VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Fuchsová: Kdybych po třicáté knize už nic nevydala, jsem spokojená

Kolín/ROZHOVOR/ - Irena Fuchsová s cigaretou. „Ty jsi jako jeden můj pražský kamarád, který mě hodinu u kafe fotil, jak kouřím," mává nade mnou rukou. „Já jenom vyměním objektiv a dám pokoj," odpovídám. „Vyměň všechno, vyměň i mě," směje se.

5.7.2013
SDÍLEJ:

Spisovatelka Irena FuchsováFoto: Deník/ Jakub Šťástka

Kolínská spisovatelka Irena Fuchsová má v současnosti rozepsané čtyři knihy. A vydaných jich má tolik, že ani nevěděla, že jí vychází jubilejní třicátá kniha. „Když jsem v květnu připravovala text na zadní stranu této „třicítky", několikrát jsem počítala, kolik jich už mám vydaných a pokaždé mi vyšlo jiné číslo," vypráví. „Tak jsem si začernila druhá vydání a konečně jsem se dopočítala."

Chvilku se bavíme i o jejím členství v kolínském zastupitelstvu. „Jsem taková chodníková zastupitelka," říká smířeně. „Lidé mě znají, tak mě zastavují na chodníku, postěžují si a já jim poradím, nebo jejich problémy předám dál."

Její třicátá kniha je román a současně velký předěl, protože jak nám řekla, kdyby už nikdy nic nevydala, nevadilo by jí to. Je se svými třiceti knihami spokojená. A tak jsme si o tomto velkém předělu se spisovatelkou Irenou Fuchsovou popovídali.

V čem je třicátá kniha předěl? Pokud si odmyslíme hezké kulaté číslo…

Chci psát romány. Povídky mě už nebaví. Jsou moc krátké. Píšu sice blogy a fejetony, a kdybys mi teď řekl, abych napsala povídku na tři slova: kašna, starosta, trh, tak ti ji do zítřka napíšu. Ale ty to neřekneš, takže nic psát nebudu.

Dobře, tak romány. O čem bude ten další? Kam se chcete vrhnout teď?

Píšu knihu pro děti, malé, velké i staré. Staré děti, to jsme my, dospělí. Je to příběh ze současnosti. O desetiletém klukovi, který svého tatínka nikdy nepoznal, protože ho porazilo auto, než se narodil. Když jsem tuto informaci řekla své dceři, podivila se. „A to je kniha pro děti, když máš hned na začátku mrtvolu?"

Co jste jí na to řekla?

Že jsem tam původně chtěla mít mrtvých víc. Zatím tam je jenom jeden, ale třeba někdo ještě během psaní umře. Smrt patří k životu a kniha bude zachycovat rok života desetiletého kluka.

Píšete si osnovu?

U povídek ne, ale u tohoto románu mám názvy všech kapitol a jejich obsah. Mám už třetinu napsanou, a už teď vím, co všechno se stane a jaký bude konec.

To se ale při psaní nemůže stát nic nepřekvapivého.

Ale může! A také se stane! O to je pro mě psaní zajímavější. Další předěl bude v tom, že název mé jednatřicáté knihy nebude začínat, Když. Tato kniha pro děti se bude jmenovat: Mikuláš, Julie, Josef, Irenka, Klárka, Petr, Alenka…

Z toho knihkupci zešediví, nemyslíte?

Jsou to jména hlavních postav. Panu nakladateli se název líbí, říká, že je originální. A já už vidím obálku! Jména se na ní budou zmenšovat do ztracena. A budou tam nádherné, kreslené ilustrace!

Co je váš kreativní motor? Napsat třicet knih a nebýt vycucaný, to je kumšt…

Motor, motor… Můžu u psaní sedět, to je můj motor. Sedím ráda, protože mě čím dál víc bolí nohy. Kdyby mě nebolely, budu šplhat po horách, skákat padákem, běhat maraton. Když tohle nemůžu, tak mám nohy na trnoži, píšu a je mi krásně.

Vaše třicátá kniha se původně měla jmenovat Když jsme měli doma komouše, je to tak?

To byl pracovní název pro stěžejní část románu, kterou jsem napsala v roce 1992. Tehdy jsme už věděli, že umělecký soubor kolínského divadla, kde jsem pracovala od roku 1968, bude zrušený.

Proč jste měli být zrušeni?

