Vždycky jsem si přála mít sestru. Možná to bylo proto, že maminka měla tři, Věru, Evu a Anču a ještě benjamínka, bratra Františka. Všichni měli stejný smysl pro humor a stejnou schopnost vyprávět ságy příbuzných a známých, společně, v nádherném, sourozeneckém souznění.
Když začala televize vysílat pořad Pošta pro tebe, říkala jsem panu Fuchsovi, že tam napíšu, ať mi najdou sestru. Když jsem mu to řekla poprvé, podíval se na mě jako na blázna. „Ty přece nemáš sestru,“ konstatoval a já přikývla. „Právě proto. Napíšu jim, že nemám sestru, ale strašně bych ji chtěla mít, ať mi nějakou najdou.“ Zalíbilo se mu to. „A já jim napíšu, ať mi najdou bráchu.“

A tak jsme si takhle notovali skoro pokaždé, když se musel se mnou koukat na Poštu (už si na ni zvykl, a když náhodou usne, ptá se mě na konci, kdo tam byl), notovali jsme si, já se dvěma bratry a on s jednou sestrou…

V létě 2006 jsem byla opět v klimkovických lázních. Jednou mi přišel e-mail od nějaké Jolany. Psala mi strašně krásně o jedné mé knize, kterou právě čte, psala o konkrétní povídce a mně přišel její dopis strašně blízký. Jako bych ji znala odmalička. Odepsala jsem jí, ona odpověděla, vyměnily jsme si pár e- mailů a mě překvapilo, jak je informovaná! Věděla, kdy budu mít v lázních besedu, že zkoušíme s pacienty divadlo, že jsou v lázeňské knihovně všechny moje knihy a jsou pořád všechny rozpůjčované, a mně už to přišlo tak divné, že jsem jí napsala, proboha, Jolano, kde jste?! Na kterém smrku kolem lázní sedíte a koukáte na nás? A ona mi odpověděla, já jsem taky v lázních. To vám byl šok, řeknu vám! Řekla jsem jí číslo mého pokoje a pak jsem šla na zkoušku, protože druhý den byla premiéra, potom jsme něco řešili u mě na pokoji a do toho někdo zaklepal. Šla jsem otevřít a přede dveřmi stála mladá žena v dlouhých šatech, kterou jsem nikdy v lázních neviděla, usmívala se stejně, jako se usmívám já a řekla, já jsem Jolana.

Od té chvíle jsme byly hodně spolu. A pořád jsme si povídaly. Když jsem odjela domů, psaly jsme e- maily, volaly si, ale znovu jsme se viděly až 15. září 2007. Ten den měl můj bráška padesáté narozeniny. Zavolala jsem mu a pak jsem jela do Prahy na schůzku s Jolanou, která měla svátek a já jí to slíbila. Když jsem ji uviděla na Masarykově nádraží, jak na mě čeká, pocítila jsem poprvé v životě zvláštní, čistou radost. Nemám moc ráda objímání, ale Jolanu jsem objala s takovou láskou, až jsem sama sebe překvapila.

Ty tři hodiny, kdy jsme spolu seděly v kavárně, byly strašně krásné. Jela jsem pak domů a říkala si, proč nemám sestru? To je tak krásné, mít někoho jako je Jolana. Škoda, že Jolana není moje sestra. Večer jsem jí o tom napsala a ona mi odepsala. Její dopis končil třemi slovy. Dobrou noc, sestřičko. A v tu chvíli se stal zázrak. Věděla jsem, že mám sestru. Od té doby jsme společně už mnoho lidí zblbly tak, že si mysleli, že jsme opravdu sestry, obě jsme se naučily o sobě navzájem mluvit jako o „ségrách“, chodím na její koncerty- zpívá a diriguje, ona chodí do divadla, mám neteř Marušku, švagra Milana, jeho mamince říkám maminko, a to všechno přirozeně, normálně, nenutím se do ničeho, oni také ne, prostě jsme dvě sestry, Jolana je o šestnáct let mladší než já, já ji vychovávala, a dokonce jsem před měsícem psala i do lázní, že letos tam budu se ségrou…

Zázraky se dějí, ne že ne. Protože to, že jsem ve svých osmapadesáti letech našla svoji sestru, zázrak je!

Irena Fuchsová

Se známou kolínskou spisovatelkou a divadelní nápovědou Irenou Fuchsovou se můžete na naších stránkách setkat každý čtvrtek. Předchozí Fuchsoviny najdete zde na našem webovém zpravodajství www.kolinsky.denik.cz nebo na stránkách Ireny Fuchsové www.kdyz.cz