Náušnice, řetízky, náramky, prstýnky, piercingy. Stříbro, zlato, platina, niobium, rhodium, palladium. Kovů, kterých se používá, je nepřeberně.

Jenže každý šperk někde musí vzniknout. A pokud odmyslíme průmyslovou výrobu, mohou se zrodit třeba na pracovním stole plném všelijakých nástrojů, u kterých si nemůžete být jisti jejich účelem.

Ale Petr Kubišta tomu všemu rozumí. Jemu je zcela jasné, co kdy použít. Je totiž klenotník. A co více: je čtvrtou generací klenotníků ve své rodině.

Klenotnictví pro něj je dnes koníčkem

Sám však dodává, že už však klenotnictví bere jako svého koníčka, nevěnuje se mu na plný úvazek. To však neznamená, že by do toho nedával všechno. Nástroje na jeho stole by o tom mohly vyprávět.

Občas tak něco ručně vyrábí na zakázku, ale spíše opravuje poškozené šperky. A jak se vůbec takové šperky vyrábí? Nejen na to jsme se ho zeptali v našem rozhovoru.

Pokud chcete vyrobit například prsten, základem všeho je forma. Tu si však Petr Kubišta sám nevyrábí, dá se však koupit od specialistů, kteří se její výrobě věnují profesionálně. „Z forem potom po odlití v podstatě vypadne hotový prsten, mimo kamínků, pochopitelně," vysvětluje trpělivě taje klenotnictví. Na šperkaři potom následuje osazení drahokamy a finální úpravy. Pořídit takovou formu však není finančně vůbec jednoduché: stojí pořádné peníze.

Pradědeček založil firmu v roce 1890

Všechno líčí se samozřejmostí, jakou si může dovolit jenom někdo, jehož rodina se oboru věnuje čtvrtou generaci. „Popravdě jsem si klenotnictví nevybral. Můj praděda, děda a otec byli zlatníci, praděda zakládal firmu v roce 1890. Automaticky jsem tak v tradici pokračoval dále," říká.

Nechtěl však rodinnému osudu zdrhnout? „A ne jednou!" říká se smíchem. „Všichni přede mnou byli zapálení zlatníci, já se tomu věnuji už jako koníčku. Otec se vyučil zlatníkem v roce 1948, ale jakmile dokončil školu, podnik mu zabavili. Vrátili jsme se k tomu až v roce 1990 po Sametové revoluci a pokračovali jsme v činnosti," popisuje rodinnou historii.

Ve všech oborech se cení ruční výroba, kdy člověk má jedinečný originál. Jak to je v případě klenotnictví? „Občas sem přinesou lidi vlastní návrhy, které se někdy dají vyrobit, jindy ne, ale stává se to hodně málo," vysvětluje. Výjimkou jsou podle jeho zkušeností snubní prsteny. „Přinášejí si svoje zlato. Tím to celé vyjde o hodně laciněji," řekl klenotník Petr Kubišta.

Dcery jsou skromné, moc toho nechtějí, směje se klenotník

Jak klenotníka v rodině využívá rodina třech žen pod střechou? Podle Petra Kubišty příliš ne. „Manželka je zdravotní sestra, takže ta ani nic nenosí. Dcery jsou skromné, moc toho nechtějí, maximálně sem tam něco ze stříbra," odpovídá.

V mnoha odvětvích se traduje takzvaná profesionální deformace. Sleduje tak klenotník šperky na lidech a přemýšlí, jak by se to dalo vyrobit? „Kouknu se, co lidé na sobě nosí, hlavně náušnice a prstýnky. Ale že bych přemýšlel, jak ty konkrétní šperky vyrobit, to se říct nedá," říká se smíchem. Lákalo ho někdy skočit na módní vlnu piercingů a věnovat se jejich výrobě? „Nikdy mě tyto šperky neoslovily. Navíc se dělají z chirurgické oceli, která potřebuje skutečně žhavý plamen," vysvětluje. Navíc se podle jeho slov nedá prakticky opravovat.

Zrovna klenotnictví patří mezi obory, které zahrnuje spoustu titěrné práce. Jak neztratit nervy při manipulaci se skutečně drobnými předměty? „Někdy to člověk rozdýchává hodně dlouho, když se nedaří," směje se.

Když to podle jeho slov nejde, je lepší nechat to na další den. „Proto si dávám delší termíny na výrobu nebo opravu šperků. Přes sílu to nikdy k ničemu nevede," vysvětluje trpělivě.