MISS KOLÍNSKA

Bushgjokaj Edvina, 2. A


Každoročně se v kolínském divadle pořádá soutěž krásy „Miss Kolínska", které se účastní dívky od 15-20 let. Výherkyně dostávají různé ceny a poukazy, vítězka si také odnese poukaz na zájezd do zahraničí.
Právě se nacházíme v městském divadle v Kolíně. Divadlo je jako každý rok plné diváků a rodinných příslušníků soutěžících. Teď, pár minut před zahájením, se pohybuji v šatně dívek. Ptám se, jestli jsou připravené a jak zvládají trému. Dívky dokončují své poslední přípravy před soutěží. Češou se, líčí, oblékají a opakují sestavu na své zahájení.
Za chvíli si půjdu sednout do křesla mezi diváky. V první řadě zasedla porota, která se skládá z deseti členů. Mezi nimi sedí například starosta Kolína Vít Rakušan, známý Tomio Okamura a zakladatelka této soutěže Gabriela Šubotníková. Na podium přichází vždy usměvavý moderátor Vlasta Korec, který každým rokem tuto soutěž uvádí. Už nastupují všechny dívky a na začátek nám předvádí svoji taneční sestavu, kterou nacvičily společně s Vlastou.
Záhy na podium přichází prvních pět dívek, které odpovídají na vylosované otázky. Po ukončení první části přichází na řadu „volná disciplína". Dívky mají možnost ukázat svůj talent. Většinou tancují různé taneční styly, jako jsou např. latinsko-americké tance a aerobic. Na řadu přichází poslední disciplína, na kterou se určitě těší řada přítomných mužů, a tou je promenáda v plavkách. Mezi diváky se ozývá křik a fandění - to určitě dívky těší.
Závěrečná část se chýlí ke konci. Dívky vypadají jako princezny, všechny se totiž převlékly do krásných společenských šatů. Napětí u slečen stoupá, za pár minut se zjistí, která z nich bude letošní miss pro rok 2012. Na podium přichází členové poroty a vyhlašují první tři vítězky, k tomu i miss sympatie.
Celá tato soutěž byla velmi zajímavá a doporučuji, aby se příští rok přihlásilo co nejvíce dívek. Už se moc těším a jsem zvědavá, která z místních krásek si vyzkouší třpytivou korunku…

Ukázky výcviku psů

Dominika Císařová, 2. A

Čtvrtého června jsem se dostavila i se svojí fenkou Belou do týneckého Marina. Společně ještě s několika členy našeho týneckého cvičáku jsem předvedla ukázku, ve které moje Bela ukázala svou vytrénovanost. Nejdříve jsme si všichni stoupli do řady s pejsky pěkně u nohy a naráz jsme dali povel: „Štěkej!" Tímto štěkotem naši pejsci týnecké žáky pozdravili a už mohl začít náš program.
Nejdříve začaly ukázky té nejzákladnější poslušnosti. To znamená: sedni, lehni, zůstaň,… Koukla jsem, jak to týnečtí žáci sledují, a kupodivu ani nedutali. Někteří pejsci z toho všeho byli trochu zmateni a asi se ptali: „Proč na ně kouká taková spousta lidí?" Ale pak se vzpamatovali a pečlivě prováděli ty cviky, které jim jejich páníček přikázal. Po odcvičení základní poslušnosti, přišla na řadu malá ukázka obrany a aportování různých předmětů. Pejsek, který předváděl obranu a aportoval, byl dokonale vycvičený. Svému pánovi ochotně přinášel nejrůznější předměty: od normálního aportu, přes botu, až láhev od piva.
Na závěr si žáci mohli naše pejsky pohladit a klást nám otázky ohledně výcviku pejska a starání se o něj. Čekala jsem, že o toto nebude žádný zájem, ale velmi jsem se spletla. Děti se na nás přímo nahrnuly a každý z nich si chtěl pohladit alespoň nějakého chlupáčka. Nakonec jsme zodpověděli ještě pár dotazů a ukázky výcviku psů skončily.
Celý den panovala zatažená obloha s občasným prosvitnutím slunečných paprsků. Děti na konci odcházely s úsměvem na tváři a myslím, že hodně z nich teď bude chtít začít s výcvikem nebo bude chtít mít svého vlastního pejska.

Velikonoce

Michal Čech, 2. B

Není to tak dlouho, co se u nás v regionu konaly Velikonoce. Já jsem to viděl jako super příležitost k tomu zažít nějakou zábavu s kamarády a přitom si vykoledovat nějaké to vajíčko, posilnit se lampičkou alkoholu nebo si vydělat nějakou tu kačku. Ovšem realita byla úplně jiná - trošku jsem zaspal své vrstevníky a vstal jsem takříkajíc skoro na oběd. V mém případě to bylo 11 hodin. Zbývalo jediné - napsat kamarádovi, který má nějaký ten týden čerstvé řidičské oprávnění a takříkajíc „zčeknout", co se v okolí vlastně děje. Ani v tom nejnesmyslnějším snu by mě nenapadlo, co uvidíme. Doba se asi změnila a hned v první vesnici, co jsme s kamarádem projeli, jsme viděli válet se na chodníku maximálně 15letého kluka - jediné, čeho byl schopný, bylo držet pomlázku nějakým způsobem v ruce. A to zdaleka nebyl konec. Celkově jsme projeli okolo šesti vesnic v okolí a mysleli jsme, že se tu žije asi nejbizarnější život českých teenagerů v republice. Všude byl obrázek stejný, parta mladých lidí opilých až pod obraz dělajících největší pitomosti, které můžou člověka v pondělí před polednem napadnout.
Řekli jsme si, že zkusíme, jak se dodržuje tradice ve městě, a vyrazili jsme do Kolína. To, co nás tam čekalo, bych charakterizoval snad jediným možným slovem: P…R. Nejdříve jsme vůbec nikoho nepotkali, mysleli jsme si, že děti tu na tradici „kašlou", a navíc už bylo skoro poledne, a tak nás napadlo, že už se můžou koledníci „bát" holek a kýblů s vodou. Ale potom to přišlo - když už jsme měli v plánu odjet domů a zdlabat koledu od babiček, tak jsme to zahlédli. Bylo jich asi třicet, průměrný věk nebyl vyšší, než je počet karet v pokeru, a všichni měli minimálně pár desetin promile.
Asi už jsem moc starej, i když to v 18 zní komicky, ale takové Velikonoce jsem v životě nezažil. No co, asi už je to dobou, jak se mění a my už s tím nic neuděláme. Každopádně jsme si s kamarádem řekli, že příští rok uděláme to samé co letos, a to to, že se jenom budeme bavit nad lidmi, co „slaví" Velikonoce.

