci stojí náš dům. Na tom mostě, kterému omývá pilíře Labe a pod kterým jeho vody bouří a sprška z toho bouření roznáší kolem vůni labské vody. Na tom mostě se ohýbají lampy jako zralé lesní jahody a svítí oranžově. V létě se kolem těch lamp slétají můry a pavouci křižáci si na ty můry líčí sítě a promenádují se okatě po koulích těch lamp.

Doma jsem tam, na mostě, protože ať se podívám kamkoli, nemůžu se nedívat s láskou. Na hladinu řeky, kde se poránu krásně zrcadlí oranžové slunko, které zase v poledne vysílá ostré žluté paprsky, a na hladině je hned spousta penízků, co bolí do očí. A v noci! V noci, kdy nad řekou visí měsíc a po vodě jsou hned rozsypané bílé perličky. Na to se nejde dívat jen tak.

Nejvíc jsem na mostě doma, když se odněkud vracím. Chtě nechtě přes něj většinou jdu a ani nemusím být v domě, stačí právě vkročit na most, nechat si fouknout vítr do tváře, podívat se vlevo, vpravo, nadechnout se vůně vody a znovu, jako už tolikrát, si říct: „Ať se stane cokoli…doma jsem tady a teď.“
Ale jsou i jiné chvíle. Když svítá a mrazivým ránem ještě rozespalá jdu na autobus do školy. Když v zimě most zapadá sněhem a auta jezdí skoro neslyšně. Když mi uprostřed mostu přeletí nad hlavou dvě labutě.

Když si na mostě s někým povídáte a nechce se domů. Projede jeden vlak, druhý a třetí a vy pořád stojíte a povídáte, protože je to fajn a jen tak prostě jít domů nejde. Když jdu zvečera někam, kam se těším, fouká tak, že přes vlasy nevidím a je mi jen tak hezky. Na mostě je člověku volně a svobodně.
Nejradši mám cesty z hudebky. Možná proto, že vím, že za pár měsíců skončí a už se nebudou opakovat. Mám nad všechny ráda cesty přes město a přes most se saxofonem v ruce. Je tma, všechna světla už svítí, ulice jsou jako vymetené, jen sem tam osamělý chodec, občas otevřené okno a zvuk rádia nebo televize.

Na náměstí minu osvětlenou kavárnu, ve které je vždycky plno. Na radnici odbíjí půl osmé a holubi na střechách se ukládají ke spánku. Z náměstí jdu krátkou ulicí a už vstupuji na most. Nejdřív menší oblouk přes koleje, pak kolem schodů vedoucích dolů k vodě a přeběhnout silnici na protější chodník.
A jako vždycky známé pohledy. Na noční elektrárnu a její odraz ve vodě, na temné siluety tří velkých paneláků a věže Práchovny. Ohlédnu se přes levé rameno na obrysy usínajícího města.

Za sebou uslyším drnčení projíždějícího vlaku, mine mě starý pán na rozvrzaném kole. Vím, že za pár minut budu doma, že mě tam čekají rodiče a večeře a učení, vím to a nespěchám. Rozhlížím se po lidech, kteří mě míjejí, hraju sama se sebou hru s čárami na chodníku. Když není nikdo v doslechu, zpívám si nebo pískám melodii, která mi z hodiny v hudebce utkvěla v paměti. Swing se hodí do kroku, měsíc nad hlavou…

Ať už znám míst a lidí, kolik chci, ať to mám moc ráda v Kutné Hoře a u babičky a na Vidláku a na Nouzově, ať se doma cítím kdekoli v přírodě, ať se mi líbí u moře a osvěžují mě výlety za hranice naší země, ač nedám dopustit na hodně míst a měst, tak doma, krásně, úplně doma, sama, svým způsobem, tajně a nevysloveně, napořád doma budu vždycky v Kolíně na mostě.

Pár kroků od domu, kde bydlí moji milí, pár kroků od domů svých kamarádů, na dosah lidí sama se sebou. Sama, v ruce saxofon, v hlavě melodii, nad prostorem a temnou vodou, za zády vlaky a své město. A všechno vidět dvakrát – jednou opravdu a jednou zrcadlené ve vodě. Tomu rozumím a mám to ráda. Tak jsem doma.