Honz: Výsledky kolínského hokeje připomínají sinusoidu

Přibližte čtenářům, jak se vyvíjela vaše hokejová kariéra?
Do kolínského áčka jsem přišel v sezoně 1979-80, to se ještě hrála ČNHL a působil tady vynikající hráči jako třeba. Filipi, Kubička, Švanda, Bednář, Lupínek, Jelínek, Vejth, Mojžíš, Blecha nebo Rác. Potom jezdila taky tři auta hráčů z Pardubic. Byli to Sekera, Haňka, Bačina, Musil, Dočkal, Hemský a Bartoň. Byla to vynikající hokejová škola, ale také škola života a ohromná sranda. Potom jsem odešel na vojnu. V letech 1984-85 jsem působil opět v Kolíně, to už se hrála 2.liga. Poté jsem odešel do Ingstavu Brno za trenérem Černým, kde jsem zůstal dvě sezóny. Roky 87-88, 88-89 jsem hrál v Mladé Boleslavi a opět jsem se vrátil do Kolína, kde jsem hrál až do roku 1995.

Jaké hokejové roky jste zažil v Kolíně?
V Kolíně jsem zažil hokej jak na houpačce. Jednou jsme hráli o prvenství s Havlíčkovým Brodem, Třebíčí, Přerovem a stadion byl při zápasech vyprodaný. Chodilo 4 až 5 tisíc příznivců hokeje, úžasná atmosféra. Z této doby vzpomínám hlavně na spoluhráče Zdeňka Hellera, Jirku Kampeho, Jirku Pecku nebo Zemana. Další roky jsme zase hráli tak, že hrozil sestup. Opravdová sinusoida, která se stále opakuje. Nyní je Kolín dole, ale věřím, že se podaří a zase se dostane nahoru a zase se diváci budou na hokej těšit a hlavně se bude na co dívat.

Jaký je váš nejoblíbenější zážitek z ledu nebo z kabiny?
Mám rád to napětí před zápasem, hecování a soustředění každého hráče a na konci potom rozebrání celého utkání, které se někdy protáhne až do pozdních ranních hodin.

Na co ze své hokejové kariéry nejraději vzpomínáte?
Na atmosféru, která panovala, na spoluhráče, na srandu, která k tomu patřila, ale i na vyhecované zápasy ve kterých o něco šlo.

Po ukončení hráčské kariéry jste působil jako manažer klubu. Jaká to byla práce a bavila vás?
Práce mě bavila, ale záhy jsem zjistil, že tato funkce by potřebovala daleko více času. Manažerské práci se musíte věnovat na plno, jestli chcete, aby to k něčemu vedlo.

Jaká situace panovala v tu dobu v klubu?
Pokaždé jsme stáli před branami play-off, ale nikdy se tam nedostali. Kladně hodnotím to, že jsme ekonomicky zajistili klub a nesestoupili. Negativně vidím sportovní stránku věci, kde jsem byl s hrou nespokojen, lidem se nedokázala dát lepší hokejová podívaná, aby se naplnily ochozy diváky, protože hokej se hraje hlavně pro ně.

Dnes vás můžeme vídat i v dresu Žabonos. Jaké to je zahrát si v partě starých ostřílených hochů?
To je to, co mě drží nad vodou. Zase si zahrát s lidmi, kteří hokej hráli na vysoké úrovni, bavili lidi a rozdávali hokejovou radost. Je to krása a rád bych si to užil ještě nějakou dobu, i když roky strašně utíkají.

Hraní Žabonosech není jen o hokeji, ale i zábavě. Vzpomeňte na nějakou vaši akci.
Jednu sezónu jsme jezdili tématicky oblečeni. Do Kutné Hory v oblecích s kravatou, na rozbruslení jsme jeli v parukách atd. Patří k tomu i společné rozlučky na horách, návštěvy vinného sklepa, a potom byly akce, které se nedají publikovat. Stále se něco děje a nenudíme se.

Váš syn také hraje hokej. Nakonec se usídlil také v Žabonosech. Většinou spolu hrajete v útoku. Jaké to je hrát po boku svého syna?
To už je takový bonbónek navíc, který jsem si dříve moc nepřipouštěl. Dnes jsem za to rád a užívám si to, i když jsem si představoval, že bude hrát výš, ale dal přednost škole, což je nakonec v dnešní době dobře.

V době, kdy vás syn hrál ještě za juniorku a vy za Žabnosy jste se na ledě taky potkali. Ale hráli jste proti sobě. Jaké to bylo?
Snažil jsem se ho hecovat, ale on není takový hokejový fanatik jako já, takže já to prožíval, ale co on to nevím. Pro mě to byl svátek jako nyní, když spolu hrajeme v jednom mužstvu i útoku.

Jaký je váš život dnes? Dříve hokej za Kolín, pak manažerská činnost. Co děláte, když nejste na ledě?
Můj život je pestrý, stále ještě podnikám a jezdím pomáhat na vesnici, kde bydlí maminka a teta.

(Tereza Hölzlová)