Reportáž z derby

Adam Darebný, 2. A

Jako každý rok, tak i letos jsme se vydali na jeden z nejsledovanějších zápasů v Česku, a to na derby pražských „S". Zápas to byl zvláštní už jen z toho pohledu, že tyto dva věčné rivaly dělí v tabulce propastných 20 bodů.
Je 13. hodin a my zrovna odjíždíme vlakem z Kolína směr Praha Masarykovo nádraží. Po příjezdu se vydáváme ke slávistickému stadionu Eden, odkud by měl začít pochod na Sparťanský stadion. A už jsme tu, je tu asi tisícovka věrných fanoušků Slavie. Všichni mají na sobě bílo-červené sešívané dresy a zpívají slávistické hymny. Konečně začal pochod Prahou, během něhož vypouštějí fanoušci dýmovnice a občas křičí urážky na adresu Sparty. Právě jsme dorazili na Letnou, tedy na sparťanský stadion. Je tu obrovksá fronta, takže si zde nějakou tu chvíli počkáme. Naštěstí jsme vyrazili včas, tak to snad stihneme.
Po hodině a půl jsme se konečně dostali na stadion, po cestě si kupujeme párek v rohlíku a tlačíme se dál ke svým sedadlům. A konečně nacházíme své sedačky, usazujeme se a kocháme se krásným výhledem na celý stadion. Máme ještě 30 minut, než zápas začne, a tak spekulujeme o tom, jak zápas dopadne.
A je to tu! Hráči obou týmů vybíhají z útrob stadionu a zápas může začít. Hlasatel ještě oznamuje, že Letná je beznadějně vyprodaná a sklízí obrovské ovace. V prvních minutách začala aktivněji Slavie, střelou z hranice vápna na sebe upoutal Hubáček, který bohužel netrefil branku. Při pohledu na vedlejší sektor vidíme, jak nějací fanoušci odpalují dýmovnice, a celou západní část tribuny tak pohltil hustý kouř. V prvních patnácti minutách mě samotného Slavia překvapuje svým aktivním napadáním soupeře a pokusy o zakončení. Pomalu už si v duchu říkám, že nejméně remízu bychom zde uhrát mohli, když v tom přichází zlom! Sparťanský Hušbauer nacentroval poměrně neškodný míč před branku, který dopravil do vlastní sítě již zmiňovaný Hubáček. 1:0 pro Spartu. Jenže to ze strany Hubáčka nebylo vše. Ve 27. minutě podcenil brankář Čontofalský společně s Hubáčkem rozehrávku a kulatý nesmysl se rázem ocitl u nohou Sparťanského „zabijáka" Kadlece, který se nemýlí. Právě teď vede Sparta 2:0 a ani nechci vědět, co se honí v hlavách Slávistům. Dokonce i tribuny utichají. Do konce poločasu se už nic zásadního nestalo a hráči Slavie oschází se sklopenými hlavami. Během poločasové přestávky se jdeme občerstvit. Při postávání ve frontě na klobásu slyším ze všech stran různé názory fanoušků, co by měl trenér změnit. Z jedné strany slyším, že Hubáčka by měl vystřídat, z druhé, že by měl zůstat.
Konečně sedíme zase na svých sedačkách a netrpělivě čekáme, až rozhodčí odpíská začátek druhé půlky. Všichni doufáme, že Slavie zabere a pokusí se o malý zázrak. Jenže aktivněji poločas začíná Sparta a ke střele se dostává Matějovský, který naštěstí netrefil branku. Avšak v zápětí na druhé straně hřiště střílí Vošahlík přesně mezi čtyři tyče a stav utkání je 2:1! Opět se probouzí slávistické ochozy a začínají znovu zpívat své hymny. V tuto chvíli Slavia živí šance na vyrovnání. Ovšem jednoznačně zlomový moment přichází v 84. minutě, kdy se gólově prosadil mladík Krejčí. Ve zbývajících šesti minutách se už nic neděje a my opouštíme stadion, utíkáme na vlak, který nakonec stíháme. Po hodině strávené ve vlaku, kde ještě probíráme, co se v zápase stalo přijízdíme do Kolína, kde náš výlet končí.

Už to bude rok…

Eva Halbrštátová, 2. A

Když se řekne datum 19. 4. 2012, většina lidí si vzpomene na úplně normální den. Jenže ono tomu tak úplně nebylo. Tento den byl zajímavý hlavně pro hokejové fanoušky. Hrál se totiž finálový zápas mezi Pardubicemi a Brnem. Vzhledem k tomu, že se blíží toto datum, ráda bych zavzpomínala na den, kdy hokejová extraliga poznala svého vítěze. Tím se staly Pardubice.
Je to obyčejný den jako každý jiný, ale přeci něčím zvláštní. Všude je cítit napětí a každý tajně doufá, že to Pardubice přeci jenom vyhrají. V Pardubicích na Perštýnském náměstí se připravuje podium s videoprojekcí, hospody doplňují zásoby a chystají se na náročný večer. Na Pernštýnské náměstí jsem dorazila už kolem 16:00. I když utkání začínalo až od 18:10, náměstí se pomalu zaplňovalo. Všude panovala dobrá nálada. Restaurační zahrádky byly plně obsazeny. Všude byly červeno-bílé barvy. I přes drobnější déšť stále přichází více a více lidí. Někteří už stojí před velkoplošnou obrazovkou, aby měli co nejlepší místa. Hodiny se pomalu blíží k okamžiku, na který všichni čekají. Ve tvářích lidí vidíme nervozitu, očekávání a napětí.
Krátce po šesté hodině se obrazovka rozsvítila. Zazněla česká hymna, kterou si fanoušci společně zazpívali. Najednou obrazovka zčerná. Po několika neúspěšných pokusech se obraz znova objevuje a my už můžeme sledovat první třetinu. Po pár minutách se Pernštýnské náměstí poprvé raduje, když Jan Starý vstřelil ukázkový gól. Ke konci třetiny Brno srovnává na 1:1, a tak pojedeme od znova od začátku.
Ve druhé třetině se náměstí raduje celkem třikrát. Což znamená, že k titulu je to blíž a blíž. Ve třetí třetině přidávají Pardubice pátý gól a fanoušci už oslavují. Na obrazovce sledujeme předávání medailí. Když kapitán Petr Koukal zvedá nad hlavu mistrovský pohár, náměstí skanduje: „Mistři, mistři!" Všude se otevírají láhve na přípitek, v některých očích můžeme zahlédnout i slzy štěstí. Ano, je to tak, Pardubice právě získaly svůj 6. mistrovský titul. Před námi je dlouhá noc, než hokejisté dorazí z Brna, aby mohli oslavovat společně s fanoušky.
Část lidí se odebrala do hospod, jiní čekají, než přijedou hokejisté. Pro zkrácení času přichází na podium kapela Ready Kirken se svými hity. Dochází i na pár chorálů, které kapela ochotně hraje. Každou půl hodinu moderátor Pavel Cejnar oznamoval, kde se nachází autobus s hokejisty.
Hodinu po půlnoci se nadšení fanoušci svých mistrů konečně dočkali. Na náměstí přijíždí klubový autobus s několika hráči na střeše. Po zdolání několika schodů, což bylo pro některé dosti náročné, se hokejisté řadí na podium a za doprovodu chorálů postupně zvedají nad hlavu pohár. Samozřejmě nesmí chybět písnička We are the champions, jejíž refrén si zpívají všichni přítomní.
„Já bych vám chtěl všem poděkovat, že jste přišli a počkali na nás," ujal se slova kapitán týmu Petr Koukal. Při jeho slovech náměstím projíždí mexická vlna. Tento večer již několikátá. Poté na podium přichází i oba trenéři, aby si za velkého potlesku zaplněného náměstí zvedli nad hlavu pohár. Potom se odebírají dozadu za podium, kde rozdávají podpisy, fotí se společně s fanoušky a rozdávají rozhovory. Kolem podia je rozmístěna pořádková policie, která dohlíží na dění kolem. Naštěstí nikde nejsou k vidění žádné problémy, tudíž nemá žádnou práci.
Za hokejisty na podium přichází už i fanoušci, aby jim poblahopřáli, případně se s nimi vyfotili. Lidé pod podiem skandují: „Hoši děkujem!" Postupně se odebírají dál do hospod, aby slavili až do rána. Jiní, ti méně šťastní, odchází domů, jelikož je čeká vstávání do práce. Hokejisté se už pomalu přesouvají do svého oblíbeného baru, kde slaví až do rána. A tak Penštýnské náměstí zase jednou zažilo veliké oslavy.

Reportáž z gymnastických závodů chlapců, přebor ČOS, Brno, 23. únor 2013
Kategorie: Starší žáci

