Dohrál jsem diskotéku a hned jel pro novinky. Lidé z toho byli vedle

Nebylo tomu tak ale vždy, v minulých dobách její rozvoj ovlivňoval pomalý vývoj technologie. Nebo spíš to, že se v našich končinách nedalo všechno sehnat.

DJ Jožka Nowok na scéně působí několik desítek let, první diskotéku organizoval v roce 1984 na vojně. Jak se celý obor měnil? Nejen o tom jsme si s ním popovídali v našem rozhovoru.

Začínal jste jako DJ v ryze analogové době. Asi byl velký problém dostat se k novým hitům. Jak to tenkrát vypadalo?

Všechno se muselo kupovat, nikde se nic stáhnout nedalo. Jezdil jsem na burzy do Prahy, kde jsem kupoval desky. Pamatuji si, že vždy, když jsem skončil na diskotéce třeba v pět, šest ráno v Kolína Na Družbě, tak jsem jel potom rychle na burzu, abych mohl v sobotu večer hrát novinky. Všichni z toho byli vedle, co mám.

Jak se ale člověk dozvěděl, co aktuálně letí?

Tenkrát jsem to sledoval přes satelit, poslouchal jsem nekódovaný kanál MTV, bavíme se o roku zhruba 1984. Svoji první diskotéku jsem měl v roce 84 na vojně, kde mě k DJování přivedl kamarád. K muzice jsem inklinoval od mládí, ve škole jsem byl takový ten třídní šašek, který dělal zábavu, muziku a takové věci.

Vojna a diskotéka? Jak tohle šlo dohromady?

Sloužil jsem v Chebu, kde se koukalo na německou televizi, ve které dávali hitparády. Poprvé jsem tam uviděl videoklip Modern Talking You Are My Heart, My Soul. To tenkrát letělo. Bylo to pochopitelně zakázané, ale já jsem dělal písaře, takže jsem mohl a měl jsem na to čas. Takhle to vlastně celé začalo. Kazeťák, který jsem tam tehdy měl, vlastním doteď. Koupil jsem ho v Tuzexu (směje se). Tehdejší kamarád dělal zvukaře v nějaké kapele, takže mě k tomu dostal.

Sehnat muziku byla jedna věc, ale jak velký problém byl sehnat techniku?

Všechno se dělalo doma na koleni. Kamarád Jirka Suder, který tam se mnou na vojně diskotéku dělal, měl kontakty na kapely, ty to dovážely z Německa. Nakoupily si něco nového a to staré prodávaly. Takhle jsem si pořídil reprobedny, mixáky, to tenkrát nebylo, aby člověk šel a něco si koupil. Vše bylo z druhé ruky. Měl jsem takhle jeden efekt po Michalu Davidovi, který tenkrát byl hodně na nové věci.

Jak to bylo po vojně?

Pak jsem si musel pořídit domů satelit a koukat na Partyzone, dál jsem sledoval hitparády na MTV. Stále se bavíme ještě o době totality.

Neměl jste s režimem problémy kvůli západní kultuře?

Neměl. Ale v 80. až 90. letech se dělaly zkoušky. Každý rok byly přehrávky pro kapely a DJe. Dělalo se to tehdy před komisí z městského úřadu, člověk musel zkoušky dělat v tolika okresech, kde vystupoval. Já je takhle skládal v Kolíně, Kutné Hoře a Hradci Králové. Ke zkouškám z všeobecného přehledu, kdo byl třeba ministr kultury, co za opery napsal Smetana, se musel dokládat i seznam písniček, co člověk hraje. 75 procent musela být československá nebo socialistická hudba, 35 procent mohla tvořit západní hudba. Co ale já vím, tak to nikdo z DJů nedodržoval.

Co když člověk neuspěl?

Tak měl na rok zakázáno hrát, než mohl ke zkouškám znovu. Byli i tací, kteří takhle zákaz dostali.

Na které místo, kde jste hrál, vzpomínáte rád?

Třeba na hotel Černigov v Hradci Králové. Tam se hrálo ve 13. patře, naproti bylo kasíno a chodila tam tehdejší smetánka. Hrál jsem od úterý do soboty, v neděli a pondělí bylo zavřeno, tak jsem jezdil domů k ženě opatrovat dceru Nicolku. Nebo jezdila žena Pavlína za mnou a babička s dědou hlídali.

Byl o DJ větší zájem než o kapely, když to byla technologická novinka?

Neřekl bych, asi to bylo stejné. Rozdíl byl spíše v tom, že kapely byly spíše rockové, diskotékový byl asi jediný Michal David, zbytek byl střední proud, a kromě Zagorové a Gotta nic moc jiného nebylo. Kapel, které hrály po plesích, bylo vyloženě pár. Nejdříve dělali přehrávky DJové a potom nás střídala kapela.

