Po Velikonocích je už dávno, ale já teprve teď objevila poznámky, které jsem si udělala pár dnů po nich. „Koupila jsem si triko,“ zavolala mi dcera, když před Velikonocemi jela z Prahy. „To je dobře. Na Velikonoce máš mít něco nového.“ O tomhle zvyku nevěděla. „Moje babička to říkala. A na Velikonoce na nás pokaždé rvala bílé podkolenky,“ zavzpomínala jsem a přemýšlela, co nového si vezmu na sebe já.

Odpoledne jsem šla do zálabské zeleniny naproti EKO VODĚ. Byl tam jen jeden zamlklý pán, který stál nad zeleninou a evidentně byl myšlenkami někde jinde, tak jsem se začala bavit s paní prodavačkou. „Musím koupit nějakou čokoládu, pan Fuchs zase bude v pondělí mrskat…“ Rozesmála se a já si vzpomněla na něco, co jsem kdysi někde slyšela. „Letos je přestupný rok! A když je přestupný rok, tak je to naopak! Ženské mrskají chlapy!“ Zamlklý muž, který právě začal dávat do košíku cibuli, se na mě otočil a začal se smát. Smál se opravdu od srdce a přitom kroutil hlavou, co za blbost jsem to řekla. Bylo mi to jedno, protože vidět ho, jak se směje, když se ještě před chvílí tvářil, jako když mu ukradli nové auto, bylo osvěžující a rozesmálo nás to obě, mě i paní prodavačku…

Loni neměl pan Fuchs pomlázku, protože mu ji rok před tím náš Atíček rozkousal, a tak mě a dceru Ritu „vyplácel“ dřevěnou tyčkou, kterou používáme, abychom drát, na kterém visí závěs v okně, zahákli na záchytku u stropu, protože těžký závěs by ten blbý tenký drát prověsil a vypadalo by to strašně… Takže pan Fuchs před rokem použil tuhle dřevěnou tyčku a Rita, která je velmi zásadová, mu odmítla za takovou „mrskačku“ dát vajíčka a už vůbec ne čokoládu, na kterou se pan Fuchs klepe celý rok. Po dlouhých debatách nerada ustoupila, ale letos pana Fuchse přinutila, aby si pomlázku koupil, a protože ho tím zaskočila (opět se totiž, skrblík, chystal, že použije dřevěnou tyčku), koupil tu největší pomlázku, jaká na náměstí byla…

A jak u nás letos pomlázka dopadla? Jako každý rok jsem si připravila k posteli misku s vajíčky a se sladkostmi, a když se pan Fuchs připlížil ráno do pokoje a napřáhl na mě pomlázku, vrhl se ke mně na postel náš Atíček a stala se z něj šelma. Výprask byl tedy minimální. Když přišla dcera, letěl pan Fuchs pro pomlázku do svého pokoje. Za chvíli přišel a tvářil se uraženě. „To jsou blbý fóry…“ ucedil, a očima jezdil po bytě. Došlo nám, že si myslí, že jsme mu pomlázku schovaly a upadly jsme smíchy. Myslel, že se smějeme jemu, a začal nám dělat přednášku o starých zvycích a že jsme úplně blbé, a abychom mu ji koukaly dát… Tak jsme milou pomlázku hledali všichni tři. Nakonec ji našla Rita, ukázala mu, kam si ji schoval a utíkala pro vajíčka…

Když Atík viděl, že jeho milovaná panička běhá po bytě a ječí a za ní lítá jeho milovaný pán s tou příšernou dvoumetrovou pomlázkou, využil chvíle páníčkovi nepozornosti, pomlázku mu vyškubl a začal s ní běhat po bytě. A běhejte v bytě s dvoumetrovou pomlázkou… Spojili jsme síly, Atíčka jsme odchytili, aniž by něco rozbil a pomlázku konečně zase na další rok schovali… Večer v televizi ukazovali různé mrskačky a ukázali také vesničku, kde je zvykem, když je přestupný rok, že ženy mrskají muže.

Pane, vy, co jste se tak chechtal v zelenině, doufám, že jste to viděl také!

Irena Fuchsová

Se známou kolínskou spisovatelkou Irenou Fuchsovou se na našich stranách můžete setkat každý čtvrtek. Předchozí fuchsoviny najdete zde na našem webu www.kolinsky.denik.cz nebo na stránkách Ireny Fuchsové www.kdyz.cz