VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Literární soutěž studentů o EU: do redakce přišla více než stovka příspěvků

Střední Čechy - Když jsme vyhlásili Literární soutěž na téma Evropská unie, nevěděl jsem, co mám očekávat. Jaký bude zájem ze strany jednotlivých škol v Praze a v celých středních Čechách. Jak zareagují školáci na toto, na první pohled, nezáživné téma pro studenty?

13.5.2014
SDÍLEJ:

Ilustrační fotoFoto: Deník/archiv

Počáteční rozjezd byl pomalý, a tak trochu jsem se obával, kolik studentů se pokusí něco napsat. Jenže jak se blížil čas uzávěrky, najednou nám do redakce začaly chodit spousty příspěvků. Nakonec jich byla stovka.

Když jsme jednotlivé práce posuzovali, mnohdy jsem se usmíval. Možná naivitě, možná i stylu, jakým ony myšlenky dokázali studenti poslat na papír - či vlastně do počítače. Když jsme si ale jejich práce četl podruhé, najednou jsem se zarazil. Bylo v nich množství zajímavých myšlenek, názorů. A najednou jsem si uvědomil, že těm, kteří usedli k počítači a napsali svůj příspěvek, se musím hluboce uklonit. Ne jen těm, kteří nakonec vyhráli byla to soutěž, někdo vyhrát musel ale i těm „posledním", kteří třeba od poroty nezískali příliš mnoho bodů.

Chci všem poděkovat za jejich čas, myšlenky, názory. Bylo to moc prima. Všem autorům děkuji za jejich čas a zájem. A vítězům pochopitelně gratuluji. Tím absolutním v rámci krajského kola se stala Helena Böhmová z Kutné Hory. Ta postoupila, spolu s druhým Jakubem Černým z Gymnázia v Novém Strašecí, do celostátního finále. A tam porotu nejvíce zaujal Jakub Černý - stal se absolutním republikovým vítězem. Všechny práce čtěte ZDE.

Literární soutěž studentů středních škol na téma Evropská unie - celkové pořadí ve Středočeském kraji.

Literární soutěž Naše Evropa.

Práce vítězné studentky: V kůži europoslance

Podpatky mých bot hlasitě klapaly po chodníku, ale ve všem tom ruchu se tento zvuk naprosto ztrácel. Vlastě ani já sama jsem ho nevnímala. Měla jsem totiž hodně naspěch. To je ale pro lidi mého postavení naprosto běžné. Vlastně si ani pořádně nevzpomínám, kdy jsem šla rychlostí, která by nepřipomínala běh. Obloha byla zatažená a měla ocelově šedou barvu, jako před přicházející bouřkou. Vál silný vítr a cuchal všechny ty vlajky, které visely na vysokých stožárech přede mnou. Kdyby to nedělal, určitě bych si známek bouře vůbec nevšimla. Počasí pro mě nebylo důležité ani v nejmenším. Neměla jsem čas řešit něco tak obyčejného jako je počasí. Času mám totiž málo a čas jsou peníze.

Když jsem vstoupila do budovy, zalilo mě příjemné teplo. Věděla jsem, že je to přesně 23°C, tedy taková teplota, kterou Evropská unie předepsala jako běžnou, obecně užívanou a pro lidský organismus nejpříjemnější. Jak jsem procházela chodbami, pohled mi sklouzl na koberec. Okamžitě mi v hlavě vyskočily desítky údajů směrnic zabývající se problematikou koberců. Konkrétně tento typ, Almsted, nízký vlas, barva bouřková šeď s vetkanými bílými pramínky, které už dávno nebyly bílé. Vůbec mi nepřipadalo zvláštní, že dokážu přesně popsat pouť tohohle kusu koberce z výrobny až sem, ale nemám nejmenší tušení, jestli včera pršelo, nebo svítilo slunce. To přece nebylo v žádné vyhlášce, jaké má být správné počasí, aby vyhovovalo evropským směrnicím. Nebylo to v oblasti mého zájmu. Zatím. Otevřela jsem dveře kongresového sálu, posadila jsem se na svoje místo a zaposlouchala se do návrhu nového zákona.

