A nutno říci, že tu našel své fanoušky – týden dopředu bylo vyprodáno nejen ve všech kolínských předprodejních místech, ale i na internetu. Vzhledem k tomu, že většina příchozích se nakonec usadila na tribunách, na ploše ještě místo zbývalo a pokud se fanoušek nechtěl mačkat u bariér, nechalo se po ní i celkem v pohodě procházet.

Na rozdíl od rockových koncertů se ani nestály velké fronty na občerstvení, na Michala Davida totiž přišly dost často celé rodiny a ty nešly na pivo, maximálně koupily svítící nebo blikající nesmysl na hlavu ratolestí, případně se všichni dohromady ověsili céčky. „Dámy a pánové, začínáme za 10 minut," gradoval napětí hlas z reproduktorů a odpočítával start kolínské události. Když do 20. hodiny nechyběla ani vteřina a ruce vylétly nad hlavy – nepřišel očekávaný Michal David, ale Martin Hájek, diskžokej, moderátor rádia Kiss a jak se za chvíli ukázalo i spoluhráč z kapely, který publikum rozehřál kousky diskotékových hitů a především jej naučil, jak má za chvíli skandovat a jásat. Teprve pak pódium opanovala kapela složená z excelentních muzikantů.  Kolíňáci znají především špičkového jazzmana Pavla Jakuba Rybu, který si v dlouhém plášti pošitém flitry na pódiu užíval i tuhle muziku.

A ruce jdou hned nad hlavy, protože se začíná zostra – Colu, pijeme colu a Mejdan – „…my máme príma rodiče…," zpívají si děti na ramenou tatínků, a ti se dmou pýchou.

Přichází první pomalá písnička, Každý mi tě lásko závidí, a celá hala, podle zpěváka tři tisíce lidí, pěje o procházce deštivou Prahou. Muzika by i docela šlapala, problémem jsou spíše tři klávesové nástroje, z nichž ten jeden celý sound podmalovává elektronickým zvukem, tak typickým pro onen příšerný diskotékový zvuk minulé dekády.

Ale  přesně tohle publikum, v němž se sešly celé rodiny, chce. Rozpohybuje je Třetí galaxie, jedna z mála převzatých a trošku i rokovějších skladeb. Kdo má na sobě imitaci totalitních závěsů v podobě céček, zachrastí jimi při další skladbě a řve „céčka, sbíráme céčka," při Šoumenovi se konečně více využije velkoplošná obrazovka a místo animací se na ní objeví Michal David s miminem.

Proč ji organizátoři nepoužili  k přenosu aktuálního dění na koncertu, jako je tomu běžné při podobných halových koncertech, a přiblížili tak dění okolo pódia i těm vzdálenějším divákům, vědí asi jen oni.

„V roce 1981 vystřelila ta moje hvězda, Miroslav Barták mi napsal písničku a já jsem s ní zvítězil na Intertalentu," zavzpomínal Michal David s písničkou Nenapovídej. To už dávno, po krátké přestávce, opustil místo za klávesami a uchopil do rukou pro něj tak charakteristické klávesy zavěšené na krku, a šlo se do finále: Decibely lásky, Nonstop a loučení, kterému samozřejmě v hale nevěřil ani ten poslední špunt sedící na trestné lavici. Ještě přeci musí zaznít Děti ráje a co se ještě ze všech těch mnoha hitů ten večer nehrálo? „…krásný úděl máte dnes, kráčet k zítřkům, žít a kvést…," no jasně, spartakiádní Poupata, jeden z nejhorších normalizačních škvárů vůbec. „To je retro, to je pr…," křičí mi do ucha nadšený majitel několika kolínských nemovitostí a přidává historku o tom, jak jel na Deep Purple do Olomouce. Hezký žánrový rozptyl…

„Je to nádhera, senzace, jste skvělé publikum," děkuje z pódia Michal David, odkládá piáno, přidává ještě Pár přátel, nato kapela bez něj předvede, jak by dokázala také hrát a úplná tečka patří jen samotnému zpěvákovi v poslední skladbě večera.

Přestože je duben, venku je nádherná teplá letní noc, nadšení fanoušci jdou až někam k Borkám pro auta a dělí se o své nadšené zážitky. Ať se to někomu líbí, nebo ne,  lidi prostě chodí do kina na Babovřesky a na stadióny na Michala Davida – páteční večer však ukázal, že i na kolínském zimním stadiónu, navíc v poslední době zrekonstruovaném, jde organizovat velké koncerty. Kdo jej zaplní příště a bude někdy nějaké příště?

Zdeněk Hejduk