„Nejsem přesvědčen, že by tyto aktivity musely být pouze výsadou starousedlíků, za kterého se samozřejmě nemohu považovat,“ zamýšlí se malíř. „Sice jsem se do Střimelic přestěhoval vcelku nedávno, ale protože odsud pochází má žena, znají mne tu již dobrých patnáct let. Myslím, že z místních obyvatel jsem nikoho nepřekvapil, když jsem jim navrhl, že lety zdevastovanou zvoničku postavím znovu. Ba naopak – možná se jim trochu ulevilo, když jsem přišel s již hotovými návrhy,“ podotýká.

Ví se v obci něco bližšího o její historii?

Co se týče historie zvoničky, většina žijících obyvatel pouze ví, že tu stála odnepaměti. Většina obyvatel brala zvonici jako součást obce. Účel, pro který byly stavěny, samozřejmě dnes trochu pozbývá platnosti, ale přesto bych ho tak úplně nezavrhoval. Nemyslím, že je třeba zvonit klekání nebo poledne, přesto bych si dovolil tvrdit, že i v dnešní době vyspělé techniky a neomezených možností komunikace jsme omezeni elektrickou energií, bez které naše komunikační zařízení nejsou schopna činnosti. Zvon visící uprostřed obce nepotřebuje mnoho, stačí táhnout za provaz a ve stejný okamžik všichni vědí, že se něco děje. Možná to zní trochu nadneseně, ale já to tak cítím.

Na dřevěnou konstrukci umístíte původní zvon. Kde jste ho objevil a v jakém se dochoval stavu?

Poté, co se původní zvonička vlivem povětrnostních vlivů poroučela k zemi, byl zvon a jeho zbylé součásti uschovány v garáži jednoho místního obyvatele, a tak nedošlo k jeho zcizení ani poškození. Zvon je vlastně v takovém stavu, v jakém ho před lety sundavali.

Říká se, že zvoničku stavíte bez jakéhokoli finančního přispění obce. Proč to děláte? Žádal jste o nějaké peníze a máte již představu, kolik vás vše bude stát?

Peníze. Nevím, zda-li byl problém v penězích, anebo jen v lidech. Když jsem se rozhodl zvonici postavit, měl jsem jasnou představu, že to zaplatím ze svého. Vím, jak to chodí, když jeden něco potřebuje a pro druhou stranu z toho nic nekouká. A tak jsem se ani nesnažil o nějaké finanční přispění obce. Jenže když jsem přišel s návrhem, všichni jásali a slibovali, já seženu to, já přivezu dřevo, nic není problém. Po dvou letech čekání na něco jsem se vrátil k původní verzi, že to postavím na své náklady. A tak se po dvou letech začíná dělat. A náklady na stavbu zvonice? Nevím, a ani to nechci počítat, je to nepodstatné. No a proč to dělám, když z toho nic nemám? Zkrátka mě to baví.

Celou akci skutečně provedete vlastníma rukama? Pokud ne, kdo vám z obce pomáhá či pomůže?

Samozřejmě nebudu všechny práce dělat sám. Co se týče práce se dřevem, je v mých silách to zvládnout. Ale všechny trámy přijdou okovat a to rád přenechám odborníkovi. Můj soused, pan Hanuška, je velmi šikovný a zručný kovář a pan Dřízhal má zámečnickou dílnu. Tak mi přislíbili pomoc. Bez nich bych to jen stěží mohl dát dohromady. Asi bych našel řemeslníky, kteří by celou zvonici postavili podle mého návrhu, ale asi bych z toho neměl ten správný pocit, kdybych si na to nesáhl vlastníma rukama.