VYBERTE SI REGION

Michaela Vidláková, žena, jež přežila holocaust

Český Brod – Každoroční beseda Michaely Vidlákové na českobrodském gymnáziu nebyla ani letos výjimkou. Žena, jež přežila nejútrpnější část dějin, se schází se studenty, aby jim pověděla svůj příběh a pomohla jim uvědomit si, jaké katastrofy se v naší historii udály.

28.12.2009
SDÍLEJ:
Fotogalerie
10 fotografií
Z besedy s Michaelovu Vidlákovou, ženou, jež přežila holocaust

Z besedy s Michaelovu Vidlákovou, ženou, jež přežila holocaustFoto: Veronika Sobíšková

Michaela Vidláková se narodila roku 1936 v Praze do židovské rodiny. Byly jí teprve dva roky, když byla republika obsazena, a šest let, když byla odvezena spolu se svými rodiči do shromažďovacího tábora v Terezíně. Těsně před obdržením příkazu k odjezdu do Terezína si nejen celá její rodina, ale i ostatní Židé prožila útlak nekonečných rozměrů. Židé byli označováni židovskou hvězdou, postihováni, byli nuceni odevzdat veškerý svůj majetek, přišli o práci.

Ku příkladu matka Michaely pracovala v židovské škole, do které chodila spousta dětí. Konce války se ovšem dožila pouze její maminka a jeden žák. Vše vyvrcholilo v roce 1942, když byla rodina Michaely Vidlákové vyhnána z bytu a následně donucena k deportaci do Terezína. Povolena byla maximálně dvě zavazadla o hmotnosti padesát kilogramů. S sebou si tedy rodina vzala pouze ty nejdůležitější osobní věci a většinu z nich jim zabavily v Terezíně tzv. Berušky, které při vstupu do města prohledávaly zavazadla.

Michaela si s sebou vzala deku, polštářek, boty, teplákovou soupravu, osobní potřeby, prádlo, rendlík, knížku, pastelky, blok a v neposlední řadě dřevěného psa Pluta, který paradoxně celé rodině zachránil život. Později se totiž vypravovaly vlaky z Terezína do Osvětimi pro celé rodiny, ovšem otec Michaely se jim v Terezíně hodil na práci kvůli své zručnosti, kterou pochytil ve dřevařské dílně, kde pracoval. A tak mohla celá rodina zůstat v Terezíně a vyhnout se tak deportaci do Osvětimi – města smrti.

Ubytování v terezínském táboře bylo katastrofální – třípatrové postele. V táboře panovala podvýživa, kvůli nedostatku stravy. Ta se fasovala na dvoře kasáren a skládala se pouze z kávy ráno a polévky, která spíše připomínala vodu, kde občas plaval kus brambory. Výjimkou nebyly ani epidemie nemocí. Nejčastější byl tyfus, zánět mozkových blan, tuberkulóza, zápal plic a úplavice. Michaela Vidláková si většinou z těchto nemocí prošla. Strávila v terezínské dětské nemocnici skoro rok.

Tábor v Terezíně fungoval jako shromaždiště a zároveň měl sloužit při propagaci pro Červený kříž, aby viděl, jak se s Židy zachází. Z Terezína se stalo tedy spíše ghetto. Vytvořili si vlastní školu, kde si děti kreslily a hrály, ovšem všude panoval strach ze sbližování. Všichni se bály se s někým kamarádit, protože neměly žádnou jistotou, že nebude druhý den deportován pryč.

„V Terezíně byl důležitý jeden pocit, který já, jakožto dítě, měla. A totiž, že se nás dospělí snažili chránit. Snažili se nám ty drsné podmínky, které v Terezíně byly, jakkoliv zpříjemnit. Velká věc bylo také kamarádství, které nebylo tak časté. Ale dávalo nám pocit, že tam jsme všichni na jedné lodi a táhneme za jeden provaz. Proto časté otázky, které mi studenti na besedách pokládají, jsou typu, proč jsme se nebránili nebo proč jsme neutekli.

