Kliknutím zvětšíteV Pardubicích se narodila, prožila mládí a vystudovala tamní gymnázium. Chtěla být herečkou, ale na DAMU ji nevzali. Dvacet let pracovala v České televizi, kde byla moderátorskou hvězdou hlavní zpravodajské relace na ČT1. Čtyřikrát získala prestižní titul v anketě TýTý Osobnost televizního zpravodajství.
Před čtyřmi lety ze dne na den se z televize vytratila. Z mediálního světa ale zcela nezmizela. Zásadní krok udělala před dvanácti lety, kdy se z Prahy přestěhovala do nově postaveného rodinného domu v malé vesnici poblíž Mladé Boleslavi. Do Nepřevázky, obce ležící na úpatí přírodního parku Chlum. Tam žije se svým manželem, podnikatelem Petrem Císařovským. Spolu vychovávají tři děti. Práce má nad hlavu. A přichází prázdniny, které se rozhodla užívat naplno.
Co vás napadne jako první, když řeknu: Prázdniny?
Volno. Léto. Pohoda.
A když řeknu Prázdniny a vaše dětství?
Vzpomínky jsou moc fajnové. Měla jsem jednu babičku v Praze, druhou na Vysočině. Obě zcela odlišné. Pražská babička, řekla bych intelektuálka, cestovatelka, s dědečkem zamilovaní do knih a příběhů. Co já toho o Praze od nich slyšela, kam všude mne vzali! Babička z Vysočiny, pohádková bytost z klasické chalupy, výborná kuchařka. Prázdniny u ní jsem prožila částečně s kamarádkami ve stodole na seně. Jen si to představte: z chalupy voní plný plech buchet. Nasypu si je do trička a donesu holkám na seno. Tam sedíme a klábosíme a je nám fajn. Babičky jsem střídala a byly to báječné roky.
Byly nějaké prázdninové chvíle, na které jste se netěšila?
Myslím, že ani ne. Já vždy všechno brala a beru tak nějak, jak to přichází. Prázdniny byly od toho, že se najednou změnil režim, nemuselo se vstávat, nikam pravidelně docházet, nemuselo se učit. Ale na konci prázdnin jsem se zase těšila do školy, na kamarády. Já s tím problémy neměla.
S manželem Petrem Císařovským vychováváte dohromady tři děti.
No, jsou tak trochu odrostlejší – 23, 18 a 12 let.
Jak jste jim organizovala prázdniny?
Vše se odvíjelo od jejich zájmů a podle toho, co chtěli. Pravdou je, že do určitého věku jsme jezdili na společné dovolené, třeba k moři. Pak jsme si je různě „dělili". Ty dva mladší baví léto na táboře. Nejstarší Vojta už tam jede podruhé jako praktikant, Kačka ještě jako účastnice. Nejstarší Tereza byla na takovém táboře dvakrát, nebavilo ji to a my ji nenutili tam jezdit.
Před časem jste přesídlila z velké Prahy do malé vesnice…
…dvanáct let tomu je.
Zvykla jste si rychle, nebo musel být čas na rozkoukání?
Od začátku se mi tady moc líbilo. Je ale pravda, že první dva roky, když jsem jela z Prahy domů do Nepřevázky, mi trvalo, než jsem se skutečně začala cítit jako doma. Ne že by se mi tu nelíbilo, ale pořád jsem tomu nějak nemohla uvěřit.
Čemu?
Že já, holka z pardubického paneláku a pak z pražského činžáku, z lidského mumraje, se objevím v malé vesničce v domě se zahradou. Žádnou takovou zkušenost jsem do té doby neměla. Nevěděla jsem, co to se mnou udělá a jestli mi nebude chybět ruch velkoměsta, jestli se mi nezačne stýskat. Hlavou se mi často honily otázky: Co jsem to udělala? Proč vesnice? Proč zrovna tady? Nebylo to chybné rozhodnutí? Asi proto trvalo zhruba dva roky, než jsem si opravdu zvykla. A pak najednou jsem si uvědomila, že tady jsme doma. Se vším všudy.
Stal se z vás vesničan. Domorodec.
Kdepak, pořád jsem náplava. Navždy budu. Ale s úctou ke všemu, co tady existuje.
Byly zpočátku chvíle, kdy jste šla po vesnici, potkala místní a cítila, jak si šuškají: Hele, hele, to je ta Voldánová z televize. Bydlí támhle!?
S manželem Petrem, který pochází z nedaleké Mladé Boleslavi, jsme věděli, že na vesnici se zdraví. Že je to prostě pochopitelná věc, která je v Praze, v rámci anonymity nemyslitelná. Věděli jsme, že je potřeba od samého počátku budovat dobré sousedské vztahy. Být pokorní a uctiví k lidem, kteří se tady narodili a žijí. Ke všemu životu tady. Dneska mi přijde nahlas pozdravit normální a připadala bych si divně, kdybych nepozdravila. A život na venkově má spoustu výhod. V dnešní uspěchané době tu přece jen plyne trochu klidněji. Tady se všichni lidé znají a je jedno, zda jste hasič, baráčník nebo nejste členem žádného spolku. Koná se tu spousta akcí, kde se lidé sejdou, a povídají si o životě, o normálních věcech kolem nás. Já to tady miluju. A takové ty nevýhody, že se stanete taxikářem vlastních dětí, protože to prostě tak na malé vesnici je, protože hromadná doprava nejezdí tak ideálně, jak byste chtěl nebo potřeboval, to vás pak už nemůže nijak rozhodit. To je prostě součást našich životů.
Po této životní stránce jste spokojená. Jak je to pracovně?
Mám toho hrozně moc. Když jsme odešla z televize, za čas se mě někdo ptal, co vlastně dělám. Když jsme mu všechno vyjmenovala, uvědomila jsem si, jak se můj život po odchodu ze zpravodajství stal neskutečně pestrým. Hlavně si život řídím sama. To je to, po čem jsem asi podvědomě toužila. Jsem svobodomyslnější, než jsem si dokázala kdy představit. Moc mě to těší. Mám svůj pořad na internetovém portálu aktulane.cz. Jmenuje se to Kafe s Jolanou a zvu si k rozhovorům zajímavé lidi z mnoha společenských sfér – kultura, sport, společenské dění. Jen jsem z toho vytěsnila politiky. Ty už vážně nezvu. Hodně moderuju. Za poslední dva týdny jsme moderovala tři odborné konference, každá z jiného ranku. Mám ráda setkávání se s lidmi, které bych jinak nepotkala. Taky píšu knížku, je téměř hotová. Je to takový cestopis po místech, ke kterým se zároveň vážou nějaké moje vzpomínky nebo důležité životní etapy.
Dětský román?
Ne. V srdci mám místa, ke kterým cítím intenzivní vztah. Vymyslela jsme dvaadvacet výletů o místech, ke kterým něco cítím a které mají nějakou historku, příběh.
Když máte s manželem oba volno, kam vyrážíte za odpočinkem? Nebo si sednete na zahradu s dvojkou bílého?
Moc rádi cestujeme. A když jsme doma, máme pořád hodně práce. Třeba zdejší naučnou stezku kolem Chlumu jsme si prošli zatím jen jednou! Kovářova kobyla chodí bosa, tak se tomu říká. Když ten čas společně najdeme, máme rádi poznávání cizích zemí. Letos ale budeme cestovat po Česku. Máme tu spoustu krásných míst. Abychom si odpočinuli, načerpali sil a dělali, co nás baví, tak musíme prostě někam odjet. To ale neznamená, že bych doma nebyla ráda. Jen tady nějak neumím skutečně vypnout.
Takže letošní prázdniny prožijete prací a cestování po Česku.
Přesně tak. Jen to upřesním. Tím, že si mohu dělat, co chci, pracuji na maximum od podzimu do léta, ale prázdniny mám záměrně volné. Už čtyři roky držím prázdniny jako takové, tedy celé dva měsíce.
7
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
