Za zdí zůstala například novostavba obchodu a dalších několik provozoven, místy dokonce i s nábytkem, který majitelé podle svých slov nestačili odstěhovat. Přes hradby to jde docela těžko. Středověké opevnění je totiž v této chvíli jedinou možnou cestou, jak se pomocí žebříků zadní cestou k provozovnám dostat. Musí se projít brankou kolem kostela církve Československé husitské v ulici Politických vězňů, vylézt na střechu přízemního objektu, držet pevně žebřík, protože po plechové střeše nepředstavitelně klouže, a nakonec po vzoru husitů ztéct kamenné hradby.
Tento stav trvá už dva roky. Konají se soudy, věc řeší město, stavební úřad a další instituce, nicméně kýženého výsledku – tedy otevření vrat majitelé stále nedosáhli.
Včera se mělo na místě samém konat místní šetření. Ale zase nic. Spolumajitel domu Roman Špecinger se ze schůzky omluvil. Majitelé objektů si povzdechli „Zase se nic nepohnulo. Pořád se nedostaneme ke svému majetku.“
Jan Kyjovský se nemůže dostat ke své novostavbě, kterou vybudoval za 2,5 milionu korun a oficiálně zkolaudoval. „Měl jsem tu prodejnu zahradní techniky, sídlo své firmy a vedle nájemce s vinotékou,“ popsal. Dagmar Vokounová má odříznutou cestu k budově, kterou pronajímala čtyřem firmám (kopírování, knihovna, zámečnictví, satelity), pátá (pedikúra) se sem měla stěhovat.
Ironií osudu je, že tentýž stavební úřad, který řeší zazděný průjezd, Dagmar Vokounové nařídil rekonstrukci objektu, k němuž se oním zazděným průjezdem nedostane. Část budovy už je, pravda, v havarijním stavu. Jedná se o velmi starý dům. Když Kolíňáci v roce 1840 bourali Kouřimskou bránu, už tam stál. Jsou to totiž bývalá městská jatka. Dnes zazděným průchodem se vjíždělo a hnal dobytek po parkánu hradeb.
Stavební úřad i Národní památkový ústav se shodly na tom, že průjezd je veřejně přístupnou komunikací. Petr Hlásný, soudní znalec, který pracuje pro majitele toho času nepřístupných nemovitostí, dodal: „Neustále útočíme na stavební úřad, aby konal a vydal rozhodnutí na základě pravomocného rozhodnutí ministerstva vnitra a samotného ministra Langera. Konečně se rozhoupal a 30. ledna vydal rozhodnutí k obnovení pokojného stavu.“ To se mělo stát do tří dnů ode dne obdržení tohoto rozhodnutí. Odvolat se proti němu lze, toto odvolání však nemá odkladný účinek. Jinými slovy řečeno – dotyčný musí vykonat rozhodnutí, ať už se odvolá, nebo ne. V tomto případě měli majitelé vydat klíče od zamčených vrat. Nestalo se. „Kontrolovali jsme termín, kdy měly být klíče nejpozději vydány. Bylo to o půlnoci 14. února. Tedy na Valentýna. Ale valentýnský dárek se nekonal,“ řekl soudní znalec. „Snad jedině to zazdění,“ glosoval smutně manžel Dagmar Vokounové.
Majitelé budov ve dvoře se obrátili na Okresní státní zastupitelství. To se vyjádřilo v tom směru, že postavení zdi není trestný čin, ale pouze přestupek. „Vychází mi z toho, že si můžu v Kolíně dělat, co chci. Zákony nezákony,“ dodal soudní znalec.
Jak dlouho se ještě může celá kauza vléct? Vedoucí odboru výstavby – stavebního úřadu Stanislav Studnička odhaduje měsíce. „Vedeme řízení ve věci pokojného stavu, rozhodli jsme, dál vás nemohu informovat. Stav, který byl do 31. ledna 2006, bude obnoven,“ uvedl s tím, že o exekuci či násilném otevření za asistence policie se neuvažuje. „Požádáme soud, aby určil soudního exekutora,“ řekl také.
Majitelům objektů ve dvoře po dvou letech tahanic došla trpělivost. Vyčíslili své náklady, vzniklé tím, že jim majitel domu čp. 13 zazdil přístup k jejich vlastním domům, a podali žalobu o 1,8 milionu korun. Na majitele i na město. „Město mělo konat, předběžné opatření mohlo vydat během dvou měsíců. Ať soud rozhodne, kdo je na vině,“ řekl Jan Kyjovský.
Každá mince má dvě strany. Majitel domu Roman Špecinger, který dům kupoval ve chvíli, kdy už spor běžel, oponuje rozhodnutím soudu, jímž se zamítá věcné břemeno. „Taky by se vám nelíbilo, kdyby vám sousedi jezdili přes dvůr auty a průjezd vám při tom začínal padat na hlavu,“ řekl Roman Špecinger s tím, že v průjezdu už spadly dvě klenby a hrozilo zřícení. Oprava ho stála 400 tisíc korun. Platit za užívání průjezdu majitelé nemovitostí ve dvoře podle Špecingerových slov odmítli.
A že se nemají jak dostat ke svým domům? „Jak to že ne? Okolo je spousta sousedů, s nimiž se mohou domluvit a užívat k vjezdu jejich majetek jako to donedávna dělali u nás,“ říká Roman Špecinger a jako příklad uvádí pozemek zdravotní školy.
„Myslím, že se dohodnu s kdekým, mnohdy stačí podání ruky a platí to. Tady je to ale jiné. Tak nás všude špiní a přitom jsme v právu,“ povzdechl si a připomněl, že na vyklizení dal majitelům objektů ve dvoře dvacet dní. Padla i letmá zmínka o sirkách nacpaných v jeho zámku.