Kristýna Hejná, 2. A

Vzbudím se časně ráno a podívám se z okna. Sněží a je krásná poslední únorová sobota. Uvědomuji si, že dnes jedeme do Brna na závody ve sportovní gymnastice chlapců, kde bude bojovat o slušné místo i můj brart Jakub. Tak se vypravujeme a nasedáme do auta. Cesta bude dlouhá, tak ladím radio v autě, aby bylo co poslouchat. Vyjíždíme od domu a po chvíli už jsme za cedulí konce Kolína. Jedeme a už za 9 minut jsme u Kutné Hory. Ale pokračujeme dál, už vjíždíme na čáslavský obchvat. Kuba je netrpělivý a už celý nervózní ze závodů. Pořád přemýšlí nad tím, jak to přesně bude probíhat, až tam přijedeme. V hlavě má také své sestavy, které nesmí na žádném nářadí zapomenout, a tak si je opakuje a promítá pořád dokola. Jsme už skoro u Havlíčkova Brodu. Protože máme s sebou udělané jablíčka, mandarinky a jahůdky, tak se pouštíme do lehké svačinky. Sedíme s mamkou vepředu a zezadu, kde zaujal své místo Kuba, pořád slýcháme větu: „A kdy už tam budeme?" Netrpělivě čeká, až dojedeme na místo. A už se dočkal. Zaparkovali jsme na parkovišti před sokolovnou, kde budou závody probíhat.
Scházíme po dlouhých a velkých schodech dolů, kde jsou šatny na převlečení a také vstup na balkon a občerstvení. Tak jsme Kubu odvedli do šatny, kde už na své svěřence včetně mého bratra čekal trenér Martin. Tam si je převzal a šel se s nimi důkladně protáhnout a rozcvičit. My s mamkou jdeme na balkon, odkud se budeme koukat na všechny sestavy, co budou gymnasti převádět. Sedáme si na židle a koukáme se, jak se všichni rozcvičují. A po chvíli už je závod zahájený. Naštěstí tu nebudeme trávit čas až do večera, protože jdou starší žáci jako první. Ve družstvu, jak se předvedou dnes, je 5 členů včetně mého bratra Kuby.
Závod začal a my koukáme na družstvo „našich kluků". Můj bácha, Kuba, předvádí svou sestavu na akrobacii, kde zatím neudělal žádnou velkou chybu. Úspěšně dokončuje i poslední nejtěžší řadu, kde dělá twist. Takže máme první nářadí za sebou. Jako druhé v pořadí následuje hrazda. Tam jsme si vším jisti a jen koukáme, jak to bráška bravurně zvládá. Tuto sestavu má vážně velmi dobře napilovanou. Takže bez chybičky dokončuje sestavu na hrazdě. I další členové družstva dokončují své sestavy. Následuje už jen poslední nářadí, protože tento závod se neskládá ze všech obvyklých 6 disciplín. Takže kluci přecházejí k bradlům, svému poslednímu nářadí, a mají minutku na rozcvičení. Všichni kluci odcvičili a teď nastupuje můj bráška. Zatím vše v pořádku. Ale jejda, při závěru, kde má za seskok přijít salto vzad, spadl při doskoku na žíněnku a sedl si na ni. Je to docela škoda, celý závod odvičil tak hezky. Ale nedává se do breku, na znamení konce sestavy kývá hlavou na rozhodčí.
Jdeme si dát s mamkou něco dobrého do občerstvení. Vracíme se po patnácti minutách na svá místa na balkoně, když zrovna začíná vyhlášení kategorie starších žáků. Je vyhlášeno pouze prvních 5 míst. Na těchto vyhlášených místech je na stupních vítězů pouze jeden z celého družstva. Je jím David Bega, který právě vystupuje na svojí bednu, na krásné druhé místo. Je konec vyhlášení, diplomy, medaile i dárky jsou rozdány a my jdeme za Kubou do šatny, kde dostáváme od trenéra Martina celkové výsledky všech závodníků z tohoto závodu. Můj bráška se umístil na krásném 9. místě. Je nadšen a rád za to, jak hezky cvičil. Vždy se nějaká ta chybička najde a v Kubově případě jí byl právě ten pád z bradel. Kuba je pochválen od trenéra, který se s námi právě loučí. Nasedáme do auta. Po dvaceti minutách stavíme u Mc'Donaldu na oběd. Poté vyjíždíme z Brna a jedeme všichni spokojeni domů..

Putování po Indii aneb šílené se stává realitou

Kateřina Hlaváčová, 3. B

Uprostřed centra města Bengalore vrátný (v uniformě bezpečnostní služby) otevírá elektronická vrata, právě dostavěného a moderního hotelového komplexu, kterým by jako ubytovacím zařízením jistě nepohrdl nikdo z nás. O tu samou honosnou stavbu se opírá rozpadlá domorodá chaloupka, která je jak vystřižená ze srdceryvných reklam na bídu, kterými nás zaplavují humanitární organizace. Nelibý pohled rozptyluje snad jen nechutný odér rozkládající se skládky, která tvoří ,,malebnou" zahrádku zmiňované chýše. To je jeden z milionů příkladů toho, jak rozdílnou a kontrastní zemí je právě Indie.
Všudypřítomný chaos
Ačkoliv o Americe říkáme, že jde o zemi neskutečných možností, Indie ji v mnohém předčí. Přijíždíme do města a uprostřed silnic běžně potkáváme, zde tak posvátné, krávy, které si vůbec nelámou hlavu s tím, že ten ,,igeliťák", který si právě dopřávají ke ,,sváče", není zas taková mňamka, jak se zdá… Vyhýbáme se zdejším ,,vymakaným" rozvodům elektřiny, které se povalují po silnicích, chodnících (když nějaké jsou), nebo jsou rozvěšeny na stromech jako vánoční žárovky.
Indové také umí moc dobře uspořit místa k přepravě, tudíž se často dvoumístný skútr bez problému přemění na motorové vozidlo pro 4 a více pasažérů.
Řidič nás seznamuje s hlavním pravidlem zdejšího provozu, a to zní: ,,Kdo troubí, ten jede", ovšem jak se zdá, tak místním obyvatelům tento systém celkem vyhovuje, protože za celé naše putování autem jsme se nesetkali s žádnou dopravní nehodou… I tak se ale strach ze zhouby způsobené nějakou místní nemocí mění ve strach ze sešrotování náklaďákem s kokosy. Naštěstí nás řidič uklidňuje informací, že je zde už druhým rokem povinná autoškola, jako u nás.
To uklidní ne?
Turismus daleko v budoucnosti
Pokud se snad domníváte, že Indie, jakožto exotická země, musí čelit vlnám zvídavých turistů s foťáky v pozoru, tak jste na velkém omylu. Indie sice bývala částečně zkolonizována Brity, Holanďany aj., ale jejich ,,koloniální práci" byste tu hledali marně (jedině snad angličtinu, jako jeden z úředních jazyků). O tom svědčí nejen všudypřítomný ,,bordel" a hromady čehosi hnilobného, ale také to, že zdejší obyvatelé nejsou na naše bledé tváře zvyklí. Když se vydáváme do ulic tzv. ,,na pěšoura", stáváme se chodící atrakcí pro zdejší vykulené domorodce, kteří na nás zírají jako na sáňky v létě. To samé se týká strohých resortů a pro běžného turistu téměř nezařízených pláží. Naše skupinka těmto ,,standardům" naštěstí moc neholduje, ale potřebám běžného Čecha, který se každoročně přetahuje o volná lehátka na chorvatských pobřežích, to nejspíše vyhovovat nebude. V čem se nás ale Indové snaží dohnat, jsou ,,uličky flámů a radostí" (typu ostravské Stodolní) ve městě Goa, které žijí opravdu každou hodinu celého dne.
Nepořádek, kam oko dohlédne
Jak jsem již zmiňovala, o čistotě v indických městech, ale i v zapadlých dědinách, nemůže být řeč. A tak se někdy cesta z pláže do našeho, na zdejší poměry slušně vybaveného hotelu, mění v dobrodružství jak z filmů s Harrisonem Fordem. Občas jsme nuceni brodit se přes hroudy odpadu, někdy neznámého původu, který se hromadí ze všech stran a občas slouží jako voňavý pelíšek psíkům plemena ,,street teriér". Když menší skladiště odpadu přeroste v super-skládku, tak se jednoduše občas zapálí a dál ponechá svému osudu.
Chvíli jsem tak přemýšlela, čím to může být, že se veškerý odpad povaluje na zemi jako listí spadané ze stromů a pak mi to došlo  nemají koše! Opravdu, za celou dobu zde strávenou jsem viděla koše dva. Jeden na našem hotelovém pokoji a druhý, s až sarkastickým nápisem ,,keep your city clean", uprostřed křižovatky. To už pak nebylo čemu se divit.
Na jednu stranu musím uznat, že kdyby Indie přišla o veškerý svůj nepořádek, tak by se s tím i vytratila část jejího folklóru, ale to nemění nic na tom, že to tak asi být nemá. Nicméně i na takto extrémní podmínky týkající se hygieny si člověk s lehce silnějším žaludkem za nějaký čas zvykne, ale život ve stylu běžného Inda z nižších kast je zde, až na opravdu silné jedince, pro normálního Evropana téměř nemožný. Stačilo by jen ponořit nožičku do slavné Gangy a můžete přivítat tyfus, hepatitidu a jiné další kámoše svého organismu.
Pár dní nestačí na to poznat a hlavně pochopit zemi, jako je Indie, ale bezesporu jí nemůžeme odepřít její rozmanitost, pestrost a hlavně nebývalou šílenost, která v této destinaci přetéká hned několik pohárů.

