Fotografie z hledáčku Petra Luska zaplnily takřka všechny prostory zámku, prostranství před budovou pak příchozími hojně okukovaná technika.
K vidění bylo portfolio závodních a asistenčních aut, čtyřkolek a motorek, se kterými KM Racing jezdí soutěže, jednou z nichž je právě nejobtížnější rallye Dakar.
Zraky příchozích lákal ostrý závodní kamion s šestnáctilitrovým motorem, který skončil třináctý a do něhož si mohli nasednout všichni od malých „závodníků" až po dospělé nadšence. Nechyběl ani vůz, v němž na Dakaru jezdí novináři a mechanici a z něhož se pořizují fotografie, nebo asistenční kamion, jeden ze dvou těchto vozů flotily, třetí nyní KM Racing staví.
Zkrátka kdokoli chtěl, mohl si prohlédnout to, co na záběrech televizních kamer většinou vidět není. A také popovídat s úspěšnými účastníky rallye, kteří na dotazy ochotně odpovídali, podepisovali plakáty a s příchozími se fotili. „Každý rok představujeme KM Racing veřejnosti. Snažíme se ukázat, co vůbec děláme. V Ratboři byl jeden den této prezentace," vysvětlil Martin Macík, úspěšný pilot Dakaru, konstruktér vozů a manager týmu v jedné osobě.
Fundovaným moderátorem byl v Ratboři Vlasta Korec, který má osobní zážitky z účasti na Dakaru právě s tímto týmem.
Martin Macík, pilot, konstruktér vozů a manager týmu
Martin Macík měl a má na Dakaru měl řadu funkcí. Je úspěšný pilot, konstruktér a manager týmu. „Každá role byla zajímavá, ale v současné době se moc rád zaobírám stavěním aut," říká.
Závodní vůz, tedy auto, které nelze nikde koupit, postavil od šroubku. Ale rozhodně ne sám, jak dodává. Pracuje na něm 11 lidí sedm měsíců. Když se jeho vůz v rallye vrací, občas s prasklým čelním sklem, sem tam pochroumaný, protože se někde cestou položil na bok, je podle svých slov spokojený.
„Je úplně jedno, jestli je, nebo nebí porozbitý, strašně důležité je, že ho vidím v cíli. A hlavně když klukům nic není, což bývá v 99,9% případů, protože ten kamion je přece jen bezpečný, ale oddychnu si," říká. „Pak už nastává pracovní část. To čekání je nejhorší," dodává.
Jeho nejúžasnější závodnický okamžik na Dakaru je vždycky cíl. Nejlepším je čtvrté místo v roce 2010 v Jižní Americe. „Když to někdo z našeho týmu překoná, budu jedině rád," usmívá se.
Domovem Martina Macíka jsou Sedlčany, nicméně ke Kolínu má vztah z mládí. „Vyučil jsem se tiskařem, za minulého režimu se část mých kamarádů vyučila v OTK, já pracoval v Praze v Polygrafii. V současné době tam mám spoustu kamarádů. Svého času, na začátku 90. let, jsem v Kolíně podnikal, jezdil jsem tam velmi často," popsal Martin Macík.
Petr Lusk, fotograf
Petr Lusk. Fotograf ověnčený mnoha cenami, byť jeho občanské povolání je úplně jiné. Fotí zhruba od roku 2001. Nejdřív klasickou rallye. „A když už tam nic víc nešlo dokázat, pustil jsem se tohohle obr dobrodružství jménem Dakar. A dostal se k úžasné partě těchto kluků," dodává. Jezdí s nimi už sedm let.
„Je to opravdu droga. Projet tu trať, vidět to, zažít to a v cíli udělat fotku, kdy všichni slzí a jsou dojatí a šťastní, že to dokázali. To je to nej. Pak si rozlámaný na kaši říkám, co já jsem tu dělal? Ale vjemy, zážitky a atmosféra závodu vyhrává na plné čáře," přiznává se.
„Proč nefotíš ženy? Proč fotíš kamiony a opotřebované chlapy?" zazněla od Vlasty Korce otázka přímo na tělo. „Prostě mám úchylku do aut. Občas i holky vyfotím, ale ty mi tolik nevlezou pod kůži jako tahle divočina Dakaru," zněla se smíchem odpověď Petra Luska.
Vlastimil Vildman dakarský pilot
Úspěšný pilot Vlastimil Vildman seděl v Ratboři vedle svého vozu, se kterým absolvoval Dakar 2014. Kdy byl za jeho volantem nejšťastnější? „I začátek je krásný, když se člověk dostane do atmosféry. Spousta úžasných lidí, kteří tomu úžasně fandí. Asi nejzajímavější a nejúžasnější je ale, když se člověk dostane k cíli. Je unavený, má toho dost, ale řekne si, že to zase dokázal," popsal své prožitky ze závodu, kde stále funguje duch far play.
„Když se jedná o zdraví nebo je potřeba pomoct, pomohou snad všichni. Když někdo pomáhá někomu v nouzi, čas, který strávil pomocí, se v závodu odečítá," vzpomněl Vlastimil Kalina. Spolu s týmem KM Racingu letos několikrát pomáhal třeba při zapadnutí do rokle, roztahoval ale i konkurenty, kterým auto nestartovalo. Zapadlých osobních aut, kterým tým pomohl, bylo takřka nepočítaně.
Josef Kalina, navigátor
Nejpříjemnější okamžik je pro dakarskou navigátorskou legendu Josefa Kalinu moment, kdy se po celodenním trápení projede cílem. „Člověk se může napít, svléct z kombinéz atd. A pak najednou zjistí, že noc bude hrozně krátká," popisuje.
Navigátor má při dakarské rallye při ruce tři věci. Knížečku pro příslušnou etapu závodu, která čítá 30 až 100 stran a kterou poprvé vidí večer před startem etapy. K tomu počitadlo kilometrů. „To mi musí hrát dohromady s itinerářem. Pak mám něco jako GPS, ale ukazuje jen azimuty, v podstatě takový veliký kompas. Až když se přiblížíme k nějakému bodu, začne ukazovat to, co běžně GPSky v autech," popisuje Josef Kalina. Nejpodstatnější je tedy u navigátora jeho hlava, která to všechno musí dát dohromady, sledovat krajinu, terén, říkat pilotovi, co má dělat, a snažit se, aby se co nejméně bloudilo.
Jenže to jaksi není vždy tak úplně jednoduché. Na pouštní trati logicky nejsou značky, organizátoři vytvoří trasu, kterou navigátor sleduje jen na obrázcích, které často nejsou všeříkající. Takže o tom, jak etapa dopadne, často rozhodne právě bloudění, či nebloudění.
Josef Kalina toho na Dakaru zažil mnoho. Má za sebou i zážitky s teroristy, kteří chtěli posádce vzít auto. A o bloudění pouští by toho mohl navyprávět stovky stran. Jak sám říká, není dokonalých navigátorů. Jsou jenom špatní nebo o trochu lepší. „Každý navigátor zažil tu hrůzu, kdy najednou neví co udělat. Další členové posádky na něj tak nadějně hledí, že to nějak vymyslí," popisuje těžké chvíle.
„S GPS se navigace výrazně zlepšuje, na druhou stranu se závod hodně zrychluje. Už tolik nezáleží na hledání cesty jako na přesném držení se popsané cesty. Ve starých časech jsme měli jen jeden špatný kompas nebo buzolu a s tím jsme se museli na poušti nějak vypořádat," vypráví.
„Často se v Africe jezdilo v noci, což je úplně nejhorší. Takových vzpomínek mám asi tak 150, kdy jsem v noci naprosto nevěděl, jestli jedeme na sever, nebo na jih, doprava, nebo doleva, kde by prostě ta správná cesta mohla být. Vždycky jsme se s tím ale nějak vypořádali," pokračuje ve vyprávění. Není asi třeba dodávat, že v takovéto chvíli je navigátor ten nejdůležitější člověk, který v autě závodí.
Josef Kalina nyní píše knížku o zážitcích z Dakaru. Čtenáři se v ní dozvědí spoustu zážitků právě z pouštního bloudění. Často nočního. „Drže mi palce, abych knížku někdy dokončil," směje se autor. Píše ji už asi tři roky. Ale určitě se dočkáme.