OBRAZEM: Bitva u Kolína

Historické skupiny, které si znovu prožily bitvu u Kolína, v tom mají jasno. „Zajímala jsem se také o patnácté století, ale v tom osmnáctém se cítím nejlépe,“ žertovala Magdalena Bekier, polní lékařka, která dohlížela na zdraví svých vojáků. V civilním povolání však je švadlenou. Představila své vojáky a pochlubila se, že jejich uniformy vyrobila.

Na rekonstrukci bitvy nešlo o to vzít si na sebe pouze dobové kostýmy a strávit pár dní na poli u Kolína ve stanech. Ani náhodou.

Jakmile totiž oblékli účastníci bitvy uniformy, nabili pušky a připravili děla na pochod, najednou nebyli lidé jednadvacátého století. Přestali na okamžik žít svůj obyčejný život civilních zaměstnání a civilizačních problémů.

Vrátili se v čase. A pozvali vás, abyste šli na tento neobvyklý pochod s nimi. Kdo by takové nabídce mohl odolat?

Stanové městečko, které přes noc vyrostlo za památníkem bitvy u Kolína, vítalo všechny vůní frontového guláše. Ať jste šli, kam jste chtěli, mohli jste narazit na ohniště, nad kterým v kastrůlcích a na pánvích bublala omáčka. Na několika stanovištích se pekly i velké kusy masa. Markytánky a kuchařky dohlížely na udržení ohně a průběžně ochutnávaly. Ze stanů občas vylezli vojáci a upravovali si uniformy, aby mohli tábor hlídat před případným napadnutím.

Víte, jak vypadal vnitřek vojenského stanu před pár sty lety? Předně chyběla podlaha, vojáci spali přímo na trávě. Celta také nevypadala zrovna nepromokavě. „Spíše se voda dostane do stanu spodem,“ vysvětlovala markytánka Ivana Hlavičková. „Pochopitelně může i promoknout. Doufáme, že nebude pršet,“ řekla s pohledem upřeným na oblohu.

Zabloudit jste mohli také do jídelního stanu. Vojáci seděli mlčky kolem dlouhých stolů a hladově hltali sousta frontové stravy. Evidentně jim ale chutnalo. Stejně i tak několika psům, kteří se vydali bojovat po boku svých pánů.

Když nastal čas rozbít tábor, vojáci se tvářili smutně. Ale ne na dlouho. Další bojová fronta na ně čekala…