V září mi přišel e-mail ze Švýcarska od Miloše, který tam žije se svým brazilským manželem. Objevil mě přes knihu Když muž miluje muže, kterou mu dala jeho sestra. Od té doby si píšeme, pozval mě i s dcerou Ritou do Švýcarska a my určitě přijedeme, protože mi napsal, že se budeme mít jako princezny!

A tady je jeho dopis. „Vážená paní Fuchsová, zvládla jste ´Když muž miluje muže´ na jedničku! Právě jsem dočetl všechny povídky a spěchám, abych vám poděkoval za takovou báječnou nadílku! Škoda, že se něco takového neobjevilo tak kolem roku 1982, kdy jsem utíkal před svým JÁ z Československa a ocitl se v osmnácti letech na druhé straně polokoule, v Austrálii. Ale zase zásluhou, že jste ještě nebyla, anebo vlastně byla, ale ještě něco takového nenapsala - anebo možná napsala, ale nebylo to možné vydat, jsem prožil a prožívám báječný život ve SVĚTĚ. Teď momentálně si užíváme s mým brazilským manželem tady ve Švýcarsku (je o 17 let mladší – to se musím pochlubit), kde už působím od roku 1992.Z Austrálie jsem se vrátil do Československa po deseti letech s naivitou, že tam zase zakořením. Ale nějak jsem se moc odkořenil - v osmnácti to asi ještě jde, tak jsem se přesadil trochu blíž. O Švýcarsku se říká, že je studené, ale když je v srdci láska, tak je teplo všude! Moc se rozepisuju a vlastně jsem chtěl jenom poděkovat, že jste to tak pěkně napsala! Měl jsem štěstí, moje blízká rodina, která je na Moravě, je na mě moc hodná a velmi nám fandí! Moji sestře ´Pražačce´ jsem už nařídil, aby mi zase něco od vás sehnala, a když se mi to bude líbit, tak to skoupím všechno! S poděkováním Miloš.“

Kromě toho, že vyřizuju podobnou korespondenci, aktualizuju s mým webovým Bohem, Tomášem Adámkem, své webové stránky, také jsem napsala fejeton „Když staré děti pláčou“, který vyjde 6. 12. v jednom magazínu , odevzdala jsem do tiskárny rukopis knihy „Když se zamiluje muž pošťáckou láskou“ – vyjde koncem listopadu, připravila jsem fejetony do knihy „Když se řekne Fuchsoviny II.“, která vyjde na jaře 2011, rukopis jsem vytiskla a na trase Kolín – Praha, Praha – Kolín, dělám její korektury, protože ve vlaku se mi korektury dělají nejlépe. Jezdím skoro denně, protože teď zkoušíme v Činoherním klubu dvě hry. Režisér Ladislav Smoček čte s jednou partou ve zkušebně hru „Tramvaj do stanice Touha“ od T. Williamse, a protože mě zatím nepotřebují, napovídám u druhé party, která s režisérem Ondřejem Sokolem zkouší hru od Martina McDonagha, „Ujetá ruka ve Spokane“. Je to velmi veselá a černá komedie, ze které vyplývá tato rada: Nikdy nechtějte prodávat někomu ruku, která mu nepatří. Odstartuje to mnoho problémů… Ten, kdo dělá mnoho problémů, je bezruký Marek Taclík. Předpremiéra bude 18. prosince, takže do té doby udělám ve vlaku všechny korektury Fuchsovin II., a začnu připravovat knihu, Když jsme všichni měl doma komouše, která vyjde na podzim 2011.

A protože jsem 9. listopadu 2010 složila v kolínském Kulturním domě slavnostní slib a stala se zastupitelkou, začínám se pomalu rozhlížet, na koho se obrátím a na které dveře zaklepu, abych se postupně pokusila realizovat vše, o čem si myslím, že by mohlo být mému rodnému městu a jeho obyvatelům užitečné. A bude toho dost, protože mě lidé se svými připomínkami zastavují na ulici, jako například moje kamarádka M., která mi řekla, když jsi teď zastupitelka, tak to budeš taky oddávat, viď? Kdybys mě oddávala ty, tak bych do toho šla! Tak, moje milá, můžeš začít připravovat svatbu!