VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Kejklíček: Zdolat osmitisícovku, to je sen každého horolezce. Zkusím to znovu

Kolín /ROZHOVOR, FOTOGALERIE/ – Před čtrnácti dny se vrátil kolínský horolezec Petr Kejklíček z expedice Manaslu 2015, která se úspěšně pokusila o zdolání himalájské osmitisícovky. V následujícím rozhovoru se člen horolezeckého oddílu Lokomotiva Kolín podělil o skutečně nevšední zážitky z šestitýdenního pobytu na „střeše světa".

30.10.2015
SDÍLEJ:

Petr Kejklíček zažil při výstup na Manaslu spoustu dobrodružství.Foto: Archiv Petra Kejklíčka

Petře, jakým způsobem se vlastně česká expedice snažila pokořit osmou nejvyšší horu světa?
Do Himaláje jsme jeli s cílem zlézt tuto osmitisícovku alpským stylem. Jednoduše řečeno bez kyslíku, bez pomoci výškových nosičů, vlastními prostředky. Musím říct, že jsem byl pořádně zklamaný 
z toho, že z 11 expedic na hoře byly maximálně čtyři, které lezly takto. Ostatní expedice byly komerční, snažily se dostat klienty nahoru s maximálním komfortem. Nejen většinou s kyslíkem, ale taky se šerpy, kteří jim vynesli nahoru vše včetně vytápěných stanů, vybavených lůžky, stolečky i kytičkami. Zatímco my jsme se neměli pořádně kde umýt, klienti měli k dispozici teplé sprchy. To nemá se sportem moc společného. A z lidí na Manaslu byly takových tři čtvrtiny. Prostě komerce dosáhne všude. Navíc některé osmitisícovky jako Čo Oju, Makalu nebo částečně Everest byly zavřené, a tak se výpravy stáhly na ty zbylé.

Když už jsme u té hygieny, jak to vůbec na osmitisícovce funguje?
Nic moc. Oni Nepálci vůbec hygieně moc nedají, většinou si vystačí s jedním oblečením. Voda i v základním táboře je 
k dispozici pouze z ledovců, a když není zrovna teplé počasí a ty neodtávají, tak jí moc není. A když na takovém ledovcovém potůčku má někdo tábor o pár desítek metrů výš, tak si její kvalitou moc jisti být nemůžete.

Vy máte za sebou řadu obtížných výstupů v Alpách, máte na kontě i spoustu prvovýstupů. Jaký je vlastně nejpodstatnější rozdíl mezi lezením v Evropě a 
v Himalájích?
Jednoznačně nadmořská výška a pak také vzdálenost 
k horám. Zatímco v Alpách dorazíte až k hoře a výstup vám zabere třeba den, v Himalájích musíte jen do základního tábora ujít přes sto kilometrů v obtížném terénu. Teda nemusíte, klienti tam létají vrtulníkem. Ale to nejobtížnější je nedostatek kyslíku. Když přijdete do základního tábora, který je ve 4800 metrech, zadýcháváte se při obyčejné chůzi po rovině. Po jednom dvou týdnech aklimatizace se to výrazně zlepší, ale čím déle tady jste, tak se zase obtíže vracejí. Nedostatek kyslíku má za následek i úbytek svalové hmoty. Jinak se tady chovají ledovce. Zatímco v Alpách jsou trhliny stálé, tady jdete po třech dnech cestou, kde žádná trhlina nebyla, a teď je tady pět metrů široká.

Vaší výpravě asi moc nepřálo počasí?
Je strašné čekat v základním táboře, až přijde okno vrcholového počasí. Běžně se 
v tomhle podzimním období vyskytnou třeba tři tří- nebo čtyřdenní okna dobrého počasí. My jsme letos měli den a půl. Opozdíte se o pár hodin a už se s vrcholem musíte rozloučit. To se stalo mně, když naši skupinu zpráva o předpovědi dobrého počasí zastihla zrovna v druhém výškovém táboře. Museli jsme nejdřív dolů a po krátkém odpočinku teprve nahoru.

Jak je to při tak dlouhém pobytu se stravou? Co se vlastně na expedici jí?
Pro nás Evropany to není vůbec jednoduché. Základem stravování v základním táboře je rýže, pak brambory 
s kopřivami, čočka a nějaká zelenina. Třeba Japonci se 
s tím vypořádají mnohem snadněji než my, zvyklí na masitou stravu. Na maso tady musíte zapomenout.

A co jíte cestou na vrchol? Ta přece také nějaký den zabere.
Za normálních podmínek trvá výstup a sestup pět až šest dnů. S sebou máme nějaké gely, energetické tyčinky a „travel lunches", tedy sáčky s dehydrovanou stravou, kterou přímo v sáčku zalijete vodou ohřátou na plynovém vařiči. Není to špatné, tedy alespoň něco, ale svíčková se šesti to není.