AC Sparta Praha vs SK Slavia Praha

Libor Hrejsemnou, 2. C

V pořadí 279. derby dvou pražských „S" přineslo zajímavou podívanou. Říká se, že derby nemá favorita, že favorit zpravidla nevyhrává, ale před zápasem tomu věřil skutečně málokdo a na Spartu by si vsadil asi skoro každý.
Úvod zápasu vyšel sice lépe domácí Spartě, ale gólové vyústění to nemělo. Ve 13. minutě měli svou první šanci i hosté, ale Škoda vysoko přestřelil. Na druhé straně zahrozil obránce Vidlička, ale hlavičkoval těsně nad břevno. První gól tedy padl v 19 minutě: Lukáš Vácha vyvezl míč, přihrál na Hušbauera, který utekl podél lajny a svým centrem se snažil nalézt Davida Lafatu. Na neštěstí pro Slavii si centr odehrál hlavou do vlastní brány Hubáček a domácí se dostali do vedení 1:0! Slávisté byli po této brance jako opaření a na to sehrálo roli i při dalším gólu Sparty… Čontofalský rozehrál na nešťastníka Hubáčka, který ale podklouzl a k míči se nakonec dostal mladičký Václav Kadlec, který překonal hostujícího brankáře, a bylo to už 2:0! Těsně před koncem poločasu se o slovo ještě jednou přihlásil Kadlec, ale jeho točená střela zaplachtila těsně vedle.
5 minut po změně stran se hosté dočkali snížení: Pokutovým územím Sparty proletěl centr a po zpětné přihrávce do vápna nedal Jan Vošahlík Vaclíkovi ani tu nejmenší šanci - 2:1! Zhruba po hodině hry si na rohový kop Krejčího naskočil David Lafata, ale hlavičkoval těsně vedle. O 5 minut později tentýž hráč uháněl sám na bránu, ale míč trefil jen tyč a skóre se tedy neměnilo. Krátce na to uvolnil Ladislav Krejčí pravého beka Vlastimila Vidličku, který ale střílel jen pánu bohu do oken. A když ani z trestného kopu nezvýšil vedení Lafata, tak 6 minut před koncem poslal Kadlec Krejčího sám na bránu a Ladislav Krejčí mazácky obstřelil Čontofalského a upravil stav na konečných 3:1! V závěru se na hřiště ještě podíval kamerunský bombarďák Léonard Kweuke, ale jeho pohotovou střelu lapil hostující gólman do svých rukavic. A ještě jedno taktické střídání v závěru rozjásalo domácí ochozy: To, když se na trávník po dlouhodobém zranění vrátil Jiří Jarošík a nahradil kapitána Marka Matějovského. Zkrátka – Letná byla v laufu a Sparťané jsou vládci Prahy!

ALFONS MUCHA – SLOVANSKÁ EPOPEJ

Juríková Michaela, 2. A

Beru za dveře Veletržního paláce v Praze 7 -Holešovicích a vcházím dovnitř. Ocitám se ve velké prosvětlené místnosti plné lidí. Jsou tu jak němečtí, tak angličtí a samozřejmě i čeští obdivovatelé kultury a umění. Rozhodla jsem se pro zhlédnutí Slovanské epopeje od známého malíře Alfonse Muchy. Nabírám směr k pokladně a už objednávám vstupenku do jednoho z mnoha sálů Veletržního paláce. Lístek dostávám i s brožurkou, kde je podrobně popsáno a seřazeno všech 20 obrazů. Odebírám se ke vstupu do sálu, u kterého mi starší paní s přísným výrazem zkontroluje vstupenku a poté mě pustí do místnosti.
Pomalu a s respektem našlapuji a vcházím do velké síně s vysokým stropem. Jako první můj pohled upoutá promítací plátno naproti dveřím, na kterém můžeme vidět záběry středně vysokého starého pána s vlasy a vousy bílými jako sníh, s brýlemi a ve společenském obleku – Alfonse Muchu, malíře a designéra, který žil na přelomu 19. a 20. století a jenž se proslavil divadelními plakáty a právě Slovanskou epopejí, což je jeho nejvýznamnější dílo, na němž pracoval 18 let a věnoval jej Praze. Jak jsem zmínila, tak epopej se skládá z 20 obrazů, na kterých jsou vyobrazeny výjevy z českých dějin a historie Slovanstva. My si ji nyní můžeme prohlédnout ve Veletržním paláci seřazenou podle představ A. Muchy.
Vzpamatovávám se z prvních dojmů, otvírám brožurku a vydávám se na cestu dle instrukcí. Prostor je členěn do několika částí. V první části najdeme motiv prvopočátku (Adama a Evy) s názvem Slované v pravlasti a další dva obrazy z roku 1912 - Slavnost Svantovitova na Rujaně a Zavedení slovanské liturgie. V dalších částech jsou to pak třeba obrazy: Král Přemysl Otakar II., Korunovace cara srbského Štěpána Dušana na cara východořímského, Po bitvě na Vítkově, Petr Chelčický…
Nejvíce mé pozornosti sklízí prostřední blok, kde jsou vedle sebe umístěny obrazy Milíč z Kroměříže, Kázání Husovo v kapli Betlémské a Schůzka na Křížkách. Nejdramatičtějším obrazem souboru je Hájení Sigetu Mikulášem Zrinským, ten vyvolá jistě mnoho emocí. Teď právě vzhlížím k obrazu, který se jmenuje Zrušení nevolnictví na Rusi. Zde je zachyceno zasněžené náměstí před Kremlem v odrazu ranních červánků, v nichž můžeme vidět obrysy chrámu Vasilije Blaženého.
Nadšeně postávám před závěrečným obrazem. Tím je Apoteóza „Slovanstvo pro lidstvo!" Podle chytré knížečky, jež svírám celou dobu v ruce, shrnuje toto plátno celý cyklus a vyjadřuje názor Muchy na smysl dějin. Dělí se podle barev, modrá barva ukazuje dávnověk, červená rozkvět ve středověku, černá znázorňuje období útisku a žlutá barva znamená osvobození v roce 1918.
Dostávám se ke konci výstavy, kde nalézám středně velký LCD televizor, na kterém jsou zachyceny zrychlené záběry z příprav expozice. Na nahrávce tak můžeme vidět všechny pracovníky, kteří se podíleli na výstavě, běhající po sále jako mravenečci. Video doplňují postřehy osob pořádajících Slovanskou epopej. Zaujímá mě to, a tak si zaberu místo na malé židličce naproti stěně s televizorem. Dozvídám se tu i něco o Alfonsu Muchovi. A mnoho zajímavostí o jeho nejvýznamnějším díle. Avšak v místnosti se pohybují dvě skupinky Němců s průvodkyněmi, a tak přes jejich rozléhající se hlasy nemůžu slyšet vše, co vychází z reproduktorů.
Dokumentární snímek končí a já se pomalu zvedám ze židle a blížím se k východu. Nalevo od dveří však zahlédnu milou starší paní za pultem, jež prodává knihy a pohledy. Pozastavuji se u ní. Prohlížím si zamyšleným pohledem všechny dopisnice, které mi milá a nezvykle usměvavá paní předloží. Každá z pohlednic je svým způsobem zajímavá a přemýšlím, kterou si na památku odvezu. Nakonec mi je doporučen náhled již zmiňovaného optimistického obrazu Zrušení nevolnictví na Rusi. K tomu vybírám ještě jeden: Apoteózu „Slovanstvo pro lidstvo!" Zaplatím, rozloučím se a s dobrým pocitem opouštím prostornou místnost. Můj odchod doprovází ostré pohledy dozorců, jež hlídají díla ostražitě jako psi, aby plátna nikdo nemohl poškodit.
Muchova epopej je opravdu krásné dílo a stojí za to si udělat hezký výlet do Prahy a prohlédnout si jej. Mají zde otevřeno denně kromě pondělí od 10:00 do 18:00 hod. a celý cyklus obrazů si zde můžeme prohlížet až do 31. 12. 2013.