„… a proto se musíme pokusit zákon o normalizaci děr v Ementálu prosadit, protože právě teď jsou po celé Evropské unii klamány miliony spotřebitelů, kteří nemají ani nejmenší tušení o podlých úskocích ze strany výrobců. Jsou zde jakékoliv dotazy, které bych mohl zodpovědět? "

Nikdo nic neřekl. Chvíli trvalo, než spícím poslancům došlo, že řeč skončila a bude se hlasovat. Na tabuli přede mnou se objevil výsledek hlasování.

„529 pro, návrh byl přijat. V platnost vejde k 1. lednu 2015", oznámil mladý úředníček, jehož jedinou prací bylo vyhlašovat výsledky hlasování, ačkoliv číslo právě zářilo obrovským zeleným písmem před zraky všech přítomných. Ale další z evropských vyhlášek přikazovala, že ve všech sálech, kde probíhá jakákoliv politická diskuze, o jejímž výsledku bude nutné hlasovat, musí být přítomen člověk, který bude výsledek vyhlašovat.

Všichni zatleskali, to je zavedený tradiční postup. Vždy, když se nějaký návrh přijme, poslanci zatleskají.

Jaký to má smysl, normalizovat díry v Ementálu? Tato otázka mě nevyhnutelně napadla, ačkoliv jsem dala vyhlášce zelenou. Brzy jsem ale nepříjemné myšlenky zapudila. Evropská unie přece usiluje pouze o zlepšení životní úrovně svých občanů. Ano, tak to je.

Mezitím se za pult postavil jiný poslanec. Byl vysoký, s postupující lysinou a velkými brýlemi.

„Dobrý den, dámy a pánové. Už delší dobu, po rozsáhlých výzkumech a dlouhodobé spolupráci s Evropskou potravinářskou inspekcí jsme došli k alarmujícím závěrům v oblasti zakřivení salátových okurek…" Přistihla jsem se, že počítám okenní tabulky, do kterých bubnoval déšť. Zakřivení okurek? Jak může zlepšení zakřivení okurek vylepšit lidem život? Dobrá, můžeme je sice vypěstovat tak, aby měly dokonalý aerodynamický tvar, ale k čemu to? Absurdita toho návrhu mě začínala pobuřovat. Lidé přece očekávají, a dokonce jsou přesvědčeni o tom, že se v Bruselu řeší skutečné problémy, které normálního člověka opravdu zajímají a mají schopnost alespoň do jisté míry zvednout kvalitu života.

Poslanec zaníceně pokračoval: „Těmto problémům můžeme předejít vyvinutím speciální formy, ve které se budou okurky pěstovat. Materiál na takovou formu musí přesně odpovídat směrnicím schváleným zde v Bruselu. K vyvinutí takového materiálu budou použity finance z fondů Evropské unie…" Jak jinak. Evropské fondy jsou nevyčerpatelné a vždy připravené posloužit k veřejným účelům.

A dost. Tohle už nebudu dále poslouchat.

„Jsou zde jakékoliv dotazy, které bych mohl zodp…" Poslanec se zarazil, když uviděl moji ruku třepající se vysoko ve vzduchu, aby ji nikdo nepřehlédl. Vyvolalo to všeobecné překvapení. Bylo na čase chopit se iniciativy a začít řešit důležité věci. S odhodláním jsem přešla k řečnickému pultíku. Déšť stále bubnoval do oken.

Helena Böhmová, studentka Církevního gymnázia v Kutné Hoře

2. místo: Český vlastenec hrdým občanem EU?

Víte, když se řekne Evropská unie, mnoha lidem se tady u nás v české kotlině vybaví vykutálení úředníčci v Bruselu, co nám zakázali pomazánkové máslo, zavedli normy nařizující správnou zelenost okurek a zakřivení banánů; zkrátka ti druzí, co nám furt kafrají do toho, jak tady máme žít. Dovolte mi nemístnou otázku: A není to krapítek jinak? Nahlédněme pod pokličku všeobecně panujícího euroskepticismu perspektivou prachobyčejného studenta. (Předpokládám znalost faktů, neboť právě neinformovanost vede k mylným závěrům, a nabízím nad nimi zamyšlení.)