Vy jste při sestupu zažil hrůzostrašný pád do trhliny. Byl jste už někdy v životě v takové situaci?
Asi ne. Na pískovcích jsem sice spadl ze 40 metrů a zastavil se půl metru nad zemí, ale nebyl jsem v šoku jako tady. Svoje určitě sehrál i nedostatek kyslíku, mozek pak pracuje úplně jinak než v běžných podmínkách. Navíc jsem zůstal jen v tričku skoro sedm tisíc metrů vysoko a už se připozdívalo a přituhovalo. Věděl jsem, že se musím dostat až dolů a tábor vypadal z té výšky neskutečně daleko.

Zpáteční cesta asi taky nebyla procházkou růžovým sadem?
Zpátky jsme šli jinou cestou než tam, takže jsme vlastně ukončili okruh. Nazpátek to bylo 120 km a měli jsme toho plné zuby. Na „kochání se" panoramaty to nebylo. Ještě že jsme mohli poslední hodinu a půl jet autobusem, který pro nás známí vyslali. To byl ještě takový kus, že bychom to snad nedali. Při zpáteční cestě jsme procházeli epicentrem jarního zemětřesení, jehož následky byly vidět všude. V některých vesnicích spadlo sem tam nějaké stavení, některé byly strašně poničené. Viděli jsme i horu, jejíž půlka sjela na vesnici. Pro místní to muselo být strašné.

Jaký byl váš nejpozitivnější zážitek z expedice?
Určitě parta, kterou nás deset, ačkoli jsme se předtím znali maximálně po dvojicích či trojicích, dokázalo vytvořit. Po celou dobu to mezi námi nezaskřípalo, prostě jsme si sedli. A kluci, kteří byť jen 
s polovičním úspěchem zachraňovali nahoře životy, by měli dostat cenu fair play. Ukázalo se, že to není pro všechny samozřejmostí.

Na kolik vlastně taková expedice přijde?
Když spočítám i to, co jsme dokázali pokrýt díky sponzorům, tak takových 350 000,- Kč. Každého z nás pak něco přes polovinu téhle částky.

Vaše první reakce po návratu byly spíš negativní. Znechucení z komerce i z chování německého horského vůdce, když šlo 
o životy, vás vedlo ke slovům, že na osmitisícovku už ne. Trvá to i s odstupem 14 dnů?
No, asi ne. Asi se o tu osmitisícovku budu chtít pokusit, je to přece jenom sen každého horolezce. Ale nejdřív bych se chtěl do Himaláje vrátit na některý z nižších, dosud nezlezených, vrcholů, a pokusit se tak o prvovýstup někde, kde to nebude jako na Václaváku, a i finančně vyjde taková výprava podstatně levněji.

(Jiří Tuček)

Autor: Redakce

30.10.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Restaurant Day a pečení chleba ve Štolmíři
31

Domácí chléb a jiné dobroty bylo možné ochutnat ve Štolmíři

Na slavná léta festivalu Rock for People zavzpomínali v sobotu v areálu českobrodského stadionu Na Kutilce, kam se alespoň na jeden den opět vrátilo festivalové dění.
96

Festival Brod 1995 se definitivně vrátil do místa vzniku Rock for People

OBRAZEM: Festival Exploration si užily tisíce fanoušků

Benešov - Dlouho očekávaný festival elektronické hudby v Táborských kasárnách v Benešově skončil. Exploration za uplynulé dva dny ale navštívilo tisíce lidí. Mezi fanoušky byla slyšet jak čeština, tak i angličtina, němčina, francouzština nebo maďarština.

Louka pod Okoří přilákala na festival tisíce návštěvníků

Střední Čechy /OBRAZEM/ - Miro Žbirka, MIG 21, Václav Neckář, No Name, Marek Ztracený & Marta Jandová, Eddie Stoilow, Vypsaná fiXa - legendy české populární hudby vystoupily v sobotu na louce pod hradem Okoř. Konal se zde oblíbený letní hudební festival.

Radní budou diskutovat s obyvateli sídliště

Kolín – Výjezdní zasedání městské rady se už nekonají jen v příměstských částech Kolína.

V kouřimském skanzenu oslavili dožínky

Kouřim /FOTOGALERIE/ - Jako téměř každou sobotu o těchto prázdninách, i tentokrát nechyběl ve skanzenu v Kouřimi zajímavý program pro všechny. Tnetorkát se slavily Dožínky - slavnost, která se koná vždy po ukončení žní.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení