Technika ožívá, světla začínají ozařovat jeviště všemi barvami. Lampy tiše bzučí, stejně jako účinkující. Jenže ti trochu z jiného důvodu. Jsou totiž nervozní.

Povede se vystoupení? Vyjdou všechny kroky? Pamatují si správně sestavu? Ve zachmuřených obličejích zůstávají nezodpovězené otázky. Ale ne nadlouho. Jakmile slyší své jméno, jdou na scénu. Sebejistě. Připraveně. Aby ne. Vždyť jsou tanečníci. Kdo by měl být sebejistější než oni?

První nastupují malé děti v pirátských oblečcích. Za nimi se objevují rekvizity, namalované lodě. Malí piráti začínají tancovat na hudbu, kterou by možná někteří nazvali odrhovačkou. Ale v uších jejich rodičů to je rajská hudba. Děti tancují naprosto spokojeně za pomoci své lektorky, která jim napovídá další kroky.

Další taneční číslo. Na scénu přichází děvčata a chlapci. Na zádech mají aktovky. „Latinky“ na nohou ale napovídají, co se bude za chvilku dít. Ozývají se latinskoameric­ké rytmy.

Na scénu poté nastupují frekventanti kurzů pro dospělé. „Nikdy není pozdě začít,“ vysvětlovali v zákulisí s úsměvem na rtech. A mají pravdu. Přizpůsobují se rytmu hudby, jako by tancovali každý den odmala. Sklízejí potlesk.

A potom: zlatý hřeb večera. Na scénu sebevědomě nastupují samotní lektoři: Lenka Kantová Sekaninová a Eduard Zubák. Publikum se nestačí divit jejich tanečnímu umění. Z jejich tváří se dá vyčíst pouze jediné: Kéž bychom tak uměli tancovat také.