Reálně nereálně

Konrád Tomáš, 2. B

Násilník, dotěrný ožrala, zoufalý feťák, agresivní vandal či naštvaná expřítelkyně. Krav Maga nabízí bezúhonné řešení.
Vidím tu lidi, kteří mají dostatek času a peněz. Ale hlavně chtějí mít své tělo pod kontrolou a život svůj i svých blízkých v bezpečí.
Trénink začíná v tu chvíli, kdy jsou všichni lidé nastoupení v řadě a společně se pozdraví s mistrem slovem Kida. Celý trénink spolu podstupují ve dvojicích. Po obsáhlém rozehřátí, ne moc běžným způsobem, začíná trénink. V první fázi přichází opakování techniky 360 s posilováním svalů. Technika 360 spočívá v tom, že dokáži blok předloktím v kružnici před sebou. Druhá fáze je ale zajímavější. K technice 360 se přidává útok nožem. Reálně má představovat člověka, který se mi nelíbí. A to oprávněně, protože na bližší vzdálenost na mě vytáhne nůž a říká si o peníze. Nereálně je to můj kamarád, který má celou tuhle situaci nastínit s pomocí gumového nože.
Mám několik možností. Buď si ho všimnu na delší vzdálenost a radši mu uhnu z cesty, abych se s ním nesetkal. Nebo si ho všimnu na kratší vzdálenost, kdy už vytahuje nůž z kapsy a říká mi o peníze. To už beru nohy na ramena. A co když si píšu esemesku a bohužel už mám nůž blízko u těla? Když u sebe mám méně peněz, no tak mu je dám. Já mám svůj život rád. Ale když je se mnou moje přítelkyně a já nás musím ochránit? Zbývá mi jediná věc. Musím ho rozptýlit. Začnu hledat v jedné kapse peníze. On se taky bojí, má strach, neví, co můžu vytáhnout. A proto si mě kontroluje. Kouká mi po té kapse. Všímám si. Vyjedu po jeho ruce svou druhou rukou. Nestihne reagovat. Odrážím mu nůž s rukou mimo místa, kde by mi mohl ještě ublížit. Pomáhám si také protipohybem, kde se mu dostávám do boku a on má nekrytou tvář či břicho. Dám mu ještě kolenem do břicha. Šokovaný a svírající se na zemi nechápe. Ještě po mně letmo pokukuje, než se začne naplno věnovat své bolesti. Ale já už běžím daleko, daleko od něj. Protentokrát jsem bez škrábnutí.
Při takovémto trénování vás od hlavy až k patě naplní adrenalin a vnímáte celou tu akci jako reálnou. A vy přece chcete přežít.
Lidi se tu cvičí koordinovat svoje pohyby a trénují. Pořád dokola až do zblbnutí, jako cvičené opice. Ale trénink dělá mistry.
Právě pro největší efektivnost používají trénink reálnými situacemi pro vsugerování obranných pohybů do mozku. S tím jim pomáhají gumové nože. Ve dvojici vždy jeden zastupuje „záporáka", ten druhý se musí ubránit jeho agresivitě a noži. O tom je jedna z technik a sebeobran tohoto systému.
Mimo jiné na trénincích i posilují nejen svoje svalstvo. Posilují také svoji imunnost proti bolesti. To je výsledkem jejich tréninku, kde se i ti nejlepší kamarádi příliš nešetří. Je lepší vyzkoušet si to teď, než na to pomalu přicházet (někdy doslova) na ostří nože na ulici. Mimo to posilují i svou mysl. Nebýt agresivní a nevyvolávat potyčky. Nebýt v očích mnohých jako zvíře. Naopak. Při jakékoliv takové situaci zachovat chladnou hlavu a jasnou mysl.
Oproti bojovým uměním se Krav Maga zaměřuje především na ochranu života při situacích, které se můžou stát každému z nás. Po světě pobíhá mnoho násilníků v různých podobách, kterým nejspíše bude muset každý z nás časem čelit.
Krav Maga je účinné, ale to na úkor dokonalosti. Nepokocháte se tu nad zápasy v klecích natvrdo nebo nad technikami nabouchanými sestavami. Některá cvičení se zdají vypadat směšně, ale fungují. Musím říct, že přes jakoukoliv nevzhlednost se lehce ubráníte neodbytnému dotěrovi v baru.
Největší síla těchto lidí není v rukolomných hmatech, vychází ze skromnosti. Znalí Krav Maga se distancují od používání své „síly". A ti, kteří je podcení, v několika vteřinách litují.

Za koňmi na kolech

Lucie Kovandová, 2. A

Ve své reportáži bych vás chtěla vzít s sebou na cestu po cyklostezkách za nádhernými a vznešenými kladrubskými koňmi. Cestu začínáme v malém městečku jménem Týnec nad Labem. Tak hurá na kolo a jedem.
Po opuštění Týnce nás obklopily listnaté lesy, které nám poskytly trochu úkrytu před sluníčkem. Po chvíli jízdy mezi lesy jsme neočekávaně spatřili dokonce i pár skákajících srn a rychle běžících zajíců, jako by před něčím prchali. Vjeli jsme do Labských Chrčic, a tím jsme se dostali také do Pardubického kraje. V Labských Chrčicích se posadíme na zelenou trávu a občerstvíme se. S výhledem na výběh s koňmi to je velmi příjemný odpočinek a můžeme pokračovat dále.
Za Labskými Chrčicemi na nás čekala poklidná cesta, při které se střídala obrovská pole a opět listnaté lesy, ze kterých se ozývali zpěvní ptáci. Ujeli jsme jen kousek a už jsme se mohli kochat vznešenými kladrubskými koňmi v první části Kladrubského hřebčína, která se nachází již v Selmicích. V selmické stáji chovají především vrané kladrubské koně, tedy ty koně, kteří se černí narodí a také černí zůstanou. Zajímavostí je, že hříbata běloušů, které chovají v Kladrubech, se rodí černá a stářím bělají.
Než jsme dorazili k druhé části přímo v Kladrubech, museli jsme zdolat velice táhlou rovinku. Naštěstí nám jízdu zpříjemňovaly výběhy koní, které nás obklopovaly ze všech stran. Párkrát jsme se na této cestě zastavili, abychom si tato úžasná zvířata mohli pohladit a dát jim šťavnaté jablíčko. Pak už jsme ale horlivě vyjeli do Kladrub a těšili se na prohlídku stájí. Na místě nám však zaměstnanci Hřebčína Kladruby nad Labem bohužel sdělili, že hřebčín je až do roku 2014 v rekonstrukci, a tudíž pro veřejnost uzavřen. Zamrzelo nás to, ale i přesto jsme se nenechali odradit a šli jsme se podívat okolo stájí. Zahlédli jsme mnoho pracovníků a jezdců na koních. Nedalo nám to a chtěli jsme se dozvědět o hřebčíně a kladrubských koních více. A také se nám to povedlo. Dozvěděli jsme se, že Národní hřebčín Kladruby nad Labem je nejstarším velkým hřebčínem na světě, protože roku 1563 zde císař Maxmilián II. založil hřebčinec, a tím položil základy dnes známému Kladrubskému hřebčínu. A roku 1579 nechal císař Rudolf II. povýšit hřebčín na císařský dvorní hřebčín. Tento rok se také zapsal do historie jako oficiální založení hřebčína.
A najednou nás zaujali cválající koně, kteří měli namířeno přímo k nám. Tak také začalo naše poznávání kladrubských koní. Dozvěděli jsme se o nich mnoho zajímavých věcí. Například, že počátky tohoto plemene sahají až do 16. století, a poté v 18. století vznikly v hřebčíně 3 významné linie, jejichž zakladateli byli hřebci Pepoli, Sacramoso a Napoleone. Stádo kladrubských vraníků však bylo během druhé světové války zničeno a hrozil zánik celé této linii. Naštěstí se zachovalo několik klisen a černí kladrubští koně se přestěhovali do hřebčína Slatiňany. Kladrubský kůň je až dodnes prohlášen za národní památku. Dále nás zajímala povaha těchto koní a i to, jak se s nimi vůbec pracuje. I na tuto otázku nám bylo odpovězeno. Ničemu jsme se nedivili, když nám řekli, že kladrubští koně jsou velmi přátelští, ochotní, pracovití, učenliví a energičtí, ale také jsou velmi vytrvalí a dobře ovladatelní, o čemž jsem měla tu možnost se před nějakým časem sama přesvědčit. Byl to opravdu výjimečný zážitek sedět na tak vznešeném a ušlechtilém koni. Ani při této jízdě jsem nezahálela a ptala se na využití těchto nádherných zvířat. Zjistila jsem, že kladrubští koně byli původně kočároví koně. Dnes se ale využívají na přehlídky, což není divu. Každý z nás snad už spatřil kladrubského koně a je jedno, jestli vraníka a nebo bělouše - jejich klabonosou hlavu, mohutné a svalnaté tělo. Dále se používali také na různé ceremoniály, ve službách jízdních policistů v Praze, Pardubicích a Ostravě, na hipoterapie, rekreační ježdění, do závodů ve spřežení. Jejich křížením s teplokrevníky vznikají výborní jezdečtí koně s vynikajícím drezúrním nadáním.
Už bylo pozdě, a tak jsme naposledy koně pohladili, vyfotili a vyrazili na cestu zpět. Rozhodli jsme se jet jinudy, a proto jsme jeli přes Kolesa, kde se nachází areál určený pro všechny druhy jezdeckých sportů. Přijeli jsme k penzionu Kolesa, kde jsme se rozhodli udělat zastávku a osvěžit se. Když jsme nakoupili občerstvení, posadili jsme se ven a měli krásný výhled na stáje, ze kterých na nás koukalo množství koňských hlav. V Kolesech se také koná mnoho závodů v různých oblastech jezdeckého sportu. Zrovna od 5. až do 7. 4. 2013 se tu konalo Mistrovství Východočeské a Středočeské oblasti ve všestrannosti. Na tom jsme bohužel nebyli, a tak si budeme muset počkat na další závody, které se budou konat již 25. dubna 2013, a půjde o skokové „HOBBY" závody. Přijďte se podívat s námi!