Evropská unie… To je taková stará parta výletníků - mimochodem dost nesourodá skupinka - kteří se v padesátých letech dvacátého století vydali na společnou pouť vstříc lepším a bezpečnějším zítřkům. Postupně se tahle partička rozrůstala - cesta k zářnější budoucnosti zněla dobře - a zvyšovaly se její ambice posouvající cíl dál a dál. Avšak co hlava, to jiný směr a jiný cíl. Nyní stojíme na rozcestí a dohadujeme se, kam dál, jestli pokračovat, či zdali se raději nevrátit. (Vydat se cestou užší spolupráce k postupné federalizaci, nebo se vrátit k pouhopouhé obchodní spolupráci?) Jisté je jediné - rozcestí nebývá cílem.

Evropa! - Matka civilizace. Po milénia jsme to byli my, Evropané, kdo stál v čele pochodu historií, kdo určoval trasu a tempo. Nyní však Stará dáma ztrácí dech. Oslabená starými křivdami, spoléhající se na zašlou slávu upadá do šedi průměru, zatímco otěže světového spřežení přebírají jiní. Evropa se potácí v žabomyších sporech - ráda by se opět chopila dirigentské taktovky, jenže se jí rozpadá vlastní orchestr. Idea jednotné Evropy se drolí pod nánosem předsudků a oněch (dávno zapomenutých?) křivd.

Těsnější semknutí obyvatel evropského prostoru naráží na historické kostlivce v našich skříních a bezskrupulózní do sebe zahleděný boj o moc na vlastním kousku evropského pískoviště. (Hlavně si nahamounit co nejvíc pro sebe. Budoucnost není naše starost! Dohlédneme jen na okraj vlastního volebního období - víc nás nezajímá…) Zuřivě si rozšlapáváme bábovičky a žalujeme 
u Velkého bratra za oceánem 
v naději, že jeho pohár trpělivosti je bezedný a jeho ochota bdít nad mnohem starší, ale slabší sestrou, je nekonečná. (Naše snahy v geopolitickém měřítku vyznívají tragikomicky v kulisách vlastní nejednoty.)

Vraťme se ale k nám do teplé středoevropské kotlinky, do níž se z Bruselu kutálí hory zlaťáčků, bez kterých by nestála dětská hřiště, nestavěly by se (nekvalitní) silnice a věda se školstvím by živořily s ještě hubenějším rozpočtem… Bez kamarádíčkování se s ostatními Evropany by nám do Chorvatska nestačila občanka a o nějakém fušování do záležitostí přesahující naše hornaté hranice bychom si mohli nechat tak maximálně zdát. Naši představitelé se v Bruselu naparují, tu udělají pukrle před tímhle, tu poklonu před tamtím, pak přijedou domů, zvolají „Národ sobě!" a zuřivě hrozí pěstičkou směrem k tomu proklatému mocichtivému Bruselu, jako bychom nebyli jeho součástí, jako bychom se nedrali do jeho spárů, a jako bychom neměli mnohem více než zasloužený podíl na jeho chodu…

(Možnosti našich zástupců 
v Bruselu přesahují náš význam nevýznamného srdce Evropy, jen posunout naše sebestředné chápání udatného národa českého do (aspoň) evropského kontextu a vytvořit další pěkně hlubokou lví stopu 
v cestě evropskými dějinami. Záleží jen na nás, jestli se vydáme na cestu. Někteří už vyšli. A pozor (!) nejsme nepostradatelní, čekat nebudou.)

Rád bych se jednou dočkal dne, kdy ve světě s hrdostí prohlásím: „Jsem občanem (ano, Té) Evropské unie," ale v jádru budu stále Čechem… A ještě hrdějším Čechem, protože budu vědět, že je ta naše kotlinka součástí něčeho velkého. Protože tyhle velké věci pomůžou právě těm nejmenším.

Věřili byste, že jsem býval euroskeptikem?

Jakub Černý, student Gymnázia J. A. Komenského v Novém Strašecí

3. místo: V kůži europoslance

Začalo to jednoho krásného dne, když jsem šel do restaurace na oběd. Spolu se mnou šli i mí dva dlouholetí kamarádi, kteří chtěli něco prodiskutovat. Vešli jsme do restaurace a usedli. Můj starší kamarád Petr začal s konverzací a povídá: "Kamaráde, máme pro tebe jednu zajímavou informaci. Možná se ti to nebude líbit a asi to pro tebe bude šok ."

Kamarád Petr mi sdělil, že jsem se přihlásil do jistého vědeckého výzkumu a že si po něm nebudu nic pamatovat. Výzkum se týkal zkoušky nové technologie, která prý údajně změní život k nepoznání.

