Že chce být kadeřník, to už tušil od momentu, kdy své sestře ostříhal nebo obarvil panenky. A dokonce odjel na zkušenou do New Yorku, kde dva roky pracoval. Nyní se vrátil do rodného Kolína. Popovídali jsme si s ním nejen o tom, jak se člověk k řemeslu dostane, ale také o tom, jaký je život v New Yorku a v čem jsou tamější zákazníci jiní od našich krajanů. Budete překvapeni, co jsme zjistili!

Kdy jste se rozhodl, že se stanete kadeřníkem?
U mě to bylo už na základní školy. Vždy jsem sestře stříhal panenky, nebo jí je minimálně obarvil fixou. Navíc mě bavilo chodit s mámou do kadeřnictví, celkově mě to zajímalo odmala. Stačilo mi podívat se na střih a už jsem to zkoušel na někom doma. Takže jsem už na základce barvil, učil se foukat vlasy a podobně.

Jaká byla reakce doma, když jste oznámil tohle rozhodnutí? Spráskl někdo rukama?
To ne, všichni byli nadšení. Když jsem se rozhodoval, jestli nepůjdu na chemickou školu, abych byl chemik, tak mi to naopak máma rozmlouvala. Ale je pravda, že mě prvák kadeřníka až tolik nebavil, protože jsme se učili holit břitvou a podobně. Ale postupem času, jak jsem třeba i začínal chodit na soutěže, jsem se do toho dostal.

Jak sledujete trendy, co právě letí?
Já si nemyslím, že to je o trendech. Důležité je, co člověku sedí a vyhovuje. Trend je dobrý jako výchozí inspirace, aby si člověk udělal bod, čeho se bude držet.

Dobře, ale když vyjde nový film, tak třeba chodí ženské nebo chlapi s tím, že to chtějí ostříhat, jako to má ten a ten herec. Nebo ne?
Vlasy by měly být hlavně co nejvíce přirozené, ne přehnané nebo přeumělkované. A hlavně ten střih musí člověku slušet, někdo třeba na nějaký nemá typ obličeje.

To o té přirozenosti mě zaujalo. Takže křiklavě modrá z devadesátých let se zatím nevrací?
Zatím ne. Ale proč ne, když to někdo chce a je na to typ?

S kým je složitější práce – s ženami nebo muži?
Ženy jsou náročnější. Občas si představují, že si přinesou obrázek a čekají, že to tak bude skvělé. Ale přitom je jasné, že jim to nebude sedět, protože na to nemají typ obličeje, nedovedou si to představit. Ale jak jsem říkal, je varianta, že se tomu člověk dokáže přiblížit. Takhle jeden čas frčely podkovy, podbarvení a podobně.

Máte pracovní zkušenost v New Yorku, kde jste působil jako kadeřník. Jak se přihodilo tohle?
Vždy mě zajímal New York a Amerika celkově. Jeden den jsem si na Facebooku všiml, že kamarádka žila v New Yorku. Sice jsem nikdy nebyl typ, že bych chtěl žít v zahraničí, ale když jsem byl v New Yorku s kamarády na dovolené, hodně se mi tamější životní styl zalíbil. Je to úplně jiné než v Čechách nebo Evropě celkově. Tak jsem se rozhodl, že vyjedu dělat kadeřníka do New Yorku.

Jak se shání v New Yorku práce?
Nejdřív jsem obešel asi milion kadeřnictví se životopisem a ukázkou prací. Není jednoduchá ani příprava předtím. Když chcete v New Yorku pracovat jako kadeřník, musíte mít od státu licenci. Že máte ukončenou školu, to nikoho nezajímá. Buď musíte absolvovat jejich kurz, který trvá tři roky, nebo doložit dokumenty o vzdělání tak, aby vám uvěřili, že to umíte a máte praxi.

Jak se pracuje tam, když to srovnáte?
Kadeřníci pracují na sto procent, stále na sobě makají, zdokonalují se. Práce je perfektní, nikdo si nemůže dovolit, aby byla nekvalitní.

Říkal jste, že život v New Yorku je těžký. V jakém smyslu?
Nikdo vám s ničím nepomůže. Jste odkázaný sám na sebe, nikdo si z vás nesedne na zadek. V Čechách můžete být největší borec, ale v New Yorku začínáte úplně odspoda. Navíc tam je taková konkurence, že když jeden vypadne, hned je na jeho místě někdo jiný. Když děláte práci, která vás baví, a máte peníze a zázemí, je to fajn. Když nemáte ani jedno, je to hodně těžké.

Je stigma, když člověk pochází z Evropy, potažmo ještě z bývalého sovětského satelitu?
Vůbec ne. Oni totiž absolutně netuší, kde nějaká Česká republika je. Nejsme ale země, která má úplnou ostudu, v určitých věcech máme dobré jméno. Na druhou stranu, když jsem tam potkal Čecha a čekal, že mi třeba pomůže nebo mě seznámí s místními poměry, paradoxně mě ještě více přirazil k zemi.

Slovanská soudržnost v cizině nefunguje?
Mám kamarády Čechy, kteří jsou fajn parta. Jde o to, že když potkáte cizího člověka a chcete poradit, tak nic nemůžete čekat. Každý jede na sebe. Říkají si, proč by měli pomáhat, když jim taky nikdo nepomohl.

Jací jsou Američani zákazníci, když to srovnáte s Čechy?
Ti chodí do kadeřnictví minimálně třikrát týdně, třeba na vyfoukání vlasů. Nebo umytí, oni si je doma sami neumyjí. Vyfoukání tam třeba vyjde na třicet dolarů, ale pro ně to nejsou peníze, raději si tu službu zaplatí. Také je základ, že tam nechávají dýška, které bývá kolem patnácti procent. To vám jde do kapsy a člověk si z toho může třeba nakoupit. V Čechách na tohle lidé nejsou zvyklí, nechají vám desetikorunu a myslí si, jak jsou štědří. Ale chápu, že tady je jiné situace kvůli finanční krizi.

Kdyby se někdo rozhodoval, jestli bude kadeřníkem, co byste mu řekl?
Je to povolání, které člověk už musí mít v sobě, musí mít nějaký potenciál. Chce to jít za svým a makat na sobě. Rozhodně to nekončí tím, že získáte výuční list a jste hotový kadeřník. Stále vznikají nové techniky stříhání, melírů, barvení, těch věcí je hodně. A člověka to musí bavit, musí mít vizi, jak toho druhého předělat, aby mu to slušelo. A pochopitelně ho to musí naplňovat, nesmí za tím vidět pouze jenom peníze.

Kadeřničina je práce, kterou nelze dělat nanečisto. Jak se vlastně kadeřník prostříhá?
Někde člověk musí začít. Třeba v obyčejné provozovně, kde se stříhá za padesát korun a chodí tam tisíc lidí denně. Když tam uděláte chybu, už ji neuděláte příště. Ale když ta služba stojí třeba tři stovky, tak tam lidé očekávají perfektní výsledek.

Kdo se stříhá nejjednodušeji? Muži a děti?
Já bych řekl, že nejtěžší je ostříhat muže, protože střih je precizní a je tam všechno vidět. U ženy se kvůli délce hodně schová.

Je výhodný být kadeřník - muž?
Určitě ano. Už jenom proto, že žena neudělá ženu tak hezky. Muž ji vidí jinak a chce ji udělat krásnou, aby se v tom cítila dobře.

Kromě toho, že pracujete jako kadeřník, jste také model. Máte tendence mluvit do úprav vlasů, když jste z oboru?
To určitě ne. Když mám práci jako model, tak jsem profesionál. Jste tam od toho, za co vás klient platí a ne, abyste si říkal, jak chcete učesat. Ale v České republice jsem se setkal i s tím, že kadeřníci na focení nic moc neumí a vlasy si musím dodělávat sám. To je dost smutné.

Říkal jste, že kadeřník se musí neustále zdokonalovat a učit se nové techniky práce. Co ale modeling? Jak se člověk vzdělává tam? Nebo to není potřeba?
Pracovat jako model nebo modelka je hodně náročně, New York je takovou Meccou módy, kam se sjíždějí ti nejlepší – fotografové, návrháři a podobně. Neustále na sobě musíte pracovat. Není to o tom, že jednou uděláte fotky a máte vyhráno. Každý chce uspět, jsou tam dost drsné podmínky, hlavně u holek. U kluků to je trochu jiné.

Čím je to u kluků jiné?
Oni mají rádi takový „cool" styl. Vše musí být v pohodě, přirozené, nic nepřehrávat. Když vás něco trápí, nesmíte to na sobě dát znát, emoce jdou pryč, je třeba zachovat profesionalitu. Modeling mi i hodně otevřel oči, protože lidé kolem branže mi hodně radili a říkali chyby. To je třeba i moje kamarádka a dlouholetá modelka Tereza Janáková. Ta mě hodně naučila o světovém modelingu.

Jaká je konkurence v modelingu? Co rozhoduje, když se člověk uchází o nějakou kampaň?
Konkurence je dnes dost veliká. To se ale netýká jen USA, ale i dalších měst spojená s módou – Paříž, Miláno, Tokio, Londýn. Před pěti lety vám stačil fototest a agentura si vás pod sebe vzala. Dnes v době krize si agentury vybírají, na castingu je tolik modelek a modelů, že je těžké práci získat. Hlavně čím je větší kampaň, tím to je složitější. Je to i o psychice, musíte tam jít s tím, že na to máte a věříte si, vydáte ze sebe tak maximum. Těch aspektů je ale více.

Zmínil byste nějaké?
Záleží, jaký jste typ, jak silný book máte, co vyzařujete. Za sebe můžu říct, že být přirozený a prezentovat se co nejlépe je cesta k úspěchu. Ale je to individuální a také hodně o štěstí. Kdo si myslí, že dělat modeling je o tom stoupnout si před foťák a usmát se, ten by se hodně divil.