Mnohdy se zdá, že starší osamělí lidé jsou se svým stavem vyrovnáni, ale ve skutečnosti trpí častěji než jiní melancholickými náladami. Někteří z nich získávají rysy, kterým se dříve říkalo staromládenectví nebo staropanenství.

Nicméně život osamělých mužů a žen bývá velmi intenzivní a v některých případech jsou to dokonce právě osamělci, a někdy dokonce osamělí podivíni, kteří byli s to pohnout světem zase o kousek dopředu, kteří byli s to rozdávat teplo vzájemnosti a být prospěšní úplně cizím lidem. Jsou-li harmoničtí, jejich srdce nebývá omezeno malým počtem lidí v rodině, ale otevírá se, dalo by se říci, světu. Toto otvírání se může dít v bezprostředním kontaktu s lidmi, například formou pečovatelské činnosti a jiné konkrétní pomoci.

Je známo, že věkem se skutečně utvrzují některé způsoby chování a také životní styl. Dochází k jakémusi „zacementování“, snižuje se schopnost dlouhodobějších změn, iluze, že by osamělého člověka zvyklého na svůj řád někdo pouhým citem změnil, zůstává skutečně iluzí. Proto je otázka, zda hledání partnera je opravdu tím pravým naplněním posledního úseku životní cesty, neboť koneckonců nalezení „toho druhého“ přece není otázkou chtění, ale jakéhosi druhu milosti.

Možná, že by bylo rozumnější rozvíjet svůj život, třeba v osamělosti, prostřednictvím práce a lidských kontaktů a k případnému setkání s partnerem zůstávat otevřený.