Dva roky jsem o sobě nevěděl a můj život se skutečně změnil. Stroj, který na mně zkoušeli, se jmenoval Nové já.

Po dvou letech jsem se stal díky této vědecké vymoženosti europoslancem a že mám udělat jeden hlavní úkol. Měl jsem obrovský strach, nevěděl jsem co a jak dělat, kde mám začít? Byl jsem zkrátka v koncích. Přátelé mě ujišťovali, že všechny výzvy zvládnu a mám na to být někým. Takhle začal můj první den nového života. Hned jsem začal přemýšlet, co udělám a co hlavně musím udělat. Přátelé mi totiž řekli, že mám velmi důležitý úkol a bude záležet jen na mně, abych to udělal dobře.

Tudíž jsem začal vypracovávat návrhy, které by měly ovlivnit lidi. První návrh byl zvýšit platy těm, kteří se šíleně dřou a mají z toho hrozně málo a ještě riskují svoje zdraví. Druhý návrh byl zřídit centra ve všech zemích Evropy. Tato centra by obsahovala místnosti pro školy, zdravotnictví, služby a podobně.

Měl jsem záměr, aby to prospělo mnoha lidem. Když jsem zpracoval první téma, padala na mě velká únava, ale vytrval jsem a pokračoval v práci na svém cíli. A povedlo se mi zpracovat obě témata projektů, že jsem se vydal hned další den do Evropského parlamentu.

Jen jsem vešel do budovy, tak se všichni na mě udiveně dívali. Kráčel jsem si přímo do parlamentu a usedl na místo. V parlamentu byli vyvoláváni lidé, kteří měli přednášet. Po té jsem přišel na řadu já a vystoupil jsem na pódium. Asi po dvou minutách ke mně přišla ochranka a vyvedla mě ven ze sněmovny.

Vůbec jsem nevěděl , co se děje a křičel jsem: "Co to děláte, nechte mě být, nic jsem neprovedl." Ochranku to zřejmě nezajímalo. Hned nato mi volá přítel Petr, s kterým jsem seděl v restauraci a vysvětluje mi, že došlo k nedorozumění a k chybě.

Řekl mi, že jsem se sice dostal do sněmovny, ale bohužel jen jako pomocná síla a žádný europoslanec. Stala se chyba taková, že měli v projektu zařazená dvě stejná jména a někdo se jmenoval jako já. Tak jsem se vydal se smutkem ke dveřím a chtěl jsem odejít.

Zastavil mě jeden významný člověk a přečetl si mé projekty, které jsem nechal na stole. Pán byl tak udiven, že mě za rok dostal na místo europoslance. Teď žiji spokojený život, moje projekty dopadly na výbornou a už se jen můžu radovat , co bude dál. Jestli v budoucnosti budu stejně úspěšný jako teď.

Filip Bařina, student SOŠ v Čelákovicích

Autor: Jiří Macek

13.5.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.

Nová cisterna pomůže při extrémním suchu

Ilustrační foto.

Krátce: Zalešany kopou kanalizaci

DOTYK.CZ

Největší poslanečtí snaživci? Na špici jsou Kalousek i Okamura

Už více než dvě stovky zákonů předložili současní poslanci. Sice jich protlačili jen 26, ale nesmutní z toho. Hlavně, že jsou vidět.

Kmeny uřezaných stromů zůstaly čnít dva metry nad zemí. Proč?

Kolín /FOTOGALERIE/ - Proč? A proč takto? To jsou otázky, které si pokládají kolemjdoucí při pohledu na pařezy zbylé po pokácených stromech v ulicích Kolína. U autobusového nádraží například zmizelo celé stromořadí lemující ulici Dukelských hrdinů.

O titul krajského sportovce se ve středu rozhodne v Mladé Boleslavi

Střední Čechy – Prestižní anketa Nejúspěšnější sportovec směřuje do krajského finále. Výsledky budou odtajněny ve středu 29. března v Mladé Boleslavi.

Kandidáti na krále Kolínského majálesu se představili studentům

Kolín /FOTOGALERIE/ – Měsíc před začátkem Kolínského majálesu měli kandidáti na krále šanci představit se veřejnosti. „Zahřívací" část majálesu, tedy warm-up, se odehrál v kolínském baru Pod Hodinami.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies