Houbám se prý daří.

To znamená, že v hojných počtech rostou po lesích.

Jenže každá taková radostná novina znamená, že se sběratelé pokusí všechny vysbírat. Co na to asi houby říkají?

No, skutečně. Člověku to musí zákonitě připomínat rostoucí nabídku výhodných úvěrů a následný kolaps základů civilizace.

Každopádně…

Mockrát jsem houby sbírat nebyl.

Živě si ale pamatuji, jak jsme se jednou v rámci školního výletu vyrazili se třídou do lesů, abychom tam sbírali cokoliv, co by houby jen připomínalo.

„Hlavně ty jedlé,“ radila nám učitelka přírodopisu a ukazovala nám obrázky hub, jaké máme přinést. Doteď si nejsem úplně jistý, co myslela tím „hlavně ty jedné“.

Že by chtěla na někom demonstrovat otravu?

Bojím se domýšlet.

Dodnes mám dojem, že jí šlo o to vytvořit si soukromý herbář na pánvi, než rozšiřování obzorů svým žákům. Ale co.

Problém byl ten, že jsme zřejmě byli příliš mladí na to, abychom pochopil, jakou životní lekci se nám ta žena snaží dát.

Dopadlo to tedy tak, že jsme se se skupinou „zvídavých“ žáků odtrhli od skupiny, abychom se na les podívali z jiné perspektivy.

Každopádně, spolužák, kterého z první třídy vrátili do školky, nalezl ropuchu a zřejmě uznal, že vypadá chutněji než houba.

Nejsem si tedy jistý, jestli to jedno vrácení nějak pomohlo.

Inu, ropuchu párkrát olízl s tvrzením, že „je dobrá“ nechal nebohou ropuchu kolovat. Takticky jsem raději zmizel, neboť jsem z kreslených zálesáckých příruček věděl, co asi bude následovat.

Docela by mě zajímalo, jak učitelka vysvětlila rodičům napuchlých dětí, co se to v lese dělo…