Mrazivé páteční odpoledne. Pomalu se stmívá a nad město se snáší podzimní mlha. Na invalidním vozíku sedí sedí mladá žena. Devětadvacetiletá Radka Křížová. Je celý život odkázána na svůj vozík a svoji osobní asistentku.

Velký omyl, pokud si někdo myslí, že lidé s podobným handicapem nemohou nic. Radka je důkazem toho, že se i tak dá zvládnout spousta věcí. Ve svém životě udělala kroky, které sice nebyly po vlastních nohou, ale kterými dala jasně najevo, že se chce zapojit do běžného života.

„Chtěla jsem otestovat sama sebe, odpoutat se od vozíčkářů,“ vysvětluje. Vystudovala Střední podnikatelskou školu v Kolíně, je velkým fandou hokeje, dokáže zařídit spoustu věcí. Bez pomoci druhých se však neobejde. „Bez asistence bych v Kolíně nemohla existovat,“ říká a dodává: „Mnoho se změnilo, společnost to začíná brát jinak.“

Od srpna ji doprovází sedmnáctiletá asistentka Zuzana Hrdá. Velmi rychle se mezi nimi vytvořilo silné pouto a jedna bez druhé se už neobejde. Informace se dozvídám postupně při cestě do Kaufflandu v Kolíně, kde začíná praktické testování, jak se žije lidem na vozíku a na jaké problémy naráží. Společně jdeme tedy nakupovat.

Problém nastává ještě před supermarketem. Vybrat peníze z automatu není jednoduché, je totiž vysoko a Radka na něj ze svého vozíku dosáhne jen s velkými obtížemi. Díky Zuzčině pomoci nakonec požadované peníze z automatu vyloudí.

Co ale ostatní? „Pokud vozíčkáři využijí bankomatu v budově banky, bude jim k dispozici zaměstnanec banky a s výběrem pomůže,“ říká mluvčí jedné z bank Tomáš Konfroň. Sám přiznává, že to není optimální řešení. Ale je slespoň nějaké.

Bankomaty na ulicích jsou pro vozíčkáře větším problémem. Těžko mohou někoho žádat o pomoc.

Dalším oříškem je výše regálů. Jsou příliš vysoko. Tentokrát ji vše podává Zuzka, kdyby byla sama, musela by požádat někoho jiného. Je vidět, že si ty dvě opravdu vzájemně rozumí. Jsou naladěny na stejné žertovné vlně: „Zuzko, koupíš mi pneumatiky, abych domů měla co na přezutí?“ ptá se s trochou černého humoru Radka.

Zboží máme v košíku, blížíme se k pokladně. Po zaplacení naše cesta pokračuje k plaveckému bazénu. Radka se chce informovat, zda je problém, aby docházela na pravidelná koupání. Podle rady lékaře by jí to jenom prospělo. Zazvoníme na obsluhu a za chvíli už plošina s Radkou stoupá vzhůru. Jsme velmi mile překvapeny přístupem personálu. U pokladny zjišťuje, že s koupáním není žádný problém. Plošinou do dalšího patra k solné jeskyni se už sice nedostala – nefungovala, ovšem Radka tuto komplikaci dokázala přejít s úsměvem. Šlo o technickou závadu, která se dá omluvit. Radka především oceňuje snahu zaměstnanců: „Všechno je o přístupu,“ říká.

Vždycky to tak hladce nejde jako dnes. Na poště nedokáží ovládat plošinu, v lékárně Zuzka čekala dvacet minut, než vůbec někdo zaregistroval, že i ona čeká ve frontě. Radka věří, že za pár let bude situace lepší a že místo lítostivých pohledů bude častěji nabídnuta praktická pomoc.