Máte rádi historii, dobré jídlo a plno zábavy? Vypravte se s námi na pouť

Veronika Krásná, 2. A

Dne 14. 4. 2013 se konala Cukrářská pouť na zámku Kačina poblíž Kutné Hory. A přesně na tuto zajímavou akci jsme se my vypravili. Doufám, že se nikdo nebudete nudit, a když ano, nuďte se prosím potichu.
Už od brzkých ranních hodin tu ve stresu, že vše nestihnou v čas, pobíhají stánkaři, pořadatelé a všichni, kteří se na této akci podílí. V 10 hodin se otevře brána zámku pro veřejnost a my se vydáváme na průzkum. Doslova se brodíme mezi davy lidí - staří, mladí, muži, ženy i děti, zkrátka se tu nedá téměř ani pohnout. Nejspíš tomu napomohlo krásné jarní počasí, na které jsme všichni už tak netrpělivě čekali.
Hned u vstupu nás přivítají zvědaví pštrosi, hrající kapela na chůdách, výstřely ze starých palných zbraní a především stánky plné sladkostí. Když přišel čas oběda, mohli jsme kromě sladkostí ochutnat také zvěřinový guláš, zvěřinové ragú, speciality na roštu a z udírny, na kterých jsme si výborně pochutnali. Během odpoledne si mnozí z nás svou nemotorností vysloužili pár modřin. Měli jsme totiž možnost vyzkoušet si svojí zručnost na zábavné atrakci „provazový žebřík", která byla nejen pro děti, ale i pro dospělé. Poté jsme zavítali do zámecké knihovny, kde jsme mohli v poznávací soutěži hádat, k jakému účelu sloužily vybrané předměty z depozitářů. Myslím, že v hádání předmětů jsme byli už o něco lepší než na předchozí atrakci. Po prohlídce zámku a jeho krásných teras jsme se dostali opět na nádvoří, kde se už hrálo loutkové divadlo. Přesto, že publikum bylo z větší části zastoupeno dětmi, s radostí jsme se na pohádku O Červené Karkulce a Zlatovlásce podívali také. A poté jsme se už nechali unášet davem lidí okolo stánků s rozmanitým zbožím.
S plnými batohy, kabelkami, břichy a dobrým pocitem z krásně prožitého dne se okolo 17 hodiny vydáváme zpátky k domovu. Už teď s jistotou víme, že na příští Cukrářskou pouť se vypravíme znovu, a já doufám, že i vám se putování s námi líbilo.

Exkurze aneb, vyrážíme po stopách Ďáblovy bible

Lucie Lísková, 2. A

Je zcela všední, „školní" středa a naše třída 2. A se vydává na exkurzi do Městské knihovny v Kolíně, aby zhlédla maketu slovné Ďáblovy bible.
Toto exkluzivní historické dílo zde bylo vystaveno při příležitosti 140. výročí od založení městské knihovny. A je to tady. Hned po vstupu do výstavního sálu se nám naskýtá, abych se přiznala, tak trochu očekávaný pohled na onu magickou knihu, nebo spíše na jejího „chudšího příbuzného". Na stolku ležela kniha s totožnými rozměry, ba i dokonce váhou a snad také se stejným počtem stran, jako má originál. S obsahem už to však bylo slabší – vytištěna byla „pouze" ta dvoustrana, na níž je výjev samotného ďábla. (Tedy, ne že bychom knihou listovali. To by si nikdo z nás nedovolil!). Z 12 doprovodných panelů se ti zvídavější z nás dozvěděli, jak vlastně tato maketa vznikala, případně si přečetli úryvky, které by jinak našli pouze v bibli pravé.
Teď mi ale dovolte sdělit Vám pár poznatků o díle, podle něhož maketa vlastně vznikla. Je nutno podotknout, že se jedná o největší ručně psanou knihou na světě, na což můžou býti patřičně hrdí v obci Podlažice u Chrudimi, kde toto 76 kilogramové dílo bylo podle pověsti za podivných podmínek sepsáno. Legenda praví, že kdysi dávno chodil po světě jeden mnich, který žil v klášteře. Jednou se ale dopustil chyby a zhřešil. Za tento přestupek si vysloužil krutý trest, kdy byl málem zazděn za živa. Mnich nabídl protinávrh, že sepíše veškeré vědění světa, a pokud to včas nestihne, pak s ním teprve bude amen. Drahému mnichovi bylo již o půlnoci jasné, že úkol, který přislíbil, nemůže v životě zvládnout, a tak se zaprodal ďáblu. A ten, jak už to bývá v čertovské povaze, milerád souhlasil. Samozřejmě že ďábelskému kvítku nebylo zrovna do zpěvu, když přepisoval křesťanské pasáže, nicméně to stihl. No a na důkaz vděku přikreslil mnich do bible jeho podobiznu. Tu podobiznu, kterou jsme obdivovali nejen my, ale která provokovala i fantazii všech, kdo před Velikonocemi zavítali do bývalé čítárny městské knihovny.
Díky této „miniexkurzi" se mi do paměti vryly nejen poznatky z historie, ale hlavně tajuplná pověst, která se k dílu váže a která ho zároveň dělá zajímavějším. A ďáblův škleb? Na ten už nezapomenu asi nikdy…

Staročeské máje

Luková Daniela, 2. B

Květen se blíží a s ním i asi nejočekávanější událost Sendražic - budeme doufat, že se Staročeské máje 2013 povedou stejně tak skvěle jako předešlý rok, protože jsme si je opravdu užili. Na ty loňské si pamatuji opravdu dobře, nemohla jsem totiž ani dospat.
Konečně nastala ta dlouho očekávaná událost. Je 19. května, půl jedné a celý průvod netrpělivě čeká, až to celé začne. Stojím tu, pár metrů od hostince, odkud vycházíme. Z výrazů lidí lze vyčíst, že se na tuto každoroční akci opravdu těšili. Nejenže je to jedna z mála zachovalých tradic, ale také konečně všichni můžeme oslavit tak očekávaný příchod jara.
Obavy z deště se naštěstí nenaplnily. Slunce svítí, a tak se letos počasí opravdu povedlo. Při pohledu na mládežníky navlečené do krojů se neubráním úsměvu. Kostýmy krále a drábů se také povedly. Většina účastníků se již stihla posilnit alkoholem a není divu, tanečníci jsou určitě nervózní. Zběsile pobíhají sem a tam. Děvčatům to opravdu sluší, kroj se skládá z bílé košile, zástěrky a červené sukně, která barevně ladí s mašlí ve vlasech. Chlapci vypadají také dobře, hnědé kalhoty, bílé košile a podkolenky, nechybí ani vestička. Vyleštěné černé lakýrky jsou samozřejmostí. Většina z nich teď ale shání své partnerky, aby zahájili máje – ničím jiným než valčíkem a polkou. Vypadá to, že se snaží seřadit. Ještě společné foto a muzikanti začínají hrát. Zvuk bubnů a trubek se rozléhá po ulicích. Tanečníci už jsou připravení a usmívají se od ucha k uchu. Mezitím se tu nashromáždilo opravdu dost lidí, pomalu ale jistě se tu schází celá ves. Především starší generaci jistě těší, že i dnešní omladina je poddajná staročeským zvykům.
Odbila třináctá hodina a průvod májistů vyráží, za ním velký shluk lidí a nakonec kočár s králem a dráby. Všude je cítit ta správná atmosféra. Čeká nás ale dlouhá cesta, projít celé Sendražice a zatančit u každé májky bude pěkná fuška.
Dorazili jsme k prvnímu domu, před nímž se tyčí bříza ozdobená krepovými papíry - májka. Lidé okolo se seřadili podél silnice. Mezitím mladí v krojích vytvořili velký kruh. Uprostřed je již připravená dívka s tanečníkem a s jejími rodiči. Nejprve muzika zahraje k polce a pak následuje valčík. Přihlížející mají o zábavu postaráno, navíc je jim nabízeno hojné pohoštění v podobě chlebíčků, jednohubek, dortíků a jiných laskomin. Odvážlivci si dají i něco ostřejšího. Hostitelé totiž připravili i panáky vodky či dokonce domácí slivovice.
Není čas, musíme se posunout dál. Nejdeme daleko a narážíme na další dům označený májkou. Fáborky různých barev a vzorů vlají ve větru, dívkám jistě zabralo hodně času, než je na větve navěšely. Vše probíhá téměř stejně jako u předchozí zastávky. Nezdržíme se však déle jak 15 minut a zase vyrážíme.
Na silnicích míjíme nápisy, které tu vápnem vytvořili chlapci. Celé to museli stihnout předešlou noc. A že byli kreativní, mnohdy se zmohli i na obrázek.
Hodiny ukazují půl čtvrté a sluníčko začalo nepříjemně pálit. Tanečníci už jsou asi unavení, mžourají do světla, ale z jejich hlasitého smíchu poznám, že se dobře baví. Nezávidím muzikantům jejich těžké nástroje, které po celou cestu musejí nést. Svou úlohu ovšem zvládají výborně.
Postupem času začínáme být unavení všichni. Počet kilometrů, které máme za sebou, už začínáme cítit v nohách. Přesto tu ale panuje skvělá nálada a účastníci celého průvodu se moc těší na besedu, kterou zakončíme máje. Teď už zbývá jen pár zastávek.
Odpoledne se již schyluje ke konci. Když se blížíme k hasičárně, kde se beseda odehrává, někteří lidé už tu stojí připraveni s fotoaparáty. Během pár minut vytvořili téměř pravidelný půlkruh, aby dobře viděli. Zjišťuji, že letos je tu vápnem nakresleno šest kolon, přičemž v jedné koloně tancují čtyři páry. Tento rok se tedy májů zhostilo 48 mladých a to je opravdu slušná účast.
Páry tanečníků jsou seřazeny a muzikanti jsou připraveni k hudbě. Už to začíná. Když se každý pár dostává na své místo, nastává opravdu pěkná podívaná. Vystoupení, které se skládá především z kroků valčíku a polky, mají pečlivě naučené. Každý pohyb provádějí jednotně, a tak to celé vypadá velmi pěkně. Z neustávajícího úsměvu na tvářích lidí je jasné, že jsou spokojení. Především děti jsou v úžasu, tedy alespoň ty, které to nevzdaly a statečně došly až sem.
Beseda trvá asi 15 minut, poté následuje ještě jedna podívaná, na kterou se právě děti velice těší, a sice poprava krále. Diváci postávají u návěsu, na němž celé divadlo proběhne. Král a drábové sedí u stolu a popíjejí víno. Poté už je slyšet jen: ,,Smrt králi" nebo ,,Napijem se, pane králi". Celé dění je pojato s humorem. Samotná poprava se ale bere vážně, a tak král musí položit hlavu na špalek a doufat, že se již přiopilý dráb netrefí.
Uf, vše se povedlo, a tak jsou za námi další úspěšné máje. Večer ještě pokračuje zábavou v hostinci, kterou si rozhodně nenechám ujít.
Když na to tak vzpomínám, nemohu se ani dočkat letošních májů. Budou se konat jako vždy třetí květnovou sobotu, tentokrát tedy 18. května.

Reportáž z chvaletického karnevalu

Malá Renáta, 2. A

Je 30. Březen 2013 a já zrovna utíkám s fotoaparátem v ruce do nedalekého kulturního domu na tradiční dětský karneval. Pro tuto příležitost jsem neoblékla ani masku čarodějnice, kočičky či princezny, ale přesto věřím, že si tuto zábavnou akci skvěle užiji.
Organizátorem této akce je město Chvaletice. Beru pravou rukou za velkou kliku a vstupuji do prostorného sálu, kde se to jen hemží nejen malými dětmi, ale i dorostenci, kteří se přišli pobavit se svými kamarády a rodiči. Kolem mě se mihne něco, co připomíná malého nezbedného čerta. Byl to malý uplakaný chlapec. Jeho slzičky na tváři ještě více rozmazaly jeho umouněný černý obličej a to jen kvůli tomu, že si přál mít daleko hezčí a větší černé rohy, než měl.
Sál, ve kterém se karneval konal, byl celý vyzdobený krepovým papírem různých barev. S výzdobou si dali práci dobrovolníci, kteří na karnevalu nesměli chybět a kteří zasedli za stůl osmičlenné poroty. O hudební doprovod se postaral DJ Erik Nohavica. Po místnosti se linula vůně čerstvě upečených dobrot, které donesli sponzoři dětem za odměnu, za tak krásné masky. Kolem třetí hodiny odpolední celá skvělá akce vypukla. Do sálu se nahrnuli všichni, kteří měli nějakou masku nebo přestrojení. Mohli jsme tu zahlédnout opravdu nevídané masky, jako byl například Frankenstein, upír, kat, vlkodlak a další více či méně strašidelné bytosti. Na karnevalu se ale objevily i roztomilé masky. Tradiční Popelka, princezna se zlatou hvězdou na čele nebo Večernice se svým mužným (v tomto případě pětiletým) doprovodem v podobě prince Velena. Rej masek od princezen, přes čaroděje a pány Karibiku k Batmanovi a Hary Potterovi, nechyběly ani včelky Máji, generálové a dohled měla půvabná zdravotnice, no a samozřejmě nechyběly roztleskávačky. Bylo zde možné vidět všechny postavičky z pohádek a bájných příběhů.
Připravené byly i soutěže, kde děti mohly vyhrát spousty zajímavých cen. Zúčastnit se mohli i tatínkové a maminky. Děti i rodiče se u celé řady her náramně bavili a mně nezbývalo, než se do soutěží zapojit. Například „Krmení partnera nugetou" bylo velice zábavné. Hra spočívala v tom, že jeden z dvojice má uvázaný šátek kolem očí a krmí toho druhého nugetou. Nugeta se dá ale i vyměnit třeba za marmeládu nebo med. Největší legrace byla s manželskými páry. Děti se velmi bavily, skotačily, tancovaly a smály se. Přibližně v 5 hodin odpoledne zazněl hlasitě zřetelný gong, který měl všechny v sále upozornit, že přichází doba, kdy se budou vyhlašovat a odměňovat ty nejhezčí a nejzajímavější masky. V sále zavládlo hrobové ticho. I špendlík bychom mohli slyšet, jak spadl na zem. Porota se nejdříve nemohla dohodnout, kdo obsadí první tři místa, jelikož všechny děti se na karneval pilně připravovaly. Nakonec porota vybrala nejlepší tři přestrojení. Na prvním místě se umístil tříhlavý drak. Na druhém místě roztomilá včelka Mája a krásné třetí místo obsadila sněhově bílá Sněhurka. Sedm trpaslíků bohužel kolem sebe neměla. Děti byly odměněny čokoládovým dortem, který vyrobila zdejší cukrárna. Nakonec se všichni nechali vyfotografovat zahraničním panem fotografem.
Karneval se podle mého názoru velmi vydařil. Všichni se velmi bavili a užili se zábavné odpoledne. Karneval se bude opět konat za půl roku. Budeme se těšit na viděnou.