Odpověď je jasná. Jak se mohla bránit jedna rodina, když se nemohla bránit ani vyzbrojená země? A i kdyby se ta země bránila, byla by převálcována a zničena,“ říká Michaela Vidláková.

Na podzim roku 1944 se vypravovaly velké deporty do Osvětimi, kde se měly nacházet údajné pracovní tábory. Rodina Michaely Vidlákové se tedy rozhodla, že tam pojede.

Ovšem přes noc přišel obrovský vichr a bylo potřeba několik mužů, kteří by odklidili škody, a tak se přihlásil tatínek Michaely s tím, že pojedou dalším vlakem. To se ale nevědělo, že vlak, do kterého nenastoupili, byl poslední, který vedl do bran smrti, kterou byla Osvětim.

Poté přišel konec války a Michaela se svou rodinou mohla opustit brány Terezína, které byly propleteny ostnatými dráty.

„Po Terezíně jsem se vrátila do Prahy. Návrat do normálního života byl pro mne mnohem jednodušší než pro ostatní, a to proto, že jsem měla rodiče. Pro ty, kteří přišli o celé rodiny, o majetek a o všechno ostatní a zůstali sami, to muselo být naprosto nepředstavitelně hrozné. Mému tátovi se podařilo získat pronajatý byt po Němcích, protože náš byt byl již zabaven,“ popisuje svůj život po válce Terezíně Michaela. „V září jsem šla i do školy a všichni mne přijali velice dobře. Bylo to způsobeno také tím, že jsem přišla do školy, která se zrovna zřizovala,“ dodala.

Po všem, co si Michaela Vidláková prožila a vytrpěla, nás tedy zajímalo, jaké má mínění o extrémistických skupinách, které popírají holocaust.

„Ti lidé musí vědět, že to je lež, protože existuje tolik faktických svědectví. Při Norimberských procesech by přeci neodsoudili někoho, kdo nic neprovedl. Byla tam spousta svědků a v roce 1946 se tam promítaly i filmy, které našli nebo natočili osvobozenečtí vojáci. Jsou také lidé, kteří přežili Osvětim a dodnes mají na ruce vytetované číslo a ti všichni vypovídali o tom, jaké té bylo. Je to cílená lež, která se snaží situaci zlehčovat,“ zdůrazňuje Michaela Vidláková.

Celou besedu, která byla plná dojmů, emocí, fotek, filmů a zážitků, zakončila Michaela Vidláková jednou velice zajímavou poznámkou. „Víte, velice často se mne lidé ptají, jestli lidé po tom, co prožili při Holocaustu, jsou ještě schopni věřit v Boha. Je to velice rozporuplná otázka. Někteří totiž mohou říci ´Vždyť Bůh mě zachránil´ a jiní zase ´Jestliže mohl Bůh toto dopustit, tak je buď zlý nebo neexistuje´,“ uzavírá svůj životní příběh Michaela Vidláková, žena, jež přežila jednu z největších tragédií lidstva – holocaust.

Veronika Sobíšková

28.12.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Rozšířené prostory školní družiny v Cerhenicích
19

V Cerhenicích rozšířili školní družinu

Taneční přehlídka Tatra.Ilustrační foto.

Tanečníci se sejdou na Zámecké, v Kouřimi je konference

Budou se opravovat hradby, kostel i sokolovna

Český Brod - Město čeká na rozhodnutí ministerstva, kolik peněz mu letos přidělí na opravy v rámci regenerace městské památkové zóny. Ke státnímu příspěvku město vždy určitou část přidá jakou svou spoluúčast, takže se obvykle dostane na velké památky i na drobné stavby.

Automatické sněhové řetězy. Nový vynález pochází z Česka

Pokud jste někdy nasazovali klasické sněhové řetězy, určitě vás napadlo, že by jejich montáž mohla být o trochu snadnější a rychlejší. Nový český vynález naštěstí splňuje obojí zmíněné.

Na co dát v mrazech pozor u vašeho zvířete

Kolínsko - Mrazy nás stále neopouštějí a sem tam potrápí nejen nás lidi, kteří máme k dispozici vytopené místnosti a auta, ale hlavně zvířata. Právě na ně bychom měli v současném počasí myslet o něco více.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies