I dneska ještě občas slyším, že v rodině, kde nejsou děti, nejsou pravé Vánoce. Možná to byla pravda dřív, kdy o děti nebyla nouze, a tam, kde děti nebyly, se Vánoce opravdu příliš neslavily. Tehdy to ještě šlo, neslavit je, nebyla taková mediální masáž jako dneska, stačilo dát za okno svíčku, a měli jste klid.

Pravda, i dneska se dají Vánoce zaspat, ani tu svíčku nikam dávat nemusíte. Ráno se spokojeně probudíte do povánočního normálu a s úsměškem sledujete hory vánočního papíru u kontejnerů. A zdá se mi, že o prospání Vánoc sní stále víc lidí. Vůbec bych se nedivila, kdyby už brzy začaly být naprosto normální několikadenní zájezdy, tzv. Vánoční útěky, zhruba od 20. do 27. prosince, do nevánočních, cenově dostupných míst, kde o Vánocích neuslyšíte ani slovo. Vrátíte se nestresovaní a odpočatí na silvestrovské radovánky. Dovedete si představit tu nádheru?! Nic neshánět, žádné fronty, tlačenice, shon, sbalit se 20. prosince a nazdar Vánoce, mě nedostanete!

Ale vrátím se k dětem. Když jsem byla malá, vzpomínám si, že jsem jenom výjimečně zaslechla maminku, tety a babičku, jak si povídají o někom, kdo nemůže mít děti. Daleko víc, a vlastně pořád, se tehdy, v padesátých letech, mluvilo o tom, která žena je v „novém stavu“. Tak jsem si, jako pětiletá, špatně odposlechla „jiný stav“. „Nový stav“ mi vydržel do chvíle, kdy jsem si zahrála před tetou Evou na dospělou a důležitě jí oznámila, že paní Kratochvílová je v novém stavu…

Protože široko daleko v naší rodině nebyl nikdy problém s „novým stavem“, začala jsem si tuhle problematiku uvědomovat až před patnácti lety, kdy jsem nastoupila do Činoherního klubu a dozvěděla se, kolik známých hereček chce otěhotnět a nedaří se jim to. A tak jsem se začala koukat kolem sebe. A poslouchat. Je to asi dva roky, kdy řekl mladý hlasatel v rozhlase, v debatě s gynekoložkou: Předpokládejme tedy, že jsem rodič. A lékařka okamžitě zareagovala: Co není, určitě bude. A co když je ten mladý muž gay, napadlo mě. Nebo co když se svojí partnerkou děti mít nemůže?

Tehdy jsem si poprvé uvědomila, jak jsou dnes podobné věty ožehavé, protože je čím dál víc párů, které děti nemohou mít. A také je víc párů, kde jsou na vině spermie, které jsou buď malé, líné, je jich málo, nebo se netvoří vůbec. Pak přichází na řadu umělé oplodnění, o kterém psát nemusím, protože o něm skoro každý, kdo čte tenhle fejeton, ví své. I já mám ve svém okolí 4 – 5 konkrétních případů.

Na druhou stranu znám několik párů, které děti nemají, protože je nechtějí. Chtějí si prožít svůj život po svém, chtějí zodpovídat jenom sami za sebe, žít jenom pro sebe. Znám například šťastné manželství Heleny a Petra. Jsou bezdětní, protože děti nechtěli mít, dneska je jim kolem pětačtyřiceti a jsou šťastní stále, dokonce víc než dřív, protože dneska je už nikdo „do dětí“ netlačí.

Možná vám tenhle fejeton přijde trochu kostrbatý… Napsala jsem ho proto, že bych si moc přála, aby Vánoce byly šťastné a spokojené i tam, kde nejsou děti. A také jsem ho napsala kvůli vánočnímu pohledu, který jsem, spolu s dvanácti dalšími, napsala už v listopadu, dala na ně datum 15. prosince 2010, a opřela je u tohoto data o kalendář.

Včera jsem je opravdu poslala, kromě jednoho, který byl pro moji tetu, Evu Jirsovou. Moje poslední teta, poslední sestra mojí maminky, totiž 5. prosince, skoro v devadesáti letech, odešla. Evo, teto moje milá, ať je ti ve tvém novém stavu dobře.