Na radnici v té době byli ve vedení lidé, které nezajímalo kolínské divadlo, a kašpárci v něm jim byli lhostejní. Od listopadu 1989 to nad námi viselo, ale pořád jsme si říkali, že ze středočeských divadel bude zrušená Příbram, a Kolín s Kladnem přežijí. Nepřežil Kolín. Městský úřad k 1. 1. 1993 kolínský umělecký soubor zrušil. Bylo propuštěno skoro sto lidí. Uklízečky, kulisáci, rekvizitáři, vlásenkáři, zvukaři, garderobiérky, truhláři, nápovědy atd. a samozřejmě herci.

Jak to ale souvisí s třicátou knihou?

Začátkem roku 1992 jsem každý večer, když jsem měla volno, chodila psát ke kamarádům, do jejich zálabského domečku. V paneláku by noční klapání stroje, rušilo moji rodinu. A tam jsem ze sebe vypsala všechno, od roku 1968 do roku 1992. A brala jsem to po politické linii.

Co tím myslíte?

Psala jsem o svém životě, o tom, jak a proč jsem vstoupila do komunistické strany, psala jsem o lidech kolem mě, o tom, jak se chovali, co dělali a proč. Dcera se mě jednou zeptala, proč jsem tam vlastně vstoupila, a když jsem jí řekla, že proto, aby tam nebyli jenom ti, kteří v roce 1970, při prověrkách, souhlasili s tím, že k nám 21. srpna 1968 přišli Rusové, aby tam byl i někdo, kdo chce druhým pomoct, ironicky se usmála. „Hm… zase to tvoje sociální cítění."

Brala jste členství ve straně jako stigma?

Většina z nás cítí své předlistopadové členství ve straně jako stigma. Stále. Nejsem výjimka. Začátkem roku 1992 jsem se cítila špinavá, prokletá. Potřebovala jsem tu špínu ze sebe dostat, vypsat se z toho, což se mi podařilo. Napsala jsem 120 stran, a za měsíc jsem šla na operaci, protože se mi v děloze udělal nádor, velký jako pětiměsíční těhotenství. Vyčistila jsem si duši, ale tělo se samo vyčistit nedokázalo. Potom rukopis ležel osmnáct let, pečlivě schovaný. Měla jsem pocit, že se musím od něho držet co nejdál, abych zase neskončila na operaci…

Kdy se to ve vás zlomilo?

Můj pan nakladatel o rukopisu věděl, a pořád ho chtěl vydat, že prý je o romány zájem. V roce 2009 jsem tedy rukopis vytáhla a dcera mi ho přepsala do počítače…

Předpokládám, že jste ale stejně rukopis nějak upravovala.

Čtyři roky jsem v něm ležela, pročítala, přepisovala, dopisovala, ale pořád mi tam něco chybělo, zdržovala jsem vydání, a tak jsme několikrát vydali něco jiného. A pak jsem konečně „našla klíč". Věděla jsem, že tam musím napsat, jak jsem přišla o panenství. Muž, který u toho byl, muž, se kterým mě pojilo mnohaleté přátelství, muž, který měl moji rodinu i mě rád, muž, kterého měla ráda moje rodina, tento muž mi po listopadu 1989, „vrazil kudlu do zad". A pak jsem si řekla, když tam bude tohle, tak ať je tam všechno. A začala jsem rokem 1950, kdy jsem se narodila. Vzniklo z toho něco, co začneš číst a neodtrhneš se.

Autor: Jakub Šťástka

5.7.2013
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Peníze. Ilustrační foto.

Kolínskou hospodářskou komoru zrušili

rekonstruované podkroví

V podkroví můžete mít své království

Terasy pod Vlašským dvorem získaly ocenění Stavba roku středních Čech

Kutná Hora /FOTOGALERIE/ - Terasy pod Vlašským dvorem byly vyhlášeny jako druhé nejlepší v kategorii bezbariérové dílo v rámci soutěže Stavba roku středních Čech. 

Nedaleko Ratboře havaroval kamion, řidič se chtěl vyhnout srně

Ratboř /FOTOGALERIE/ - Kamion havaroval v úterý 25. července u obce Ratboř. Na silnici I/2 mezi Suchdolem a Bečváry se řidič pravděpodobně snažil vyhnout srně a kamion skončil převrácený poli.

Kulturní přehled z Kolínska. Kam se chystáte?

Kolínsko - Přinášíme vám přehled kulturních událostí v regionu.

Mohou se zapojit do likvidace azbestu

Kouřim - Všichni obyvatelé Kouřimi mají možnost se zapojit do akce likvidace azbestu. Jedná se azbest, který mají lidé odložený na svých pozemcích nebo azbest z likvidace staré střešní krytiny.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení