VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 4. díl

Praha - Můj milý dení(č)ku, tak mi to pěkně utíká. Je čtvrteční ráno. Svítá. Chystám se na další ranní porci, a tak jsem si řekl, že napíšu pár řádků, než vyběhnu. Schválně, na co budu takhle po ránu myslet. Napadá mne, že utekl další týden a do startu toho závodu v triatlonu už zbývá jen 70 dnů.

13.4.2012
SDÍLEJ:

Jiří Macek po pěti kilometrech a výběhu do sedmého poschodí.Foto: Hana Macková

Možná bys řekl, že to ještě hodně dnů, ale není. Musím se přiznat, že už mne napadlo, že běhání nebude to jediné, co musím natrénovat. Je tu ještě plavání a kolo. A to je docela kámen úrazu.

Představ si, milý dení(č)ku, že jsem včera prohledal celý svůj šatník a našel jsem kdeco. Třeba neoprénový oblek, ve kterém jsem kdysi plaveckou část triatlonů absolvoval. Jenže jsem ho nezapnul, nějak jsem zeširokovatěl. Ale to je fuk. Nechci ho. Je to jen vzpomínka. Zatímco mistrům plavcům neoprén pomáhal k rychlému pohybu, mne pomáhal se neutopit. Nadnášel mne. Tak „silnou“ stránkou moje plavání vždy bylo. Hlavně to uplavat. O tom, jak jsem se v těch rybnících na závodech plaval, ti napíšu někdy příště.

Ale plavky jsem nenašel. Jen takové ty trenýrkovské, široké. V tom ale plavat nebudu, to bych byl za blázna. Musím mít klasické plavky. Takové plavecké slipečky. Takové, kterým se moje děti smějí.

Dení(č)ku, ale teď to hlavní. Kolo. Mám dvě. Horské a silniční. Obě byly v dobách svého zrodu docela kvalitní. Jenže mám je už asi mnoho let. A tak jistě pochopíš, že moje horské kolo je prehistorickým strojem. A moje takzvaná silnička, to znamená silniční kolo, na kterém bych měl jet ten závod, je dení(č)ku staré snad patnáct let. Slyšíš dobře, patnáct! Nevadí, říkám si, ujedu to i tak. Jenže nastal problém. Vlastně, milý dení(č)ku, těch problémů nastalo hned několik.

Když už se mi totiž podařilo tuhle kolo vytáhnout ze sklepa, dlouze jsem ho láskyplně pozoroval. A pak jsem si uvědomil realitu a zíral jsem, zíral a zíral.

Asi takhle, milý dení(č)ku: Pak jsem si ale začal uvědomovat realitu všedního dne. A najednou mi těch sedmdesát dnů do závodu připadá strašně málo.

Pominu obrovskou vrstvu zaschlého prachu všude, kam se mohl na kole dostat. Pominu ztuhlý řetěz, netočící se kolečka v přehazovačce, vylomený zub na převodníku, zadřené brzdy. Ke všemu jsem zjistil, že obě galusky jsou zpuchřelé. Fakt, úplně.

Já ti, milý deníč(k)u, seděl na bobku v tom sklepě, a jak jsem to kolečko pozoroval, bylo mi smutno. Napadlo mne, jak jsem takové krásné stvořeníčko mohl nechat tak zestárnout.

Jenže na tomhle se fakt jet nedá. Ale…

…ale náhodou mi náhodně zavolal kamarád fotograf a cyklista Václav Vopat. „Čtu tvoje dení(č)ky,“ říká. „Možná se utkáme, nic zrovna nefotím, tak si to rozdáme. Ten závod pojedu taky. Ve vodě mi sice uplaveš, ale já tě dojedu na kole a ty mi pak zase utečeš na běhu,“ má jasno.

Že se s ním uvidím, z toho mám fakt radost. Jenže mne v tu chvíli napadlo to zaprášené kolo. „Vašku, já sice běhám, ale taky je v tom závodě nejdůležitější jízda na kole.“ A popsal jsem mu můj zaprášený stroj, ke kterému jsem ztratil najednou důvěru. „Budu muset jet asi na tom horským. A je to 110 kilometrů, to mne zabije,“ špitl jsem. Jenže, milý dení(č)ku, co pak ten Vašek řekl, mne tak potěšilo a, že jsem se oblékl, vzal tenisky a z radosti jsem uběhl nad plán 15 kilometrů. Běžel jsem v to úterý až do tmy. Běžel jsem pořád a dokonce jsem si dal i pár rychlých úseků.

„Já ti kolo půjčím, je to sice tréninkové, ale třeba ti sedne,“ řekl Vašek to, co mne tak povzbudilo. Řekl mi to v úterý a od té doby mám strašně dobrou náladu. Strašně moc dobrou.

Ještě k tomu plavání, dení(č)ku. Já se ti začal otužovat. Kdo ví, jak studená bude voda v tom rybníku, kde se plave. Tak aby mne to nepřekvapilo. To otužování spočívá v tom, že večer, když jdu spát, tak se sprchuji. A na závěr pustím studenou vodu. Na moje tělo. Ale úplně studenou. Fakt. Ani trochu teplé v ní není. Na deset vteřin. No, na osm. Takový jsem frajer. Už jsem to takhle udělal včera. To jsem borec, co?

Je páteční ráno, v rádiu pípla půl sedmá, dopisuju dnešní dení(če)k, musím běžet…

Čtěte také: 
DOPIS JIŘÍHO MACKA: Vážený pane herče Jane Třísko
Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 1. díl
Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 2. díl
Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 3. díl

Máte-li chuť, napište autorovi na e-mailovou adresu: jiri.macek@denik.cz, co si o dení(č)ku, o jeho běhání myslíte? Můžete mu poradit, můžete mu vyčinit, můžete takřka všechno. Prostě napište, co vás napadne. Autor se na vaše myšlenky těší…

Autor je šéfredaktorem Deníku, region Praha + střední Čechy

Autor: Jiří Macek

13.4.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto
7

Mezi taxikáři v Kolíně vládne strach a nervozita

DOTYK.CZ

Chyťte doktora! Nemocnice kupují lékaře už během studia

Petra Janů s kapelou Amsterdam zabalila své písničky do rockového hávu

Kolín /FOTOGALERIE/ – Po několika letech se do kolínského městského společenského domu poslední únorovou středu vrátila několikanásobná Zlatá slavice Petra Janů.

TIP NA VÍKEND: Pobavte se na masopustu

Kolínsko – Tento víkend bude patřit masopustům. Kam se vydat na průvod maškar?

Sanace chemikálií v Molitorově začne letos

Kouřim – Výběrové řízení na zhotovitele sanace areálu bývalého podniku Strojobal Kouřim – Molitorov je téměř u konce.

Pivo z Kutné Hory bude k ochutnání v dubnu

Měšťanský pivovar v Kutné Hoře zahájil tu nejvíce očekávanou činnost. Přesně 20. února se zde začala vařit první várka piva.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies