V současné době je žiželická školka dvoutřídní a používá oficiální název Žížalka. S dětmi pracují učitelky Dáša Šťastná, Míša Haviárová a ředitelka Mirka Tomešová. Zapomenout nelze na školnici Alenu Pánkovou ani vedoucí školní jídelny Líbu Janíkovou či kuchařku Helenu Vacherlohnovou, která vystřídala dlouholetou kuchařku, dnes již důchodkyni Zdeňku Dunkovou.

„Z pečlivých záznamů kronik mateřské a základní školy víme, že školka byla založena dne 6. března 1940 pod školou základní, kde byl řídícím učitelem František Koťátko. První střechu nad hlavou našla v budově staré školy na náměstí – dnešní Frotex,“ popsala ředitelka Mirka Tomešová. Po několika stěhováních sídlí dnes školka v tzv. Benešově vile, a to už plných 37 let.

„Všichni dobře víme, že školu nedělá jen budova, ale hlavně učitelky, kuchařky, školnice, vlastně celý kolektiv, který tu s dětmi žije. Během 70 let zde působilo asi 52 pedagogických pracovnic a 20 pracovnic provozních,“ upřesnila ředitelka. Jména všech samozřejmě při slavnostech jmenovat nešlo, ale na nikoho se nezapomnělo, všechna jména si mohli návštěvníci přečíst u fotogalerie v přízemí školky.

„Zcela neodmyslitelně pro nás dříve narozené patří k mateřské školce jméno ředitelky Marie Militké – Sýkorové, která pocházela z Hořic. Do našich myslí se zapsala jako učitelka nápravy řeči a také jako obětavá pracovnice červeného kříže. Někteří si možná vybaví Anežku Koneckou z Lučic, denně dojíždějící na motocyklu značky Pionýr a v pro ni tak typické „baterce“ na hlavě. A co blonďatá, stále veselá, zpívající a smějící se ředitelka z Ohař Ludmila Kličková? Tu si pamatuje již mnohý z vás,“ popsala ve své řeči ředitelka Tomešová.

„Těšila se na nás a my na ni, chtěla si s námi povídat a smát se, měla tu být, ale není. Tak už se to v životě lidském stává. Osud jí to 14 dní před oslavou odepřel. Ona a školnice byly duší této školky. To, jak s mateřskou laskavostí, milou vstřícností a přirozeným intelektem přistupovaly k dětem, to pro nás byla velká škola života, to byla naše velká deviza,“ dodala. A tak pomalá, za srdíčko beroucí písnička v podání dětských hráčů a zpěváků putovala právě pro zesnulou bývalou ředitelku.