Dřívější technika měla tu nevýhodu, že byla velká a těžká. Kolik lidí vám pomáhalo všechno sestavit?

Jezdili jsme ve Wartburgu, protože ten měl velký kufr, do kterého se vešly bedny. Na zadní sedačce by mixážní pult, efekty a takové věci. Na klíně spolujezdce bylo všechno cennější, mikrofony a podobně.

Když má člověk dnes technický problém, tak většinou to zařízení stačí restartovat. Co tenkrát?

Nejlepší bylo s sebou vozit kamaráda, který měl v igelitce pájku a věděl, co jak funguje. Pokud se něco porouchalo, vyhlásila se desetiminutová pauza, kdy se všechno spájelo, a jelo se dál.

Dnes je všechno dostupné, dá se vše koupit. Neztrácí se na jednu stranu ta romantika?

Ztrácí. Hrozně mě tenkrát bavilo, když někdo přišel s tím, že chce zahrát nějaký hit. Když jsem ho neměl, vyrazil jsem na burzu, koupil a všichni večer byli vedle z toho, že to mám. Že jsem za to dal tenkrát polovinu měsíčního platu, to byla druhá věc. Dnes stáhnete z internetu písničku, vydrží tak měsíc. Ale písničky z 80. a 90. let, to chtějí všichni, i ti mladí.

Máte unikátní perspektivu, protože jste zažil gramodesky, kazety, CD, mp3, bezztrátové formáty. Co je z vašeho pohledu ideální formát?

Z CD hraji dodnes. V počítači člověk musí mít více písniček, pokud chce vyhovět lidem. Desek mám doma spoustu, ale na diskotékách je nepoužívám.

Kolikrát dnes DJové připojí mp3 přehrávač na pult, dají přehrát playlist a je hotovo. Co na to říkáte?

Říkám jim pouštěči. DJ musí komunikovat s lidmi. Technologie asi zruinovala nějakou úroveň. Jak se začala dělat techno muzika, house a takové žánry, tak se hudba posunula jinam, stejně jako DJové. Přestali mluvit. Chodil jsem na konzervatoř na obor konferenciér a moderátor, kde nás učili artikulovat, jak mluvit do mikrofonu. To už dnes DJové neumí. Kdokoliv si dnes může dojít na živnostenský úřad a stát se DJem, dříve člověk musel splňovat nějaké podmínky. To v 90. letech padlo. Sice nejsem pro přehrávky, ale DJ by měl být vzdělaný v oboru.

Kam se bude podle vás vyvíjet hudba?

Myslím, že bude čím dál rychlejší. V 90. letech měla 100 BPM (Beats Per Minute doby za minutu), na přelomu 2000 už 130, teď to je 140 až 145. Asi to je tím, že tu energii, co má mládež v sobě, chce rychle ze sebe dostat. Vyblbnout se, vyskákat. Na to prostě musí být ta muzika rychlá.

Stíháte sledovat všechnu současnou hudbu?

To ani nelze. Zaměřuji se na taneční hudbu, dělám diskotéku pro lidi, chci, aby mohli tancovat. Sleduji hitparády u nás doma i v zahraničí, kde to je ale mnohem rychlejší než u nás. Člověk musí mít přehled.

Chce patnáctileté publikum patnáctiletého DJe?

Nemyslím, že publikum chce stejně starého DJe. Myslím ale, že by člověk neměl hrát jenom na jednom místě, ale měl by si udělat takové kolečko a střídat podniky, vytvoří se kolem něj určitá skupina. Hraji třeba i v Kouřimi, kam chodí lidé kolem 17 let a jsou spokojení. Zase v Kutné Hoře řeknou, že hraji dobře, ale od toho dalšího DJ, který je stejně starý, se jim to líbí více.

Inspiroval jste doma dcery k tomu, aby šly ve šlépějích?

To ne, ani jednu dceru to v tomto ohledu nezajímá. Na druhou stranu by to bylo dobré, protože holka DJ, ta by se určitě chytla, protože jich je málo. Ale můj synovec Zbyněk DJe dělá, takže to přeskočilo jinudy.

Bavili jsme se o vinylu, ten se začíná zase vracet, velkým propagátorem je třeba rocker Jack White. Máte vinyl rád?

Mám, praskání desky je něco, co na CD nemáte. Líbí se mi, jak se prodávají znovu gramofony v designu 80. a 90. let, chci si takovou věž pořídit. Desek mám doma spoustu, to chráním. Asi to pak zdědí holky (směje se).

Poslední otázka. Umíte scratchovat?

Jasně.