Výstava se jmenovala Čas bytí. Můžete čtenářům přiblížit, co to znamená, kde se ta myšlenka vzala?

V podstatě jsem tím navázal na Funkeho. On měl výstavní soubor Čas trvá, takže jsem chtěl tu souvislost napojit v názvu. Ale Čas bytí jsem použil už v roce 2000 k jedné fotografii, která tu sice není, ale zachycovala čtvero ročních období. Tím jsem chtěl vyjádřit právě čas bytí, jak se různé cykly opakují ráno slunce vychází, večer zapadá…

Pracujete jako fotograf. Jak oddělíte každodenní „řemeslničinu" od umělecké fotografie?

To je jednoduché, do takových obrázků vkládám své emoce, nálady, radosti. Podle toho ty fotky jsou buď pochmurné, radostné nebo třeba jen informační.

Fotografie se v posledních letech dost otevřela amatérům, i co se týká cen techniky. Jak se dnes žije profi fotografům?

Člověk by se neměl ohlížet zpátky. Ale když zavzpomínám na doby, kdy se fotilo na film, tak nás komerčních fotografů bylo hrozně málo. Na filmu člověk musel mít nějaké zkušenosti, aby se mu svatba nebo křtiny povedly.

A u umělecké fotky to snad není?

Neříkám, že to mohl dělat kdekdo, ale v dobách filmu se uměleckou fotkou zabývalo více lidí, než tou komerční. Dnešní doba digitálů a webových stránek vlastně přináší to, že si někdo jeden den koupí foťák, další den si založí web a potom se prohlásí fotografem.

Je to špatně?

Chyba je, že spousta fotografů svoje výtvory nekonzultuje s jinými, neposílá je do soutěží, na výstavy, takže nedostává zpětnou odezvu. Kolikrát tak vidím fotku bez rukou, bez hlavy… A autor jenom řekne, že to je záměr. Jenže žádný záměr z toho nevyzařuje. Musí to pochopit i ostatní, nejen autor.

Já vím, že jste řekl, že se člověk nemá ohlížet. Ale přece: vzpomeňte na doby, kdy se objevil digitál. Věřil jste nové technologii?

Dlouho jsem odolával. Ale rychlost přenosu dat zvítězila. Předtím jsem musel film vyvolat, scannovat a teprve potom posílat do časopisů, deníků… Byla to nevýhoda. Tak jsem sáhl po digitálu.

Dovedl byste se vrátit zpět k filmu, kdyby to bylo potřeba?

Zpátky možná na deskový nebo širokoformátový aparát, aby v tom bylo něco jiného, zajímavého, odlišného…

Spousta lidí teď fotí na mobily. Co vy na to?

Mobily jsou dobré, protože jsou pohotové. Optika možná dobrá není, ale rozlišení je uspokojivé, dají se s tím udělat poměrně dobré obrázky za dobrých světelných podmínek. Takže jako takový zápisník, proč ne.

Výstava názvem navazuje na Funkeho. Je to váš vzor?

Abych řekl pravdu, co se týká vzorů… Rád chodím na výstavy, ale abych měl za konkrétní vzor konkrétního člověka, to ne. Zajímá mě spousta fotografů, ať už jsou reportážní nebo dělají sociální témata. Nebo portrétní fotografové. Ale konkrétní člověk, to ne.

Nelákalo by vás zkusit třeba válečné zpravodajství, pokud pomineme strach o vlastní život?

V roce 2008 jsem byl na Náhorním Karabachu, který je vlastně stále ve válečném stavu s Azerbajdžánem. Tam byly někdy hodně perné chvilky, a to jsem nešel přímo do nějakých bojů, protože na to nemám povahu. Cíleně jsem se tomu nevěnoval. Ale když mluvíme o takových zážitcích, jednou jsem fotil v balonu ve výšce 2,5 kilometru nad zemí. Všechno je adrenalinové. Nemusím být přímo ve válce, abych si užil adrenalin.

Máte nějakou bizarní historku z focení?

Bizarní nevím, spíše kuriózní, zvláštní. Před dvaceti, třiceti lety bylo totiž obvyklé fotit nebo dokonce natáčet pohřby. Dnes se to už ale nevidí.

Nosíte u sebe foťák neustále?

Dnes to dělám tak, že cíleně chodím fotit. Občas s sebou nosím, říkám tomu zápisník, malý digitální kompakt, se kterým se dají udělat slušné fotky. Dokonce jsem s nimi bodoval v soutěži Foto-video časopisu.

Jaké jste získal další ceny?

Jeden rok jsem byl jako čtvrtý fotograf roku v časopise Foto video, tuším v 2006. Vyhrál jsem Grand Prix cenu ekologie v objektivu. A také mezinárodní cenu Strom pro život. A zásadní je to, že mám fotografie v Národním muzeu fotografie v Jindřichově Hradci. Byla tam soutěž Cesta světla, moje čtyři fotografie byly vybrány na výstavu a galerie je zařadila do svého portfolia.

Co jsou aktuální trendy v komerční fotografii, kterou děláte?

Hodně převažuje ateliérová fotografie. Buď rodinná, nebo když se děvčata chtějí stát modelkami a fotí se booky a podobně. A také produktová fotografie. Reportáže už tolik ne, protože to dnes už zvládne obsáhnout běžný divák nebo účastník.