Bylo úterý na konci srpna, měla jsem před sebou poslední týden dovolené, chystala jsem se vytisknout rukopis své dvacáté knihy KDYŽ JE MUŽ V LÁZNÍCH, abych měla co opravovat ve vlaku, až zase začnu dojíždět, a vtom se ozval telefon. Volala mi redaktorka z jistého deníku, že by se mnou chtěla udělat rozhovor, že za mnou přijede s fotografem do Kolína a že to vyjde tuhle neděli. Domluvily jsme se hned na druhý den, přijeli, v pracovně si mě vyzpovídala, na náměstí jsem u kašny zapózovala fotografovi a rozloučili jsme se. Druhý den mi poslala rozhovor e-mailem, já opravila několik nepřesností a poslala jí ho zpátky. Poděkovala a znovu mi potvrdila, že vyjdu v neděli.
A co myslíte, že udělala Fuchsová? Vzala mobil a poslala na všechny strany esemesky o tom, že bude v neděli slavná, sedla k počítači a rozeslala e-maily, také na všechny strany a stejného znění. Fuchsová bude v neděli slavná. Jenomže v sobotu vyhrál Roman Šebrle zlatou medaili a na Fuchsovou nezbylo v novinách v neděli místo. Redaktorka mi dopoledne zavolala a omluvila se, prý budu za týden. Já se taky začala omlouvat. Všem, které jsem „blafovala“. Kamarádi a známí volali, posílali esemesky, nadávali mi, že si mě jeli koupit k benzínovým pumpám, a já držela před sebou chudáka Šebrleho jako ochranný štít a všem slibovala, že vyjdu určitě za týden. Byla to velmi náročná neděle…
V pondělí jsem potkala kamarádku, která ode mě také dostala esemesku o tom, že budu v neděli slavná, tak jsem k ní zamířila, že se jí omluvím. „Prosím tě, včera ten rozhovor…“
Celá se rozzářila. „No dobrý! Fakt dobrý! Dobrý to bylo! Moc se mi to líbilo!“
Víte, do této chvíle jsem si myslela, že mě už nic v životě nepřekvapí. Že jsem na všechno připravená. Od mládí se řídím heslem „Očekávej ode všeho to nejhorší, a nikdy nebudeš zklamaná“, ale v tuhle chvíli mi to nebylo nic platné. Prostě jsem něco takového nečekala. V hlavě mi šrotovalo. Co teď? Co jí mám říct? Pořád opakovala, jak to bylo výborné, a protože jsem nebyla schopná přijít na nic lepšího, a také jsem jí chtěla co nejrychleji zarazit, aby se do té lži nezapletla tak, že by si zavřela cestu zpátky, šla jsem rychle s pravdou ven.
„Víš, oni to tam včera nedali… Šebrle má zlatou… dali tam Šebrleho… budu tam až za týden…“ Chvíli jela ze setrvačností dál.
„No, dobrý… dobrý to bylo… fakt dobrý…“ Bylo na ní vidět, že jí pomalu dochází, co jsem řekla, ale nezpanikařila, naopak, zatáčku vybrala v plné rychlosti geniálně! „A Šebrle… ten byl taky dobrý, viď? Viď? Víš, já tě hledala, prolistovala jsem to třikrát, ale pak jsem si řekla, že je tam místo tebe určitě Šebrle… ten je tedy fakt taky dobrej!“
Když jsem se z toho druhý den trochu vzpamatovala, napadlo mě, že jsem mohla zareagovat jinak. A víte jak? Když se rozplývala nad tím, jak byl můj rozhovor dobrý, fakt dobrý, měla jsem se jí zeptat, jak se jí líbily fotografie…