Znečištění lesů v ČR a jejich úklid

Nawrathová Aneta, 2. A

Jak doopravdy vypadají naše lesy? Máme tři typy lidí. První jsou ti, kteří vidí jak krásu a bohatství lesa, tak i pomáhají sbírat odpadky, aby nebylo naše bohatství znečištěné a les mohl v klidu dýchat. Druzí jsou ti, kteří vidí pouze tu krásu lesa a jeho bohatství, ale už nevidí to, že se procházejí po lese plném odpadků. A poslední jsou ti, kteří nevidí nic z jejich krásy, jenom dokáží pohazovat odpadky a ničit je.
Les není skládka! Lidé více a více znečišťují lesy. Jako by si řekli, že vyhazování drobných odpadků už jim nestačí a musí ho ničit většími a horšími nepotřebnostmi. Ptala jsem se lidí, co si myslí o spoluobčanech, kteří vyhazují odpadky v lese.
Cituji: „Jsou to lidé, kteří si nedokáží ničeho vážit a je jim jedn,o co bude s přírodou a se zvířaty co v nich žijí". A proto žádám všechny občany, kteří takto ničí naši přírodu, aby se zamysleli nad tím, co se stane s přírodou a zvířaty. Najděte si prosím chvíli a místo do lesa odvezte odpadky na legální skládku.
Ptala jsem se, jak obce řeší tento problém v okresu Kolín. Pokud se objeví v lese místo, kde lidé něco vyhodili, tak se zkouší přijít na to, kdo odpadky vyhodil. Když viníka objeví, musí tento odpad uklidit. Bohužel většinou se viník neprokáže. Potom obec shání dobrovolníky, kteří dostanou za práci malý peněžní obnos, nebo jsou i tací, kteří tuto činnost vykonávají zadarmo.
Osobně jsem se účastnila velkého sběru odpadků v lese, který pořádá každý rok na Den země Základní škola v Týnci nad Labem. Kdyby se takto všichni lidé chovali, nemusely by naše lesy být ve stavu, v jakém jsou nyní.
Pokud se lidé poučí, tak celý les bude vypadat jako z pohádky. A tím zachráníme to nejcennější, co lidé mohou mít. Budoucí generace nás budou soudit za to, jak jsme dokázali ochránit to, co se samo bránit nemůže.

Návštěva Českého muzea stříbra v Kutné Hoře

Lucie Petrdlíková, 2. A

V neděli 7. dubna jsem se vydala se svojí rodinou na prohlídku do Českého muzea stříbra v Kutné Hoře. Konkrétně jsme navštívili důl sv. Jiří, někdy mylně nazývaný důl Osel, se kterým byl zpočátku ztotožňován. Zpřístupněná část dolu se nachází v prostoru mezi hlavní budovou muzea, Hrádkem a chrámem sv. Barbory. Ačkoli je Kutná Hora mým rodným městem, ještě jsem důl nikdy předtím nenavštívila, a proto jsem byla zvědavá, co prohlídka přinese.
Byly přesně 3 hodiny odpoledne a já čekala před budovou Hrádku, než mě, mou rodinu a pár dalších zájemců o exkurzi pustí dovnitř. Za chvíli přišla zaměstnankyně Hrádku, vpustila nás do budovy a dala nám první nezbytné pokyny týkající se bezpečnosti. Poté jsme si uložili cenné věci do trezoru a následovali našeho průvodce, který mezitím přišel.
Když jsme se seznámili s naším průvodcem, dostali jsme od něj krátký, stručný a jistě nezbytný úvod k historii budovy. Potom nás na zkoušku poslal do temného, úzkého sklepení, aby zjistil, jestli se nikomu v dole neudělá špatně a jestli nikdo netrpí klaustrofobií. Všichni jsme uspěli, a tak jsme nedočkavě postupovali dál.
Před vstupem do dolu samotného jsme si ještě prohlédli tzv. trejv, což je obrovské středověké dřevěné zařízení, které bylo využíváno na vytahování stříbra z hloubky až několika set metrů s hmotností i 1000 kg. Stroj byl poháněn jak jinak než koňskou silou. V místnosti s trejvem jsme se také převlékli. Oblékli jsme si typické bílé hornické pláště, zvané perkytle. Další výbavou byla bílá helma a svítilna. Takto vybaveni jsme se konečně vydali na cestu.
Po krátké chůzi městem jsme prošli brankou v odlehlé uličce a sestoupili 33 metrů pod povrch zemský po železných, stabilních schodech. Já schody nepočítala, ale průvodce nám sdělil, že jich je 160 a že nazpátek naštěstí půjdeme jinou cestou. Po sestoupení do dolu jsem se pokusila rozhlédnout kolem sebe, nicméně nás obstoupila tma. Proto si naše skupinka posvítila na cestu, která nás čeká. Uviděli jsme vlhké, nízké, kamenné stěny, které lemovaly křivolakou, úzkou cestičku, po které jsme se vydali. Všude bylo slyšet kapání vody a občas se nám naskytl i pohled na podzemní tůně a jezírka. Voda vypadala krásně čistá, ale byli jsme varováni, že je nepitná, dokonce až zdraví vážně škodlivá. Jak jsem se tak kolem sebe rozhlížela a snažila se všechno v silném šeru zachytit, občas jsem zapomněla na nízký strop a pak byla vděčná za svou helmu. Když se pak začala cestička stále více zužovat a zmenšovat, museli jsme jít v řadě. Někdy nastaly i menší komplikace, jelikož jsme se museli doslova protahovat přikrčeni mezi stěnami, které spíše připomínaly puklinu ve skále. Začínala jsem se skoro bát, že se budeme muset plazit, ale najednou se cestička změnila v prostornou chodbu a my se na chvíli zastavili. Byli jsme informováni, že za sebou již máme nejnižší místo stezky, což je 120 centimetrů, a k překonání posledního kousku trasy stačí projít nejužší místo stezky. Pak budeme venku. A opravdu. Po pár posledních minutách boje s malým prostorem cesta skončila a my se opět dostali na čerstvý vzduch.
Zamířili jsme městem zpátky do Hrádku a ještě si společně prohlédli tzv. havířskou osadu na zahradě budovy. Tam jsme nahlédli do středověkých srubů a zjistili, jak asi vypadal život havíře a jeho rodiny. Nakonec jsme si ještě mohli každý individuálně prohlédnout výstavu archeologických nálezů, různých druhů mincí a dalších zajímavostí. Po celkem asi dvouhodinové exkurzi jsme všichni spokojeně odjížděli domů.

Pochod za povidlovým koláčem

Denisa Richterová, 2. A

A je to tady! Je sobota, 6. dubna 2013, a jako každý rok se vydáváme na další ročník hojně navštěvovaného pochodu za povidlovým koláčem, který se již 34 let koná právě na přelomu března a dubna a po zimním lenošení nás provede po krásách Benešovska a kolem známého zámku Konopiště.
Počasí dnes sice oproti předchozímu ročníku moc nepřeje, ale přesto se spousta vášnivých turistů teple oblékla a vyrazila s rodinou a přáteli na cestu. Mnoho turistů vyrazilo i se svými čtyřnohými miláčky.
Účastníci si mohou vybrat z nabídky tras 7 až 100 km s možností zúčastnit se pochodu tak trochu netradičně - na kole. Trasy jednotlivých okruhů vedou historickým centrem Benešova. Dále procházíme zámeckým parkem k samotnému zámku, od něhož se již rozbíhají různé trasy po okolí Benešova. Proto je pochod také vhodný i pro netrénované turisty nebo rodiny s malými dětmi.
Aby někoho nenapadlo podvádět, tak na turisty čekají také kontroly, které dávají razítka na mapky, jež účastníci dostali u zápisu na startu. Tím potvrdí, že uvedené kilometry skutečně ušli. Zkracovat si cestu? To by „šlapaly" snad ani netěšilo - rádi si užijí příjemný den a dobrý pocit z procházky na čerstvém vzduchu.
Odměnou za ušlapané kilometry na ně v cíli čeká sladká odměna v podobě povidlového koláče a upomínkový diplom. Děti se můžou těšit na bohatou tombolu a na dospělé tu čeká jídelna, kde se prodává i vyhlášené místní benešovské pivo.
Vy jste to letos nestihli? Tak příští rok s chutí do toho!